KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

„To je tak nádherné, zase si zazpívat…!“
Met opět propojila svět english

„Parta kolegů, vědomých si, že hrají první ligu, s nadějí, že se zase sejdou při práci, kterou evidentně milují.“

„Něco podobného asi ještě nikdo nezažil ani neviděl.“

„Signál se občas vytrácí, hlas se mění. Ale stejně jste rádi, že se vzájemně nejen slyšíte, ale také vidíte.“

Metropolitní opera je jedno z nejlepších a nejznámějších světových divadel a určitě i divadlo na první světové příčce co do velkorysosti a ambicióznosti. Velkoměsto dostředivé síly New Yorku ani nic jiného neumožňuje a značka navíc zavazuje. Pokud nikdo nikdy předtím nerozjel nic, co by bylo podobné operním přenosům do kin po celém světě, pak ani v době pandemie nepřekvapí, že to byla právě Met, kdo uspořádal bezprecedentní celosvětový operní telemost.

Série čtyř desítek navazujících živých sobotních vstupů nesla název At-Home Gala. Byl možné ji sledovat na webu metopera.org. Virtuální čtyřhodinový galakoncert souběžně koordinovaný a moderovaný z New Yorku ředitelem Peterem Gelbem a z Montréalu šéfdirigentem Yannickem Nézet-Seguinem, přenášený z domovů pěvců v patnácti zemích světa. Hvězdy opravdu u sebe doma, v obýváku, mávající a zpívající do webkamer svých počítačů. Naštěstí bez roušek.

V Americe bylo po poledni, v Evropě večer. Něco podobného asi ještě nikdo nezažil ani neviděl. Cílů bylo několik, smysl jeden: zprostředkovat a dát lidem radost a naději a umělcům oživit jejich motivaci, k tomu získat podporu, finanční prostředky. A připomínat, že Met existuje a žije, protože jednou, až se zase svět vrátí do normálních kolejí, dojde na „lámání chleba“: lidé se budou rozhodovat, kde zase začnou utrácet své pošramocené příjmy, a ten z prodávajících, kdo při koronakrizi zaspal, pak nad výsledkem spláče…

Metropolitní opera je Olymp. Kdo se do ní dostane, uchytí se, je zván a vrací se, ten se stane členem klubu vyvolených. Není to ale společnost zasmušilých snobů. Naopak. Parta kolegů, moderních mladších lidí, vědomých si, že hrají první ligu, rodina pozitivně naladěných muzikantů, rozesetá teď zrovna po světě, každý někde jinde, ale s nadějí, že se zase sejdou při práci, kterou evidentně milují. Tak se alespoň jevili všichni, ti, kdo se v sobotu střídali v okénkách na webu jak apoštolové na orloji.

Technologicky, po stránce spojení, návaznosti a propojení, to bylo dokonalé; technicky, tedy zvukově, vesměs nic moc. Mikrofony počítačů jednotlivých účinkujících zpěv příliš nepobíraly. Byl nahoře i dole ořezaný, někdy nakřáplý… Stejně jako když s někým telefonujete přes Skype. Signál se občas vytrácí, hlas se mění. Ale stejně jste rádi, že se vzájemně nejen slyšíte, ale také vidíte.

Bylo úžasné pozorovat, jak Renée Fleming, za zády mající výhled velkými okny do zahrady, zpívá Ave Maria, a vnímat, že sice už ukončila veřejnou dráhu, ale že jí to pořád zpívá. Bylo krásné být přítomen tomu, jak Sonya Yoncheva docela zdařile vyslovuje češtinu a ve velmi klidném tempu prožívá árii O měsíčku. Jak se Jonas Kaufmann naplno opírá do vysokých a Bryn Terfel do hlubokých tónů, jak Diana Damrau hraje v kuchyni komedii o Zerlině podléhající Giovannimu a Quinn Kelsey nádherně pokládá tón za tónem, až si říkáte, že by muselo být nezapomenutelné zrovna jeho slyšet jako Rigoletta. Bylo úžasné pozorovat od prvního do předposledního vstupu, jak jsou sólisté v pohodě doma a přitom schopni plnou silou a s vnitřní intenzitou zazpívat a vyhrát známou árii, ať už měli za zády okno s výhledem na jezero, jako Peter Mattei kdesi ve Švédsku, nebo třeba zlacenou stěnu, jako Ildar Abdrazakov kdesi v Rusku. Někdo se doprovázel na klavír, jiný měl doprovazeče, někdo zpíval s partnerem pěvcem, ale řada zúčastněných měla doprovod nahraný a provozovala téměř cosi jako operní karaoke.

Jen Anna Nětrebko jako největší hvězda (a předtím i její partner Yusif Eyvazov) nezpívali živě z domova, ale poskytli pěvecké číslo natočené o něco dříve u klavíru ve studiu. V jeho případě árii zazpívanou nepříliš hezkým témbrem, v jejím případě velkolepě podanou píseň Sergeje Rachamaninova „Nezpívej, krasavice“, na jehož názvu v ruštině si Peter Gelb vylámal zuby. Ale po celý večer o nic nešlo, bylo to milé setkání, plné vzkazů, úsměvů a amerických superlativů. Tak proč se mu smát a proč hvězdě vyčítat, že vybočila.

Kapitolu samu o sobě tvořila předtočená čísla orchestru a sboru Metropolitní opery. Šéfdirigent poskytl video, jak věc diriguje, jednotliví hráči a sboristé se na něj doma dívali, ve sluchátkách slyšeli korepetitora, hráli nebo zpívali a natočili se. Výsledek, vizuálně v mnoha paralelních oknech a akusticky krásně pohromadě, byl neuvěřitelný.

Bezprecedentní projekt sledovaly statisíce lidí. Na facebooku lze od nich číst: Amazing, unforgettable, unbelievable, fabulous, beautifully done, incredibly moving… Absolute pleasure! So good! Loved it!

Bylo zřejmé, a zaznělo to opakovaně i v proslovech, že se zpěváci těší na své publikum. Kdyby to šlo zprostředkovat, určitě by se dozvěděli, jak moc se i publikum těší na ně… Sdílet mezinárodně zpěv doma v obýváku je úžasný nápad, mělo to atmosféru i emoce. Všem je nicméně jasné, že takové online aktivity nemohou trvale nahradit živý kontakt s uměním a osobní kontakt mezi lidmi. Nejen kvůli nedostatečné zvukové kvalitě, ale i kvůli tomu, co se slovy popsat nedá. Ale přece mělo At-Home Gala smysl. A jeden z důvodů, proč ano, spontánně vyjádřila mezzosopranistka Jamie Barton, když vzdychla: „To je tak nádherné, zase si zazpívat…!“

Foto: Metrpolitní opera 

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky