„Lutosławski je jedním z vůdčích představitelů polské skladatelské školy, dodnes považované za zajímavý a vlivný fenomén.“

„Druhým autorem byl Andrzej Panufnik, který do roku 1954 žil v Polsku, potom však emigroval na Západ.“

„Bohuslav Martinů měl pouze dva české žáky, Vítězslavu Kaprálovou a Jana Nováka.“

Symfonický orchestr Českého rozhlasu dal v pondělí v komorním cyklu v Anežském klášteře prostor dvěma svým hráčům jako sólistům. Byli jimi klarinetista Lukáš Dittrich a hobojista Lukáš Pavlíček; program nastudoval a řídil Marek Šedivý, hlavní hostující dirigent tělesa. Figurovala v něm v nekonvenční polsko-české sestavě hudba dvacátého století.

Taneční preludia pro klarinet a komorní orchestr od Witolda Lutosławského jsou do určité míry založena na písních ze severního Polska, na materiálu proměněném ovšem ve výsledku téměř k nepoznání. Podoba s klavírem je z roku 1954, další verze se objevila pro klarinet, harfu, klavír, bicí a smyčce a v roce 1959 pak vznikla třetí skladba téhož názvu pro České noneto. Aktuální pražské uvedení skladby mělo tedy svou logiku, nehledě na to, že jakákoli připomínka odkazu tohoto skladatele jako klasika avantgardy dvacátého století neuškodí. Poznávání Schönbergova a Webernova odkazu ho dovedlo k novým možnostem organizování hudebního materiálu – k užívání prvků kontrolované náhody, k vyloučení tradiční harmonie, k novému zvažování formy a vztahu detailů k celku i k hledání nových zvuků. Lutosławski se stal jedním z vůdčích představitelů polské skladatelské školy, dodnes považované za zajímavý a vlivný fenomén.

Druhým autorem koncertního programu byl Andrzej Panufnik, který do roku 1954 žil v Polsku, potom však emigroval na Západ a stal se britským občanem. Dva roky byl šéfdirigentem City of Birmingham Symphony Orchestra, ale nakonec se už plně věnoval jen komponování. Z jeho tvorby zazněla kompozice s názvem Landscape (Krajina) z roku 1962: pokus zachytit hudbou rovinatou scenérii s nízko visícími mraky, jakou je možné vidět třeba v hrabství Suffolk, nebo i v Polsku. Slovy skladatele „nezměrnou krajinu, která vyvolává melancholii, krajinu, v níž daleký, pomalu se vytrácející horizont vytváří představu prostoru a podněcuje ke kontemplaci“.

Bohuslav Martinů měl pouze dva české žáky. V Paříži to byla Vítězslava Kaprálová, která však zanedlouho potom za války v pouhých pětadvaceti letech zemřela. Druhým byl po válce v USA Jan Novák, který se k němu dostal v roce 1947 díky stipendiu. Novák byl absolventem brněnské konzervatoře a student pražské AMU. V Americe strávil několik měsíců. V Tanglewoodu byl jeho učitelem Aaron Copland, ale rozhodujícím se pak stalo jeho setkání s Bohuslavem Martinů v New Yorku. Získal od něj mnohé podněty – a ve výsledku ho Martinů umělecky ovlivnil na celý život. Byl s ním v písemném kontaktu do konce jeho života… Sám pak v 80. letech emigroval na Západ. Po přestávce zazněl od Jana Nováka Koncert pro hoboj a orchestr. Jeho osobitá hudební řeč se vyznačuje zřetelností, hybností, nesentimentálností, výraznou instrumentací, invenčností a humorem a vtipem, tedy posluchačskou vstřícností. Platí to i o koncertu z roku 1952.

Martinů byl pak v programu zastoupen Sinfoniettou La Jolla. Jméno oblasti na tichomořském pobřeží jižní Kalifornie nedaleko San Diega, známé skalnatými útesy a pískovcovými kaňony a také golfovými hřišti, se do názvu díla dostalo v roce 1950 díky objednávce, která ke skladateli směřovala z tamní hudební instituce The Musical Arts Society. Vyhověl jim neoklasicky uvolněnou, hravou a zjednodušenu, nijak radikální kompozicí. Sinfoniettu složil v New Yorku. Premiéru skutečně měla v High School Auditorium ve městě La Jolla.

Foto: Vojtěch Brtnický