pondělí, 06 září 2021 08:52

Rusalka v Šárce. Opera s letní atmosférou

Autor:

„I tak jsou ovšem v horních řadách lidé, kteří naopak leží na zádech na trávě a jen poslouchají…“

„Se spolehlivou, emotivně přesvědčivou Danou Burešovou hrál a zpíval dobře disponovaný Martin Šrejma.“

„Není vzácností, když se s krásnou hudbou smísí z druhé strany nechtěně zaslechnutá hlasitá otázka: S čím si tu klobásu dáte?“

 

veb-Rusalka-DSC3309

 

Víkend byl v Praze doslova letní. Dvořákova Rusalka proto v sobotu odpoledne přilákala do přírodního divadla v Divoké Šárce několik tisíc lidí. Titulní roli zpívala Dana Burešová. Publikum si přišlo na své – při představeních tam panuje neopakovatelně uvolněná atmosféra, účinkující jsou na dosah. Hraje se sice na trávě a za dne, a tak se nekouzlí se světly, která by posílila divadelní iluzi, zato ozvučení je kvalitní. 

Je to už tradiční nabídka, o které se ví a která je využívána: možnost malého výletu či pouti od parkoviště či od městské dopravy, příležitost poslouchat známou hudbu v zeleni, na dece, s něčím dobrým v ruce. Dá se to zkusit i s malými dětmi. Opera se tu dostává nejblíž k lidem, jak jen je to možné, a lidé k ní. Atmosféra se blíží folklórním slavnostem nebo nějaké šermířské show a s klobásou na tácku a s popíjením piva z kelímku už málem pocitu z pobytu někde na koupališti. Avšak s tím rozdílem, že auditorium je v poměrně příkré stráni a má podobu sadu s ovocnými stromy v místech vlevo a nefalšovaného lesa vpravo. A přece jen v něm panuje docela soustředěná pozornost.

 

veb-Rusalka-DSC3338

 

Čím dál od hracího prostoru, tím ovšem s odstředivějšími momenty. Není tedy vzácností, když se s krásnou hudbou a jímavým textem nezadržitelně smísí z druhé strany zcela věcně znějící a nechtěně zaslechnutá hlasitá otázka: S čím si tu klobásu dáte? S kečupem, nebo s hořčicí?           

Přírodní divadlo na okraji města takhle ožívá operní hudbou na samém konci prázdnin od roku 2005. Poprvé se tam ale hrálo už v roce 1913, kdy jako první přišla na řadu Smetanova Prodaná nevěsta. Letní divadlo v romantickém prostředí založili podnikatel Antonín Fencl, sólista opery Národního divadla Emil Pollert a dramatik a režisér Jaroslav Kvapil. Tehdy byla kapacita přírodního amfiteátru až 18.000 míst. Úspěšná éra této scény trvala do roku 1922. V pozdějších desetiletích zarostlo auditorium vegetací, alternativní divadelní lokace v podstatě zmizela… a upadla v zapomnění.   

Tradici oživilo až Originální hudební divadlo Praha, za kterým stojí pěvkyně a podnikatelka Renée Nachtigallová. Akci, na kterou je vstup zdarma, zaštiťuje každoročně Městská část Praha 6 a podílejí se na ní umělecké síly Národního divadla.

Místo skýtá zajímavou alternativu ke kamennému divadlu. Orchestr hraje na malém zastřešeném pódiu a je zesilován, sólisté mají mikroporty. Není to pro ně úplně snadné: dirigenta proti slunci příliš vidět nemohou, orchestr také neslyší tak, jak jsou zvyklí. Místy právě tohle může zahýbat detaily souhry, ale ne fatálně.  Scenérie poskytuje realistické prostředí, zpěváci se pohybují před publikem v bohatých kostýmech, ale vlastně bez rekvizit. Přesto se daří udržet silný dojem, že jde o divadlo. I tak jsou ovšem v horních řadách lidé, kteří naopak leží na zádech na trávě a jen poslouchají…

 

veb-Rusalka-DSC3328

 

Rusalku interpretovali s tělesy první scény pod taktovkou Jana Chalupeckého přední tuzemští sólisté. Se spolehlivou, emotivně přesvědčivou Danou Burešovou hráli a zpívali dobře disponovaný Martin Šrejma jako Princ, Kateřina Hebelková v roli sebevědomé Cizí kněžny a Kateřina Jalovcová jako Ježibaba. Vodníkem byl operní matador Luděk Vele.

 

veb-Rusalka-DSC3329

 

K divadlu v Šárce patří nejen příchody sólistů a sboru vozovou cestou směřující dolů mezi diváky, milá pospolitost všech přítomných a civilní přítomnost zpěváků v neexistujícím zákulisí o přestávkách, ale třeba i živí koně. A v této Rusalce také pečené sele rozdávané v předních řadách během druhého dějství při hostině na zámku.

Dvořákova Rusalka, to je nejen působivý příběh, ale také – a především – nádherná hudba. Se dvěma přestávkami přes tři hodiny trvající představení. Lidé mají v Šárce svobodu kdykoli přijít a odejít, a tak ne všichni v publiku doposlouchali do konce. Měli své důvody, ale provedení jimi být nemohlo. Dílo ani trochu nepostrádalo, přes všechna úskalí alternativního prostředí, svůj silný emocionální náboj.

 

veb-Rusalka-DSC3339

 

Foto: Petr Veber 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.