„Galakoncert ke znovuotevření divadla hýří jmény skladatelů a zajímavých interpretů, program připomíná momenty z historie operních souborů, které tu působily.“

„Zahájení patří, stejně jako v roce 1888, Wagnerovým Mistrům pěvcům norimberským.“

„Defilé stylů, řada příslibů, vždyť například právě Fidelio má obnovenou premiéru už tento týden.“

A chraňte ji a inspirujte ji, patří ještě do citátu ze slavnostního znovuotevření pražského operního divadla, aby oslovení múz užité v titulku bylo úplné. Jsou to slova spisovatele Pavla Kohouta, která v posledním z několika vstupů završila jeho veskrze lakonické vystižení uplynulých 132 let historie budovy, kultury v Praze a politického vývoje v zemi. Státní opera, od roku 1888 do druhé světové války scéna pražských Němců, prošla v posledních třech letech zásadní technologickou i památkovou rekonstrukcí. Pavel Kohout svým slovem doprovázel nedělní galakoncert, který vrátil divadlo umělcům z Národního divadla a veřejnosti.

Je večer první neděle roku 2020 a divadlo stojící mezi muzeem a nádražím, kdysi na krásném městském bulváru, dnes u mnohaproudové magistrály, hýří barvami. Na jeho fasádě je vytváří videomapping, který upozorňuje řidiče projíždějících aut – nikdo jiný sem náhodně v podstatě nepřijde – že se opět otvírá Státní opera, v níž se naposled hrálo v roce 2016. Přicházejí pozvaní hosté, před divadlo postupně přijíždějí černé limuzíny… a protože v jedné z nich je také představitel blízkého státu vnímaný jako kontroverzní postava, nechybějí tu ani demonstranti. Ale je to jen takový chabý protest: vám nevadí, že s ním budete v jednom sále? Nechápou, že oslovení jdou na koncert a ne na politické kolbiště. Kontroverzních postav je v té chvíli v divadle ve skutečnosti už několik, ale o ně tento večer nejde.

Interiér Státní opery se nově vyloupl do krásy inspirované podobou Nového německého divadla. Pryč jsou některé prvky, které hlediště a přilehlé prostory charakterizovaly po několik desetiletí od posledních úprav uskutečněných v normalizačních letech. Ta doba měla svou estetiku, teď jsme už zase blíž původnímu vzhledu. I pouhý letmý pohled však prozrazuje, že je ještě co dokončovat. Stačí se cestou po schodech na druhý balkon podívat třeba na způsob začištění spár mezi stěnami a podlahou a je jasné, že se tu finišovalo před pátým lednem dost narychlo.

Je také zřetelné, že všichni přítomní jsou dlouho před osmou rukojmími televize vysílající koncert v přímém přenosu. Kamery nedokumentují, co se děje, kamerám se podřizuje průběh a spád večera i jeho scénografie, kamerám se tu inscenuje. A poučil snad dokonce někdo publikum o nutnosti úspory času, že po jednotlivých číslech tleská tak krátce?

Bylo by přitom čemu. Galakoncert ke znovuotevření divadla hýří jmény skladatelů a zajímavých interpretů a program šikovně připomíná některé momenty z historie operních souborů, které tu působily. Na jevišti sedí orchestr Státní opery, s taktovku před ním stojí hudební šéf souboru Karl-Heinz Steffens. Ještě je chvíli potřeba počkat, televize ještě pár vteřin něco vysílá, dirigent zvedá ruce podruhé… a konečně se může začít. Publikum má tištěné programy, s novými displeji, kde budou titulky, se teprve naučí zacházet. Ale doma u obrazovek se naopak každý musí výhradně spolehnout na titulky, dnes už se v televizi hudba většinou nemoderuje.

