„Thank you, Hrusa, for introducing Kabelac to Cleveland.“

„Jako kdybyste přistáli s Messiaenem v 70. letech v Sovětském svazu a řekli mu: Komponuj. Tady jsi doma.“

„Jde o podobná hudební gesta, o podobnou gradaci, jakou známe z Bolera nebo z Leningradské symfonie.“

Londýnské těleso Philharmonia Orchestra má dnes večer na programu pod taktovkou svého hlavního hostujícího dirigenta Jakuba Hrůši Slovanské tance, Šostakovičův 2. klavírní koncert, v němž je sólistou Simon Trpčeski – a Mysterium času Miloslava Kabeláče. Stejnou skladbu autora, o jehož existenci se v zahraničí moc neví, prosadil Hrůša minulý týden už do programu Clevelandského orchestru.

Mysterium času zaznělo v Ohiu společně se Stravinského Capricciem pro klavír a orchestr a Šostakovičovou Pátou symfonií. Tisk píše o „efektním východoevropském programu“, o Hrůšově elektrizujícím dirigování a o tom, že bude kdykoli znovu vítán. „Thank you, Hrusa, for introducing Kabelac to Cleveland,“ lze číst v novinách. Zaznívá i zmínka o tom, že by třeba příště mohl představit něco dalšího od tohoto autora. „Jsem šťasten samozřejmě mimořádně za úspěch Miloslava Kabeláče, který zde opravdu zazářil,“ řekl Jakub Hrůša portálu KlasikaPlus.

Pro úděl Miloslava Kabeláče v socialistickém Československu, s umělcovým nasměrováním a světovým názorem, má Jakub Hrůša dostatečně výmluvný, výstižný, zcela absurdní příměr: „Jako kdybyste přistáli s Olivierem Messiaenem v sedmdesátých letech v Sovětském svazu a řekli mu: Komponuj. Tady jsi doma.“

Kabeláčův život se podle něj totiž překrývá vlastně celý s dobou, která mu neumožňovala úspěch. Nejdřív byla problémem nacistická okupace Československa, potom komunisté. „Narodil se ve špatný okamžik. Kdyby žil o padesát let dříve, nebo o dvacet či třicet let později, uspěl by mnohem, mnohem víc…,“ říká dirigent v rozhovoru zveřejněném Orchestrem Philharmonia.  „Stál naprosto v opozici k oficiální doktríně, která určovala, jak by podle komunistické ideologie hudba měla vypadat a znít. Byl v podstatě od padesátých do sedmdesátých let zakázán. Ano, v zahraničí byl hrán, ale nikdy se nemohl provedení zúčastnit, představit se osobně,“ vysvětluje Hrůša.  

Mysterium času je kompozice z padesátých let. Abstraktní téma bylo podle českého dirigenta jediným způsobem, jak uspět: „Oslavné kantáty psát nechtěl. Věděl, že bude tak jako tak kritizován, ale co je špatného na pojmu času, prostoru…?“ Kabeláč se pokusil vystavit publikum dojmu z času pouze hudebními prostředky, bez vnějších pomůcek textu, konkrétního programu a podobně. „Hudba je umění probíhající v čase a skladatel předkládá hudební formu, oblouk, který začíná v té nejtišší a nejpomalejší myslitelné poloze, hudba pak graduje, zrychluje, zesiluje, až k nejzazšímu vrcholu, a potom opět opadává. Přičemž cesta nahoru je mnohem delší než cesta dolů,“ přibližuje Hrůša symfonickou kompozici mistrovsky vystavěnou na půdorysu passacaglie.

Důležitým prvkem je podle jeho slov v Mysteriu času motiv, který nejspíše může vyjadřovat tikání hodin; s ním kontrastuje druhé téma, které je chorálem, nejprve velmi pomalým, postupně v čase stlačovaným a zrychlovaným. „Celkově jde o podobná hudební gesta, o podobnou gradaci, jakou známe třeba z Ravelova Bolera nebo ze Šostakovičovy Leningradské symfonie,“ upozorňuje dirigent a dodává: „Jsem zvědav, jak bude londýnské publikum reagovat. Myslím, že to bude velký objev…!“

Foto: The Cleveland Orchestra, Philharmonia Orchestra, Česká filharmonie, archiv J. Hrůši