„V době války měl ´velké nedostatky ve cvičení na klavír, protože žádný neměli´.“

„První z celkem tří nahrávek všech 32 Beethovenových sonát dokončil v den svých 32. narozenin.“

„Historicky poučenou interpretaci ´viní´ z toho, že nemohl hrát častěji Bacha, protože její zastánci odmítají moderní klavíry.“

Letošní 24. ročník festivalu Concentus Moraviae dospěl sotva do třetiny plánovaných pořadů, a přesto se už pátečním podvečerním brněnským programem zapsal mezi ty, na něž se nezapomíná. Pozvání organizátorů festivalu totiž přijal, do Brna přijel a na pódium auly Hudební fakulty JAMU vystoupil Alfred Brendel.

Legenda mezi světovými pianisty, hvězda vysokého stupně zářivosti – především však přemýšlivý všestranný umělec, který je schopen nesmírně poutavě hovořit o umělcích, umění, interpretaci, kompozici, literatuře, malířství i poezii, a všechno to okořenit účinnou dávkou humoru.

Alfred Brendel, který se narodil 5. ledna 1931 v Loučné pod Desnou (nedaleko Šumperka na Moravě), uzavřel svoji pianistickou kariéru v roce 2008 a od té doby se věnuje všem výše uvedeným činnostem. Ve své anglicky pronesené přednášce Můj hudební život zavzpomínal na těžké začátky v době války, kdy měl „velké nedostatky ve cvičení na klavír, protože žádný neměli“, takže komponoval, kreslil a psal. S velkým obdivem vzpomněl na svého učitele Edwina Fischera, který „vedl dvě generace mladých pianistů od klavíru k nim samotným“. Svůj první recitál Brendel nazval Fuga v klavírní literatuře, při prvním vystoupení s orchestrem měl na programu Pátý Beethovenův koncert.

Po válce bydlel u pratety ve Vídni (v pavlačovém domě s jedním vodovodním kohoutkem pro celé poschodí). Vídeň byla tehdy oblíbená u celé řady amerických nakladatelství, takže Brendel už v 25 letech uskutečnil svoji první gramofonovou nahrávku pro firmu VOX a plynule pokračoval; první z celkem tří nahrávek všech 32 Beethovenových sonát dokončil v den svých 32. narozenin. Od roku 1971 žije umělec v Londýně, kde „má nejvíc knih a hudby“.

Svoji přednášku oživil Alfred Brendel několika nahrávkami. Tou první byla Lisztova Rapsódie č. 15 pro klavír, která dokumentovala sólistův obdivný přístup ke skladateli, jehož považuje za neprávem upozaďovaného génia. Druhou ukázkou bylo Largo z Bachova Koncertu f moll, u něhož se sám sólista nezdržel a v nejvypjatějších místech jakoby mu ruce chtěly hrát. Bylo zřejmé, že je mu skladba mimořádně blízká, neboť vybočil ze čtení napsaného textu a improvizovaně objasňoval postupy důležité při interpretaci Bacha. Jako třetí ukázku uvedl Brendel nahrávku Schubertovy písně Nacht und Träume, kterou zpíval Dietrich Fischer-Dieskau a která ozřejmila hloubku skladatelova písňového vyjádření viděného ze dvou navzájem dokonale propojených rovin, pěvecké a pianistické (Brendel jaksi navíc filozofoval i o tom, do jaké míry má či nemá být otevřené víko klavíru při písních…).

Přednáška Alfreda Brendela, posluchači obsazená do posledního místečka, vzbudila bouřlivý aplaus a dlouhé ovace ve stoje. Abychom byli spravedliví, je třeba připojit, že výraznou měrou se o mimořádný úspěch tohoto podvečera zasloužil management, který připravil překlad Brendelovy přednášky a jeho simultánní promítání na tabuli, zejména však rezidenční umělkyně festivalu Barbara Maria Willi, která se zhostila role garanta celého podvečera a současně perfektní tlumočnice do tří jazyků, angličtiny, němčiny a češtiny v závěrečné diskusi. Bylo i její zásluhou, že neformální beseda po přednášce trvala víc než půl hodiny a že došlo i na dotazy jdoucí takzvaně „na tělo“: týkaly se historicky poučené interpretace (kterou Brendel „viní“ z toho, že nemohl hrát častěji Bacha, protože zastánci dobové interpretace odmítají moderní klavíry), Brendelovy básnické tvorby (píše své básně v němčině a sám je překládá do angličtiny; jak řekl, básně jej „navštěvují“ nejčastěji v noci) a že poslední dotaz se odvážil vyslovit klučina sedící se svými rodiči, chtějící vědět, který Brahmsův koncert má Brendel raději. Nadšené publikum ještě dlouho v kuloárech či před budovou JAMU o tomto mimořádném podvečeru diskutovalo.

Foto: Vojtěch Kába