„Myšlenka orchestrální akademie musela být odsunuta, snad na příští rok.“
„Program připravil Chuhei Iwasaki.“
„Zvuk orchestru byl až překvapivě profesionální.“
Druhý víkend na Dvořákově Praze uzavřel večerní koncert Mladé filharmonie s jedinou skladbou – Beethovenovou Devátou symfonií. Festivalovým programem s ní proletěl Tomáš Netopil. Nejen na otočku nedlouhého hostování ze svého německého působiště, ale i doslova. Obvyklá stopáž je kolem sedmdesáti minut, ale za hodinu ji zahraje opravdu málokdo.
V sobotu se festival Dvořákova Praha poprvé protnul s dlouholetou rozhlasovou interpretační soutěží Concertino Praga, kterou od letoška za trochu jiných podmínek spolupořádá Akademie klasické hudby. Přinesli jsme rozhovory s českými finalisty soutěže Janem Schulmeisterem a Danielem Matejčou, zaznamenali jsme výsledky soutěže a v reflexi jsme pod titulkem Česko-ruský hudební souboj mladých talentů zachytili průběh finále, které bylo festivalovým koncertem.
V neděli večer završila festivalovou pozornost věnovanou mladým Beethovenova Devátá symfonie S Ódou na radost. Pod taktovkou Tomáše Netopila hrála Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy, zpíval Pražský filharmonický sbor a sólisty byli Simona Šaturová, Markéta Cukrová, Petr Nekoranec a Jan Martiník. Záměr byl původně ambicioznější, orchestr měli tvořit účastníci orchestrální akademie, naplánované poprvé jako součást Letní hudební akademie Kroměříž. Opatření reagující na celosvětový výskyt nemoci související s koronavirem postihla i tento projekt. Akademie se v Kroměříži sice v srpnu konala, ale jako loni jen s individuální výukou různých nástrojů a zpěvu. Myšlenka orchestrální akademie musela být odsunuta, snad na příští rok. Těleso, pro které Dvořákova Praha rezervovala termín, v jubilejním Beethovenově roce logicky věnovaný jeho hudbě, se nakonec nesešlo v Kroměříži, ale vytvořili ho z velké části pražští konzervatoristé. Usedli mezi nimi nenápadně i jejich mentoři z řad filharmoniků a práce se neodehrávala na východní Moravě, ale v metropoli. Program připravil Chuhei Iwasaki a Tomáš Netopil, vedle svých závazků v Essenu a v Praze iniciátor a umělecký garant kroměřížské akademie, provedení přijel dostudovat a dirigovat.
Beethovenovo dílo pojal Tomáš Netopil s mladými nekompromisně v tempu, s obrovským nábojem energie a hráčské ochoty, nadšení a radosti. Zvolili a drželi tempo poměrně svižné až věcné, učinili v něm všechny věty poněkud podobné, ale pozitivní vyznění, které z provedení v každém okamžiku zářilo, bylo velkou hodnotou. Zvuk orchestru byl až překvapivě profesionální, plný, odstiňovaný v dynamice. Hlavní polohou byla sice poměrně hlasitá, přímočaře rovná hra, ale o odstínech se vědělo a s intuicí, muzikálně a technicky dobře podpořenou, na ně došlo moc pěkně.
Sólisté i sbor se do celkové koncepce zařadili bez problémů. Finále Ódy na radost mělo bravurní tah bez stopy zaváhání, rychlost neznamenala povrchnost a nezničila styl. Nebyla zběsilá, ale jen a jen obdivuhodná a strhující. Členové Mladé filharmonie se pod povedením Tomáše Netopila dotkli velkého umění a i čistě hráčsky plně obstáli. A publikum po sice krátkém, ale intenzivním koncertě odcházelo nabito silou, kterou hudba v tak zvládnutém průběhu a vyznění přináší skoro hmatatelně. Dvořákova Praha oslavila Beethovenovo nadcházející prosincové jubileum mimořádně neunaveným, optimistickým a mladým způsobem.
Foto: Petra Hajská
