KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Studánky Bohuslava Martinů english

„Pocta Bohuslavu Martinů, kterého mnozí muzikanti hrají s potěšením, protože to jeho hudba umožňuje a také vyzařuje…“

„Sonatina pro klarinet a klavír byla příkladem neokázalé virtuozity a ukázkou skvěle zvládnuté komorní spolupráce.“

„Vrcholem večera nemohla nebýt komorní kantáta Otvírání studánek. Čistá, prostá, důvěrně známá, dojemná.“

Zahajovací koncert druhé sezóny komorního souboru Camerata 2018 byl v Sukově síni Rudolfina krásným příkladem muzicírování, které se nebalí do vznešeného hávu. Oč méně má vnějších exkluzivních prvků, o to je upřímnější. V tom nejtradičnějším duchu poskytuje základní potěšení z hudby. Dotýká se podstaty. V tomto případě v pondělí tím přímočařeji, že program byl monotematický – samý Martinů.

Za souborem Camerata 2018 stojí hobojista České filharmonie Vojtěch Jouza, také dirigent, radostný muzikant a rozhodně nadšenec. Soubor založil a vede. Jeho členy jsou další hráči České filharmonie a také renomovaní sólisté a komorní instrumentalisté, kteří s filharmonií spjatí nejsou. Zaměřuje se na interpretaci komorní hudby v různých nástrojových sestavách s akcentem na tvorbu skladatelů dvacátého století. Pocta Bohuslavu Martinů, kterého mnozí muzikanti hrají s potěšením, protože to jeho hudba umožňuje a také vyzařuje, byla vzhledem k letošnímu poměrně často připomínanému šedesátému výročí úmrtí volbou logickou.

Program byl šikovně postaven. První zazněla Mazurka – Nokturno pro hoboj, dvoje housle a violoncello z roku 1949. Zazněla jako vstupní kousek, v němž trochu chybějí basy, ale v němž se pěkně vyjímá nad smyčcovými hlasy hoboj. Jako drobnější skladba, která má raritní obsazení a málokdy se hraje. Jako skladba s pravidelným pohybem, která občas moc hezky ve výrazu zjihne.

Sonatina pro klarinet a klavír byla pak v podání Anny Paulové a pianisty Daniela Wiesnera vynikajícím příkladem neokázalé virtuozity, vzorem měkkého legata a ve všech tempech zvýrazněných kantilén, ukázkou pěkného tónu a přirozené, skvěle zvládnuté komorní spolupráce. Sametové klarinetové piano v hlubších polohách bylo zejména v pomalé větě opravdu krásné.

Kvartet pro hoboj, housle, violoncello a klavír z roku 1947 uspokojil víc než první skladba. Má výraznější basový základ a housle nebyly tak zvukově obnaženy, jak se to nemilosrdně, vzhledem k ne zcela dokonalému tónu prvních houslí, projevilo v Mazurce – Nokturnu. Kvartet není titěrný. Má řadu pěkných ploch, v nichž nástroje k posluchačově potěše soupeří, má řadu míst jemně prozářených, zjihlých. Klavír přináší větší závažnost, zvukový kontrast a plnost. Ani tento kvartet však díky ne zcela běžnému obsazení není často hrán. Díky Cameratě za jeho rozeznění.

Serenáda č. 3 pro hoboj, klarinet, čtvery housle a violoncello z roku 1932 je hudbou z jiné doby, z období, kdy Martinů ještě věděl o svém okouzlení jazzem a vším dalším kvasem dvacátých let, ale kdy už současně začal nacházet svou nejvlastnější „notu“ v syntéze předchozího se dvěma zdroji, jichž se začal víc a víc dotýkat: s neoklasicismem a lidovou hudbou. Na třetí ze serenád je to krásně znát. Exponuje staccata a synkopy, ale také „písničky nakřivo“ a dokonce už i pěknou porci idyličnosti a líbeznosti. Nástroje hrají často spolu, a tak jde o značnou porci přehledného, srozumitelného, a přece moderního muzicírování, vesměs opravdu radostného. S Vojtěchem Jouzou hráli Anna Paulová, Anna Sommerová, Chikako Tomita, Dana Truplová, Anežka FerencováPetr Malíšek.

Vrcholem večera nicméně nemohla nebýt komorní kantáta Otvírání studánek. Čistá, prostá, důvěrně známá, dojemná. Dívčí sbor Pražská kantiléna v tutti i v sólech odvedl pěknou práci, smyčce i klavír dodaly základ, rytmus i druhou potřebnou polovinu výrazu. Publikum si mohlo znovu připomenout, jak geniální a působivé jsou „Studánky“ ve své elementární hudební jednoduchosti a jaká hloubka je – nebo se může najít – za zdánlivě naivními verši. Když se k tomu přičte civilní a pravdivá recitace Josefa Somra a emotivně ztišené a prožité sólo Jiřího Hájka, výsledkem je provedení, které chytne za srdce. „Studánky“ jsou zcela určitě ještě „češtější“ než Smetanova Má vlast. Jsou totiž intimní a dotýkají se rovnou duše.

Foto: Vojtěch Jouza / Camerata 

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky