„V Praze měla první verze Smyčcového kvartetu č. 2 ´digitální premiéru´.“

„Zaznamenaný výkon je strhující.“

„Na rozdíl od mnoha jiných souborů jsme se sešli už na ZUŠ, a tak jsme si kariérou prošli úplně ´odspodu´.“

Pondělní online koncert Zemlinského kvarteta měl jako předznamenání pětadvacáté výročí Institutu Bohuslava Martinů. Stejné jubileum si však letos připomíná i sám soubor. Zvolený program oběma příležitostem plně odpovídal. Sedmý smyčcový kvartet Viktora Kalabise byl vzhledem k zásluhám tohoto skladatele o Nadaci a Institut Bohuslava Martinů logickou volbou. A od Martinů zaznělo nejen před pěti lety objevené Smyčcové trio č. 1, který stejní hráči tehdy premiérovali, ale k němu teď navíc doposud neznámá raná verze Smyčcového kvartetu č. 2, nalezená loni.

Druhý smyčcový kvartet z Paříže z roku 1925 v dosud uváděném znění přinesl ve své době pro Martinů značné body, byl a je vnímán jako brilantní skladba. Často ho hrálo Novák-Frankovo kvarteto, interpret berlínské světové premiéry, ale také například Kvarteto Hindemith-Amar. Je součástí souborné nahrávky pořízené Panochovým i Stamicovým kvartetem. Nový pohled na genezi skladby přinesla až aukce na Floridě, na níž zakoupil německý violoncellista Jan Vogler noty její neznámé rané verze. Byl to on, kdo o tomto nečekaném překvapení vzápětí informoval pražský Institut Bohuslava Martinů… Ten nechal noty vysázet a Vogler inicioval uvedení letos v létě na festivalu v Moritzburgu. Tam byla světová premiéra. V Praze se nyní uskutečnila „digitální premiéra“ první verze Smyčcového kvartetu č. 2.

Zemlinského kvarteto ji zahrálo v Sále Martinů v sídle AMU v živě přenášeném streamu, jehož záznam je nadále na síti k vidění. První věta (Andante – Allegro) vyznívá po vážném úvodu už převážně hravě, skotačivě, staccatově a vlastně úsečně; ozývají se v ní výrazná sóla prvních houslí. Věta s poměrně komplikovanou sazbou, s mnoha různě strukturovanými přiznávkami, je vzdálena diatonice, ale vždy v ní vystupují nějaké melodické hlasy nebo rytmické motivy, ne nepodobné odkazům k oblasti lidové hudby. Ani pomalejší epizody nenapovídají jasné tonální centrum. Andante (druhá věta) je zprvu zasmušilé, ale brzy přicházejí až drásavě temné, husté a silné akordy, vyhroceně naléhavé až disonantní. Pastorálnější momenty jsou jakoby rušeny hlubokými tóny violoncella. Neprozářené souzvuky v repríze nakonec spějí v pomalé přemítání. I v něm se ozývají rušivé tóny… Allegro je pak motorické, rychlé, odsekávané, hrne se dravě kupředu, synkopy opět upomínají na lidovou hudbu. I když občas problesknou ve vyšších polohách houslí mírnější okamžiky, skladba nesmlouvavě až usilovně pokračuje v jednom tahu až k pevně posazeným závěrečným akordům přinášejícím spočinutí. Zaznamenaný výkon je strhující.

V rozhovoru se členy Zemlinského kvarteta (František Souček, Petr Střížek, Petr Holman, Vladimír Fortin), který zveřejnil Institut Bohuslava Martinů, čtveřice konstatuje, že pomalá věta a velmi podobná pomalé větě z finální verze skladby, ale krajní věty vnímá jako poměrně hodně odlišné. „Pocitově hodnotíme finální verzi Druhého kvartetu výše – je propracovanější a hudebně lépe postavená,“ konstatují hráči. Nově objevenou ranou verzi považují jako jednodušší, ale i v ní nacházejí pro Martinů dost typické momenty. Jak říkají, „…skladba je zcela jistě hodna zaznamenání a důkladného prozkoumání!“

Smyčcové trio č. 1 od Martinů, zkomponované v Paříži v roce 1923 a pak dlouho ztracené, bylo nalezeno v roce 2005 v Dánské královské knihovně v Kodani. Zaznělo v podání členů Zemlinského kvarteta tentýž rok na pražském Festivalu Bohuslava Martinů. „Jeho dílo nás provází celým naším životem,“ říkají ve zmiňovaném rozhovoru o českém klasikovi kvartetisté a dodávají: „Tím, že jsme na jeho hudbu zvyklí a z poslechu jsme ji znali již dávno, pracovalo se nám na jeho kvartetech dobře a snadno. Máme jeho hudbu velmi rádi.“ Patří k tomu i fakt, že vzpomínky na práci při přípravě premiéry tria jsou silné. „Pro nás to tehdy znamenalo velikou poctu – mít možnost premiérovat dílo takového skladatele, jakým je Bohuslav Martinů, se přeci jen v této době již nepoštěstí jen tak někomu!“

Zemlinského kvarteto počítá svou čtvrtstoletou historii opravdu hodně hluboko do minulosti. „Na rozdíl od mnoha jiných souborů jsme se de facto sešli už na základní umělecké škole, a tak jsme si tou kariérou prošli úplně ´odspodu´– zkoušení po večerech při studiu zcela jiných škol, víkendová soustředění v chladných chalupách, bydlení v co nejlevnějších ubytovnách ve čtyřlůžkových pokojích…“ Teprve později přišlo „postupné poznávání nových škol a profesorů, nezměřitelné množství koncertů po Čechách v rámci Kruhů přátel hudby, první vystoupení na Pražském jaru, potom poznávání nových možností v zahraničí, studia v Basileji, pak velké mezinárodní soutěže, velký nárůst cestování, turné po celém světě včetně sálů jako třeba Wigmore Hall…“ Za klíčové potom považují setkání s Pražákovým kvartetem a nakonec s Walterem Levinem, skvělým pedagogem, který jim ukázal „…tu nejvyšší možnou úroveň práce v kvartetu“ a zároveň jim významně pomohl v další kariéře. „Zjistili jsme, že máme na to, abychom to dělali opravdu dobře, a díky tomu se vlastně můžeme dodnes kvartetu věnovat jako našemu hlavnímu zaměstnání,“ uzavírá Zemlinského kvarteto rozhovor zveřejněný Institutem Bohuslava Martinů při příležitosti jeho i jejich pětadvacátého výročí.

Foto: Jaromír Tužil, Institut Bohuslava Martinů, KlasikaPlus.cz