„V Pergolesiho Stabat Mater dominoval především příjemný, takřka sametový hlas altistky Jarmily Balážové.“

„Výsledek zhmotnil skutečného Beethovena se vším všudy.“

„Své široké dynamické možnosti a nádherné fráze předvedl sbor bez zaváhání.“

Podzimní festival duchovní hudby pravidelně obohacuje kulturní kalendář města Olomouce a láká posluchače celého kraje. Šestadvacátý ročník nabízí opět bohatou přehlídku nejrůznějších hudebních stylů a žánrů, které však zastřešuje jedna hlavní myšlenka – hudbou oslavit velikost a nadčasovost Boha.

V neděli 29. září vystoupil v kostele Zvěstování Páně s programem duchovní hudby italského baroka mladý slovenský ansámbl Il Cuore Barocco. Instrumentální Sinfonii funebre f moll Pietra Locatelliho a Triosonatu e moll Antonia Vivaldiho provedli s jistou uměřeností, byť s adekvátním dynamickým průběhem jednotlivých frází. Ve vrcholném duchovním díle Giovanniho Battisty Pergolesiho, ve Stabat Mater, dominoval především příjemný, takřka sametový hlas altistky Jarmily Balážové. Vedle ní se představila sopranistka Hilda Gulyás s o poznání tenčím hlasem. Obě sólistky však podaly přesvědčivý a vyrovnaný výkon, byť byla skladba provedena v celkově svižnějším tempu.

Ve středu 2. října pak hostil Arcibiskupský palác Smetanovo trio s dvojicí Beethovenových skladeb v programu „K jubileu arcivévody Rudolfa“. Olomoucký arcibiskup a pozdější kardinál Rudolf Jan tak mohl z obrazu v čele Arcibiskupského sálu shlížet na provedení děl napsaných pro něho samého.

Úvodem zazněla Sonáta pro klavír č. 26 Es dur „Les Adieux“ složená u příležitosti arcivévodova odjezdu z Vídně v roce 1809. Poněkud tupý zvuk klavíru přispěl k potemnělé atmosféře v hudbě, která si díky svému námětu ani nemohla dovolit být zbytečně zdobná. Pro tento koncert zapůjčený nástroj, zdá se, dostatečně nereagoval na dynamické odstíny Jitky Čechové. Významy nabitá sonáta tak bohužel nevtáhla v plné míře. Přitom svérázná ritardanda, záludnosti úsečných melodických frází i sólová kadence byly předvedeny s naprostým přehledem.

Klavírní trio B dur Op. 97 „Arcivévodské“ již nabídlo vyváženější zvuk, především díky expresivní smyčcové sekci – či spíše jednotce (Jan Talich, Jan Páleníček). Široké, až romantizující smyčce, napjaté pasáže violoncella i detailní dynamika houslí lépe podpořily klavírní part. Výsledek, v čele s neobyčejně procítěnou střední částí čtvrté věty i završením celého tria ve finále, tak zhmotnil skutečného Beethovena se vším všudy.

I přídavek byl tentokrát namístě: třetí věta Rondo a l’Ongarese Haydnova Klavírního tria č. 39 nabídla uhlazenější kompoziční styl, ale o to plamenněji virtuózní provedení. Trio v tomto skutečném vrcholu večera cestovalo jemně odstíněnými, avšak jasně vysoustruženými náladami s mimořádnou lehkostí i temperamentem.

Ryze sborový koncert připadl na neděli 6. října a odehrál se zcela v režii Českého filharmonického sboru Brno v čele se sbormistrem Petrem Fialou. Koncert sestával z kompozic vytvořených pro smíšený sbor, vesměs zhudebněných modliteb, a zahrnoval průřez mnoha hudebními obdobími. Zajímavost tohoto koncertu spočívala také v umístění – oproti „tradičním“ olomouckým chrámům se tentokrát odehrál v jen ojediněle přístupném kostele sv. Kateřiny.

Nejstarší skladbu tohoto večera Laudetur Jesus Christus zkomponoval Bohuslav Matěj Černohorský jako moteto na latinský pozdrav. Komplikovaná čtyřhlasá kontrapunktická sazba klade na interprety vysoké nároky – zejména díky své délce, v níž se polyfonní předivo rozvíjí ve stále nových tématech. Sbor však udržel tah a důležité linie v jednotlivých hlasech plasticky „vytahoval“.

Ve skladbě sbormistra a skladatele Petra Fialy Regina coeli, laetare se ke slovu dostali sólisté večera – violoncellista Petr Nouzovský a sopranistka Jana Melišková. Exaltovaná sólová introdukce violoncella byla modlitbou sama o sobě, k níž se postupně přidával sbor s mystickým brumendem postupně vystavujícím jednotlivé akordy. Kontrastní pasáže (témbrové, rytmizované i kantabilní) se v průběhu skladby kupily přes sebe na způsob postmoderní stylové a témbrové potpourri, vytvářející emočně vypjatý, ale stále důstojný dynamický a výrazový zážitek.

Petr Nouzovský exceloval i ve skladbě Svjaty Johna Tavenera. Precizní instrumentální part využívající mody pravoslavné hudby předvedl s mimořádnou jistotou a bezchybnou dynamikou. Jeho part ve vyšších polohách svým témbrem dokonce zněl jako viola spíše než jako violoncello. Tyto sólové vstupy pak fungovaly jako efektní příprava majestátních tutti pasáží, v nichž instrumentální part neztrácel nic na svém účinku. Tišší pasáže nad prodlevou taktéž okouzlily nejjemnějšími polohami pianissima v nízkých mužských hlasech i u violoncella. Návrat k ryze západní harmonii pak nabídla klidná, kontemplativní mariánská píseň Totus Tuus. Využitím sborového sotto voce zde Henryk Górecki skrze výtečný soubor vykreslil jímavou atmosféru.

Sborový večer uzavřel výběr šesti duchovních motet Antona Brucknera. Své široké dynamické možnosti a nádherné fráze předvedl sbor bez zaváhání v Locus iste, Afferentur regi, Os justi či v Ave Maria. Znamenitý sólový výkon také podal barytonista Pavel Drápal v motetu Tota pulchra es, Maria s responsoriálním stylem přednesu. Zapojení elektrických varhan sborové hlasy místy podpořilo, avšak zvukově mělo efekt spíše rozvratný, mimo jiné kvůli necitlivému využití nožního volume pedálu. I varhany pak zafungovaly v závěrečné apoteóze Ecce sacerdos magnus s výrazným rozsahem hlasů v čele se sopránem a bohatými modulacemi. Nechyběla také unisonová doxologie.

Podzimní festival duchovní hudby pokračuje již ve středu 9. října – Ensemble Inégal v chrámu sv. Mořice představí program postmoderní duchovní tvorby v dílech Arvo Pärta a Alfreda Schnittkeho.

Foto: Podzimní festival duchovní hudby