„Hned v druhé frázi, kterou už Česká televize doladila, bylo jasné, že v žesťové skupině má Česká studentská filharmonie výraznou oporu, byť některé tóny nebyly zcela sladěné.“

„Marko Ivanović od začátku zářil optimismem a bylo znát, že si s orchestrem velmi dobře rozumí. Skladba Josefa Suka naladila všechny zúčastněné k přesnému frázování, byla odlehčená, čišela z ní obyčejná lidská radost z muzicírování.“

„Konkrétní a zároveň dramatický a „přesbarokně“ romantický. Já bych to nazval syntézou úhozu Buchbindera a Goulda, nebo u našeho Jana Bartoše. Opravdu je v jeho hře něco, co dosud nebylo slyšeno…“

Sobotní přímý přenos koncertu České studentské filharmonie z Rudolfina na ČT art jako poděkování a vyjádření podpory žákům, studentům a všem těm, kteří v těžkých podmínkách pandemie pečují o výchovu a vzdělávání, vyšel pod vedením dirigentů Marka Ivanoviće a Semjona Byčkova na jedničku!

O sympatickou moderaci se zasloužili překladatelka, hudebnice, internetová designérka, scenáristka a filmová i divadelní režisérka Alice Nellis a český youtuber, vloger, moderátor, dabér, spisovatel a v minulosti také let’s player Karel Kovy Kovář; ten vstoupil do podvědomí lidí, kteří netráví většinu času na internetu, účinkováním v taneční soutěži StarDance v České televizi. V rámci vysílání je doplnil ještě Petr Kadlec z České filharmonie, který se o tento projekt zasloužil; je to on, kdo vede edukační programy našeho prvního orchestru. Dále jsme mohli vidět reportáže, kde se vyjadřovali samotní mladí umělci, ale i oba dirigenti úspěšného večera.

Ačkoli byla Dvořákova síň pražského Rudolfina prázdná, co se fyzického publika týče, nakonec prázdná nebyla. Na sedačky v koncertní síni totiž přibyly portréty a autoportréty, které vytvořili děti a učitelé ze škol, kteří do Rudolfina pravidelně chodí na edukativní koncerty.

První polovinu koncertu dirigoval Marko Ivanović. České studentské filharmonii po celý večer vévodil bývalý koncertní mistr České filharmonie Josef Špaček, který se vydal na sólovou dráhu. V úvodu přednesli skladbu Josefa Suka Pochod v nový život, se kterou autor úspěšně soutěžil pro sokolský slet. Vyniká optimismem a neutuchající energií, kterou bylo od začátku cítit i přes televizní obrazovku. Dlužno říct, že hned v úvodu se stala technická porucha v přenosu a úvodní fanfáry tím byly trochu poznamenány. Nicméně hned v druhé frázi, kterou už Česká televize doladila, bylo jasné, že v žesťové skupině má Česká studentská filharmonie výraznou oporu, byť některé tóny nebyly zcela sladěné. Ale když jde o živé vystoupení, vždy, a to i u nejlepších orchestrů na světě, nelze trvat na absolutní a bezmezné kvalitě, zejména v momentě, kdy se orchestr teprve tak zvaně „rozehřívá“. Muzikalita žesťové sekce je na vysoké úrovni a v dalších skladbách jsem si již nevšiml nějakého významného zaváhání. Marko Ivanović od začátku zářil optimismem a bylo znát, že si s orchestrem velmi dobře rozumí. Skladba Josefa Suka naladila všechny zúčastněné k přesnému frázování, byla odlehčená, čišela z ní obyčejná lidská radost z muzicírování.

