PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Hudba bude znít česká i světová, v širokém spektru od Bedřicha Smetany po Jiřího Šlitra, od baroka po jazz.“

„Vedle všech osmi Smetanových oper zazní i další opery – Janáčkova Její pastorkyňa a Quo vadis od Sylvie Bodorové.“

„Program doplní také odlehčená představení, například hudební kabaret Jonáš a tingl-tangl či brněnská novinka s názvem Hurvínek prodává nevěstu.“

Všech osm oper Bedřicha Smetany uvede letos v létě Národní festival Smetanova Litomyšl. Ve své historii tak učiní podobně kompaktně poprvé. Šestašedesátý ročník je navíc s padesáti koncertními a operními programy a desítkami dalších akcí a s měsíčním rozvrhem nejrozsáhlejším od vzniku přehlídky. Ta se ve skladatelově rodišti koná od roku 1946 a v Roce české hudby 2024 zaujímá klíčové místo v oslavách jeho dvoustého jubilea.

„Anna Moriová má dar výrazové přirozenosti a v hlase jakoby automaticky přítomné něhy a poezie.“

„Je nutné ocenit doprovod Martina Levického, který doprovázel citlivě a s nejvyšší péčí.“

„Žádnému z nejvyšších tónů Magdalény Hebousse nechyběla kýžená pocitová ‚hloubka‘ a témbrová plnost.“

Píseň je královna. Operní soubor pražského Národního divadla jí tedy věnuje pozornost. Páté z celkových osmi matiné pilotního ročníku cyklu písňových recitálů se opět odehrálo na jevišti Stavovského divadla a hlavní slovo v sobotu 17. února měly stále ještě studentky pražské akademie, sopranistka Magdaléna Hebousse a mezzosopranistka Anna Moriová. V úvodním čísle se k nim přidali sopranistka Yukiko Kinjo a tenorista Josef Moravec. Na klavír doprovázel Martin Levický a měl tak podíl na hodnotném dopoledni.

„Přizvání vynikajícího mladého klavíristy polské národnosti Szymona Nehringa bylo v podání managementu orchestru ‚trefou do černého‘.“

„Orchestr symfonii zahrál vynikajícím způsobem.“

„Protože se jednalo o zahájení Roku české hudby v Plzni, na programu nesmělo chybět provedení díla autora české národnosti.“

Slavnostním přípitkem pro každého posluchače prvního abonentního koncertu v novém roce a českou státní hymnou zahájil orchestr Plzeňské filharmonie Rok české hudby 2024 v Plzni. K provedení slavnostního programu večera byli přizváni dva vynikající umělci z Polska, klavírista Szymon Nehring a dirigent Paweł Przytocki.

„Posluchači jako by se ocitli v čase o více než dvě století dříve. Romanticky stylová agogika, specifická práce s dynamikou a frázováním, ale především zvuk!“

„Hráči působili jako velice dobře sehraný celek.“

„Petra Matějová se ukázala jako mistryně svého oboru. Nedostatky nástroje dokáže maximálně využít ve svůj prospěch.“

O tom, že Rok české hudby není jen o uvádění velkých, zvučných jmen české hudební historie v čele s Bedřichem Smetanou a Antonínem Dvořákem, nás 11. ledna přesvědčil soubor Musica Florea. V obřadní síni vysočanské radnice představil dalšího letošního jubilanta Václava Jana Křtitele Tomáška, který „slaví“ 250 let od svého narození. Programem, doplněným o díla W. A. Mozarta, soubor navázal na předchozí úspěšnou spolupráci s přední českou hráčkou na klávesové nástroje Petrou Matějovou. I tentokrát hrál hammerklavier do určité míry prim.

„Něžné a procítěné piano s občasným vybočením do silnější dynamiky, která byla projevem emočního hnutí, vykouzlilo malý hudební klenot.“

„Vrcholem večera byla Lenora, kantáta pro hlas a klavír Václava Jana Tomáška, opět na text Gottfrieda Augusta Bürgera. Její uvedení bylo zajímavým protějškem k stejnojmenné celovečerní kantátě Antonína Rejchy.“

„Dobrým nápadem bylo prokládat jednotlivé části balady českým přednesem Taťjany Medvecké, při jejímž komorním projevu sílilo napětí a i posluchač bez programu byl vtahován stále více do děje.“

Dramaturgie 52. Mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim je pestrá a zajímavá. V pátek 6. října zazněl v Besedním domě koncert, který sliboval být perlou. Sopranistka Martina Janková, recitace Taťjana Medvecká a v roli klavíristy Dennis Russell Davies, to byla jména, na nichž se koncert stavěl. Bohužel se publikum dostavilo jen v malém množství a byl to tedy koncert veskrze komorní.

„Nabízí podněty k zamyšlení nad obtížnými cestami k uplatnění, nad tvůrčí svobodou a kompromisy, jež (ne)musíme podstupovat.“

„V této souvislosti stojí za připomenutí, že tento kreativní muž, mimo jiné zdatný pianista, stojí také za pozoruhodným filmem Piano na křižovatce.“

„Mohly by probouzet i smutek, jenže ten se nějak nedostavuje. Z filmu spíš vyzařuje zřetelná, i když nesnadno definovatelná naděje, že pandemické ticho brzy skončí.“

Dva mladí pouliční muzikanti fidlají na kontrabas klasickou melodii; neruší je hluk vídeňského bulváru, nevadí jim ani déšť, před kapkami se schovávají pod igelitovou plachtou. Menší mladík, který má růstovou vadu, obstarává smyčec, velký brnká na struny. Plastic Symphony… Nejen z titulu slovenského filmu, ale také z úvodních scén je zřejmé, že půjde o hudbu. A o tu samozřejmě jde i v českém dokumentu Piano na křižovatce, který je skutečnou poctou klavíru.

„Krutostí stejného osudu nemohl Jiří Bělohlávek svou misi u České filharmonie ani podruhé přirozeně završit a naplnit.“

„Fibich by mohl mít pomník na Žofíně, ale nemá, Suk asi u Rudolfina, ale tam je obsazeno, Foerster na náměstíčku za svatým Vojtěchem, nikoho to ovšem nenapadne, a Kovařovic a Ostrčil u Národního divadla, ale tam není nikde místo.“

„Myslíte, že by někdo někdy ještě chtěl někde postavit pomník? Třeba Rafaelu Kubelíkovi…? Nebo Jiřímu Bělohlávkovi…?“

Před několika dny by bývalo bylo Jiřímu Bělohlávkovi pětasedmdesát, kdyby tady ovšem už skoro čtyři roky nechyběl. Snad jen doba starostí kolem koronaviru způsobila, že jsme vcelku zběžně tím datem prošli, protože jsme ani neměli možnost hlubšího vzpomínání, třeba při nějakém pěkném koncertě dedikovaném jeho památce. Ale není vyloučeno, že virus za to takhle jednoduše nemůže. Možná je už opravdu jiná doba…

„Koncert, na kterém Martina Janková zpívala písně z přelomu 18. a 19. století, byl o mnohé ochuzen.“

„Martina Janková dávala písním v dikci a výrazu velkou, krásnou živost a pravdivost, aniž by jakkoli přeháněla.“

„Umí přidat do hlasu rozmarnost, umí zpěvem vyprávět, nerozpakovala se několikrát zpívanou situaci přednesem, gestem a mimikou skutečně zahrát.“

Každý návrat Martiny Jankové ze Švýcarska do Čech je pro publikum radostí. Pěvkyně kolem sebe šíří pokojnou a prozářenou náladu, její hlas pozitivní pohodu. Nebylo tomu jinak ani při jejím výrazně komorním recitálu na festivalu Pražské jaro, kdy jí partnerkou na pódiu byla v pátek Barbara Maria Willi. Jedinou vadou byla akustika. Do kostela svatých Šimona a Judy písně s doprovodem kladívkového klavíru nepatří. Ani kdyby měly duchovní texty.