„… až k dychtivě pozitivnímu finále, nekonečně gradovanému a pak překvapivě uťatému.“

„Brahms měl jednotnou náladu, měkkost a neuspěchanou přívětivost.“

„Představit si lepší a početnější technické vybavení a nápaditější obrazovou režii by bylo docela snadné.“

Druhá symfonie od Brahmse a Druhá symfonie od Glasse. Nic víc. Koncert streamovaný ve čtvrtek Filharmonií Brno z Besedního domu měl nenápadně provokativní, nekonvenční dramaturgii. Přesto, že obě skladby dělí celé století, přesto, že každá patří do jiného hudebního světa, byl to monotematický večer. Šéfdirigent Dennis Russell Davies našel v obou dílech výrazové polohy přemýšlivosti a lyriky, u Glasse nicméně se stejnou jistotou postupně rozpoutal až orgiastické vyústění.

Zejména k hudbě Philipa Glasse, letos čtyřiaosmdesátiletého, má o sedm let mladší Dennis Russell Davies mimořádně blízko. Jsou dlouhá léta přátelé a za některými díly stál americký dirigent a klavírista jako iniciátor a první interpret. I u Druhé symfonie je uváděn jako ten, kdo ji prostřednictvím Brooklyn Academy of Music objednal a kdo dirigoval premiéru. Bylo to v roce 1994 a Davies tehdy řídil Brooklynskou filharmonii.  

Jde o hudbu s opakovanými strukturami, charakteristickým způsobem tonální i polytonální, začínající v dlouhém úvodu meditací se sólem anglického rohu a vrcholící o desítky minut později monumentálním vytrubováním, hudbu střihově proměnlivou, v celkové formě se ale postupně vyvíjející. Struktura a výraz sahá od quasi filmových sekvencí, které se pohybují jakoby odnikud nikam, přes typické rozložené smyčcové akordy střídané synkopickými  nárazy hlubokých rejstříků dechových nástrojů… až k dychtivě pozitivnímu finále, nekonečně gradovanému a pak překvapivě uťatému. Dirigent svou Filharmonii Brno strhl, výsledkem byla autenticky silná, přesvědčivá interpretace.     

Brahmsova Druhá symfonie vyzněla v Besedním domě v první polovině večera i přes pár zřetelných nepřesností velmi pěkně, měla jednotnou náladu, měkkost a neuspěchanou přívětivost a plně odpovídala důvodům, pro které bývá v něčem srovnávána s Beethovenovou Pastorální.

Přenos, zprostředkovaný Filharmonií Brno v online prostoru, měl nicméně svá překvapivá omezení. Představit si lepší a početnější technické vybavení a nápaditější obrazovou režii bylo docela snadné. Pochopitelně to souvisí s objemem volných financí, které lze do takového projektu investovat. Nabídka statických záběrů z několika málo střídajících se míst a úhlů nebyla příliš vynalézavá, často by se dalo polemizovat, jestli se, zejména v Brahmsovi,  opravdu podařilo zachytit aktuálně nejdůležitější nástroj, občas uteklo oko kamery příliš brzy někam jinam… a hlavně, téměř vůbec, až na nepříliš pěkný příkrý detailní podhled, nebyl vůbec sledován dirigent – pokud se nepočítá celek sálu, na kterém byla jeho záda vždy rozpůlena stojanem mikrofonu… Pokud mají zůstat rozšiřující se online aktivity do budoucna jednou z relevantních cest komunikace uměleckých těles s publikem, bude nutné posílit jejich ekonomické zajištění.

Také sestříhané útržky nedlouhého rozbíhavého přátelského popovídání Dennise Russella Daviese s Philipem Glassem, velmi, opravdu velmi neformální nedávný videomost mezi Lincem a New Yorkem, by potřebovaly profesionálnější ambaláž, ale zaznělo v nich několik zajímavých postřehů.  

Glass například na informaci, že jeho Druhá symfonie bude v Brně zařazena do jednoho večera s Brahmsovou Druhou, říká: „Tak to bych nikdy neudělal…“ Davies mu dramaturgický záměr nicméně jasně osvětluje: „Oba jste byli zralí skladatelé, když jste přistoupili ke komponování symfonií. Brahms se žánru vyhýbal, protože se nad nimi vznášel Beethovenův duch. Teprve ve druhé z nich se osvobodil a psal opravdu svou hudbu.“ Druhou Glassovu symfonii dirigent považuje za podobně důležitou, i proto, že v ní autor použil vlastní originální myšlenky, ne témata jiných hudebníků, jak učinil v první.

Glass si nemyslel, že „někdy bude symfonikem“. Takové velikány, jako byl Beethoven, musel podle svých slov začít vědomě ignorovat. „Pokaždé jsem měl trochu trému, když jsem sledoval postupy opravdu, ale opravdu úžasných skladatelů. A nechtěl jsem, aby lidé porovnávali moji hudbu s jejich, protože jsem si nemyslel, že bych z takového srovnávání měl nějaký prospěch. Takže jsem se vyhýbal určitým věcem, které oni udělali… Ale kupodivu jsem je nakonec stejně určitým způsobem všechny napodobil…,“ uvažuje v rozhovoru, který je v záznamu koncertu dostupný na facebooku filharmonie.

Jak skladatel prozrazuje na jiném místě, Šostakovič (se kterým ho Davies v něčem srovnává) byl oblíbeným skladatelem jeho otce. Ten měl v Baltimore opravnu rádií a lidem, aby se nenudili, když čekali, pouštěl prý desky. Nakonec se z krámku stal malý obchod s hudebními nosiči… Na své symfonie Glass hledí mimo jiné tak, že jde o příležitost psát hudbu pro „nejbáječnější hudební tělesa, se kterými kdy západní hudba přišla.“ Symfonie se tak podle jeho názoru dokáže „prosadit“, na rozdíl od operní hudby, která se musí „dělit o pozornost se zpěváky“… Ale jedno je prý jisté: kdyby se nepotkal s Dennisem Russellem Daviesem, nikdy by se do symfonií nepustil.

„Docela by mě zajímalo, co si členové Filharmonie Brno o mé hudbě myslí,“ svěřuje se pak trochu překvapivě Glass Daviesovi. „Je to jako všude jinde ve světě, kde ji mnoho hudebníků miluje a mnozí jiní jí nerozumějí… Hudebníkům se něco líbí, něco ne, a těžko mění názory. Ale jsou to profesionálové a dělají maximum; a to je to, co po nich chci,“ zní odpověď.

Foto: Filharmonie Brno – KlasikaPlus