Dále orchestr pod vedením Marka Ivanoviće zahrál druhou větu z Dvořákovy Osmé symfonie. Hned v ladném úvodu bylo zřejmé, že houslová sekce nedisponuje nejkvalitnějšími nástroji, což se projevilo i v dalších skladbách koncertu. Prostě je znát, že mladí umělci hrají na nástroje určité kvality, a přesto, že jsou výborní hráči, barva zvuku té skupiny neumožňuje jakousi „proteplenost“. Tímto apeluji na jejich rodiče. „Pokud už se vaše ratolest dostala takhle daleko, neváhejte a investujete do lepších nástrojů.“ Skupina dřevěných nástrojů ve svém úvodním tématu prokázala, jak citlivě umí „vstoupit“ do nálady a nenarušit ji, přesněji, v ní pokračovat. I přes to, že všichni kontrabasisté, kteří, jak je u nás zakotveno, drželi smyčec německým způsobem, neměli precizní ohyb palce a hráli tak zákonitě trochu tvrdě, skladbě to až tak neuškodilo, protože jejich levé ruce „doměkčily“ zvuk vibratem. Ale toto je otázka, kterou by, podle mého názoru, měli technicky vyřešit.

Marko Ivanović v této skladbě opět ukázal, jak mistrně umí s orchestrem pracovat. Jeho cit pro pauzy – jak se říká, i pauza je hudba… – je vyzrálý a já se domnívám, že v něm dřímá ještě mnoho, co budeme s velkou radostí objevovat, byť je to už renomovaný skladatel, hudebník a šéfdirigent brněnské opery. Ten zařadil na konec svého vystoupení s orchestrem třetí větu, Proroctví a smrt Tarase Bulby, ze stejnojmenné rapsodie Leoše Janáčka. Orchestr mu pod rukama zněl skutečně profesionálně, až na již dříve zmiňovanou plochost houslí. Ale následně, v určité chvíli, mi došlo, že určitá surovost je vlastně janáčkovským výrazivem a nakonec jsem došel k názoru, že by nebylo marné, kdyby tuto „plochost“ dokázaly napodobit i světové orchestry. Ovšem vyhrávky v rychlých tempech smyčcových skupin byly opravdu skvělé! A u Janáčka to není žádná legrace. Úsečné, „gilotivní“ frázování, naprostá přesnost. A to se podařilo. A musím dodat, že v této skladbě zatraceně dobře! O houslovém sólu Josefa Špačka není třeba diskutovat, bylo úžasné.

Semjon Byčkov zahájil svou druhou půlku hudebního večera předehrou k opeře Mistři pěvci norimberští Richarda Wagnera. Opět jsem se nemohl vzdát zvuku, který je k takové skladbě doslova nutný… Nástroje vysoké smyčcové skupiny jsou zkrátka limitovány, přesto, že hudebníci skutečně přesně frázovali a technicky hráli skvěle. Opravdu nic proti nim! Každopádně, zde si užili své i žesťaři a hráči na dřevěné nástroje, a to velmi nápaditě.

Francouzský klavírista Cédric Tiberghien přednesl s Českou studentskou filharmonií první větu z Beethovenova Třetího klavírního koncertu. V úvodních frázích doprovodu zněly smyčce jemně a v této dynamice adekvátně. Puls byl Byčkovem nastaven optimálně, tak, aby vyzněly veškeré nároky, aby se klavírista dostal do správného módu. Úhoz má velmi zvláštní. Konkrétní a zároveň dramatický a „přesbarokně“ romantický. Já bych to nazval syntézou úhozu Buchbindera a Goulda, nebo našeho Jana Bartoše. Opravdu je v jeho hře něco, co dosud nebylo slyšeno… Zajímavé…a ta kadence… jen si ji poslechněte.

Na závěr tohoto významného večera zazněla předehra k opeře Síla osudu Giuseppe Verdiho. Až zde jsem viděl Byčkova v jeho nasazenosti a zaujatosti, kdy ho hudba doslova „vyrajcovala“. Koncert České studentské filharmonie byl velmi kvalitní, v mnoha případech unikátní. Gratuluji všem, a to nejen orchestru samotnému, ale celému týmu, který se na tomto pozitivním projektu podílel.

Foto: Petra Hajská