„Jennifer Rowley byla výrazná, uvěřitelná, obdařila postavu mohutným, ale kontrolovaným hlasovým fondem.“

„Je možné polemizovat s trochu operetními kostýmy a scénografií.“

„Svatopluk Sem přidává v této úloze k rolím z poslední doby další skvělou kreaci.“

Verdiho Maškarní ples v pražském Národním divadle při premiéře před dvěma roky na podzim vzbudil zejména režijním a scénickým řešením rozporuplné reakce. Repríza, která připadla na poslední říjnový večer, nevyloučila už smířlivější pohled. Ale hlavně byla příležitostí danou americké sopranistce Jennifer Rowley pro její pražský debut a zároveň pro osobní debut v roli Amélie. Byl to úctyhodný výkon.

Opera Un ballo in maschera měla premiéru v roce 1859, jde o zralé dílo, komponované po Macbethovi a Donu Carlosovi a před Aidou. Čtvrteční představení dirigované Jaroslavem Kyzlinkem – bohužel před zdaleka ne plným hledištěm – to dávalo dostatečně najevo. Verdiho hudba je mnohotvárná, nachází přesnou podporu situacím, vyjadřuje silné emoce. Pro mimořádně strhující plnou dramatičnost, jak zaznívá z těch nejlepších světových provedení, by samozřejmě potřebovala v orchestřišti Národního divadla ještě o další stupeň větší nasazení, ještě víc vášní, naléhavosti a kontrastů, ale provedení tam směřovalo; zvláště v některých místech, ruku v ruce s pěveckými výkony, hudební stránka inscenace opravdu uspokojovala.

Jennifer Rowley podala Amélii v intencích romantického výrazu s velkým osobním citovým vkladem v hlase i v hereckém projevu, s vokální jistotou. V rozhovoru pro KlasikuPlus (zde) zdůrazňuje důležitost „vyprávění příběhu“. Bylo znát, že tímto směrem svůj jevištní projev skutečně vede. Byla výrazná, uvěřitelná, obdařila postavu mohutným, ale kontrolovaným hlasovým fondem, přesvědčivým v celém rozsahu, s pevnými výškami a plnými hlubokými tóny, roli nejen odzpívala, ale i zahrála.

Maškarní ples je mnohem více klasickým milostným dramatem než příběhem o zavraždění krále. Gustav III. sice na konci plesu skutečně padá k zemi, a to rukou svého nejlepšího přítele, ale rozuzlení nastává až poté, co Renatovi ještě stačí sdělit, že osudová náklonnost k jeho ženě byla sice opětována, ale zůstala jen v platonické rovině a měla královým rozhodnutím skončit: odjezdem manželů ze země… Bolestivé poznání, že pomsta byla zbytečná, činí dramata v jejich vyvrcholení ještě drásavější – a nejinak je tomu zde. Verdi, jak má být…!

Základní děj se režiséru Dominiku Benešovi podařilo nastínit. Postavy nejsou propracovány do nezapomenutelných detailů, ale příběh lásky, intrik, věrnosti a cti, okořeněný postavou romanticky tajemné věštkyně, je naznačen dostatečně. Je možné polemizovat s trochu operetními kostýmy a scénografií, bylo by možné žádat, aby drama vyznívalo ještě romantičtěji a osudověji a zasáhlo emočně ještě hlouběji, aby inscenace byla nápaditější. Nejde však o násilnou aktualizaci a v hlavních obrysech psychologie rolí opernímu standardu v tomto projektu odpovídá.

Debutující americké pěvkyni byli (vedle Marie Fajtové v rozmarné roli Oscara a Jany Sýkorové v úloze uhrančivé Ulriky) hlavními spoluhráči na scéně tenorista Michal Lehotský jako král, který nevládne, ale dává nahlédnout do svého nitra, a barytonista Svatopluk Sem jako její manžel Renato, korektní, ale v domnělé potupě pak vášnivý. Michal Lehotský měl dobrý den, zpíval pěkně otevřeným hlasem, dostál, i když až těsně u horní hranice možností, všemu, co role pěvecky vyžaduje. Svatopluk Sem přidává v této úloze k rolím z poslední doby na různých tuzemských scénách – namátkou Figaro, Vladislav, Revírník… – další skvělou kreaci: lahodný, ničím neomezovaný projev s velkými rezervami, mužný výraz, styl.

Jennifer Rowley je nesporně výrazná dramatická umělkyně. Zpívá ve světových divadlech, včetně Metropolitní opery, určitě do nich právem patří. Do Prahy pro svá dvě vystoupení (druhé má v Maškarním plese v sobotu) přivezla vysoký standard. Svatopluk Sem v roli Renata se jí plně vyrovnal. Ani on by se na světových scénách neztratil.

Foto: Archiv ND Praha, Daniel Jäger