Zahájení patří, stejně jako v roce 1888, Wagnerovým Mistrům pěvcům norimberským, dnes ovšem jen předehře. Dala by se zahrát i obřadněji a měkčeji. Zvuk orchestru je mohutný, ale moc se nepropojuje. Pro naše místa z něj zvukově trčí tympány a tuba a celek často překrývá pěvce. To se ale určitě spraví, až bude těleso dole v orchestřišti. Pak přichází sopranistka Lise Davidsen, o níž, ostatně jako i o ostatních, není v programu (v němž jsou ale vytištěni i zpěváci, kteří nakonec odřekli) ani slovo. Tedy hledejme informace jinde: mladá norská pěvkyně, v několika posledních letech úspěšná ve světových soutěžích, jako je Operalia, a nedávná podzimní debutantka v Pikově dámě v Metropolitní opeře. Během pražského večera zpívá Alžbětu z Tannhäusera a pak i aktuální Lízu. Nádherný velký hlas, lyrický zejména ve měkce ztišených výškách, dramatický všude, zvláště v temnějších hloubkách. Zjevení. Uslyšíme ji někdy víc?

Tenorista Pavel Černoch ztělesňuje mezinárodní úspěšnost některých tuzemských zpěváků. Operetní část repertoáru Neues deutsches Theater připomíná lehce dekadentním hitem z Lehárovy Země úsměvů, evropský operní rozhled divadla veristicky naléhavou árií Cavaradossiho z Pucciniho Tosky. Uměřeně suverénní projev, pěkně vedený hlas. Pak přichází na řadu sextet z druhého dějství Dona Giovanniho. V náznaku herectví vyjádření vztahů postav, v plném pěveckém výkonu v souboji s příliš velkým orchestrem plnokrevný Mozart: Simona Houda Šaturová, Alžběta Poláčková, Kateřina Kněžíková, Richard Samek, Miloš Horák, Pavel Švingr. Po nich Eva Urbanová se svou ještě stále mrazivě dramatickou kreací – s pevnou, silnou Kostelničkou z Janáčkovy Její pastorkyně. Po pěkné mezihře z opery Šaty dělají člověka od Alexandera Zemlinského, který v tomto divadle dirigoval a šéfoval šestnáct let, přichází první velká operní scéna večera, finále Růžového kavalíra. Straussova nekonečně krásná hudba s Alžbětou Poláčkovou, Kateřinou Kněžíkovou a s islandskou mezzosopranistkou Arnheiður Eiríksdóttir. Pěkně sladěné hlasy. Jen toho blyštivého zvukového stříbra v orchestru mohlo znít víc a ještě okouzleněji.

Je po přestávce. Ke scéně ze Smetanových Braniborů v Čechách, kteří se během sovětské okupace u nás logicky moc nehráli, nastupuje dozadu pěvecký sbor a před orchestr marnotratně sedm sólistů, z nichž se však sólově uplatní jen Jiří Sulženko. Ostatní sólo ani ansámbl nezpívají a ve zvukové mase mohutného finále třetího dějství se zcela ztratí… Puccini, Čajkovskij, od Martinů nějak moc hlučné a málo skotačivé Saltarello z Mirandoliny, která tu měla v roce 1959 světovou premiéru; pak sofistikovaný ansámbl z Krásových Zásnub ve snu, nestárnoucí, respekt budící Peter Mikuláš s důstojným a závažným monologem Hraběte ze Schrekerovy opery Vzdálený zvuk… a na závěr povznášející finále Beethovenova Fidelia se sedmi sólisty. Defilé stylů, řada příslibů, vždyť například právě Fidelio se vrací do repertoáru jako první, má obnovenou premiéru už tento týden.

Je hodinu a půl před půlnocí, divadlo, pro tento večer plné celebrit, se postupně vylidňuje. Policejní pásky jsou dávno pryč, stejně jako demonstranti, zůstaly po nich jen nějaké papíry s hesly. Na fasádě už není videomapping. Nastávají všední dny. Budovu čeká dokončení tisíců maličkostí, zaměstnance ovládnutí nových technologií a během dalších měsíců směřování k budoucímu plnému provozu. Drahé múzy, zůstaňte se Státní operou, vybavují se slova Pavla Kohouta, který promlouval z projekční plochy nad jevištěm. Zůstaňte s ní, ať se tu dělá podnětné, nápadité a zábavné divadlo, ať sem směřují ti nejlepší umělci a ať sem nechodí jen turisté, ale i Pražané.

Foto: Jakub Fulín – Národní divadlo; Veronika Paroulková