pondělí, 03 prosinec 2018 08:17

Vynálezy a patenty
Objevné odpoledne s Filharmonií Hradec Králové

Autor:

„Veškeré dění na pódiu snímaly kamery.“

 „Do všech těchto témat Lukáš Hurník čile zapojoval dětské publikum.“

 „Po skončení koncertu jsem byl svědkem pochvalných reakcí dospělých a nefalšovaného nadšení dětí.“

 

DSC1903ps

 

V oranžové abonentní řadě Filharmonie Hradec Králové, tedy v sobotních odpoledních koncertech pro velké i malé posluchače, zazněla 1. prosince pestrá hudba napříč staletími, s průvodním slovem Lukáše Hurníka na téma Vynálezy a patenty. Těleso pod taktovkou japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho hrálo s chutí a naplno, stejně tak sólisté. Vítaným doprovodem slov byly obrazové projekce v zadní části orchestřiště. Veškeré dění na pódiu snímaly kamery, což návštěvníkům umožnilo vidět každý detail z bezprostřední blízkosti a být tak vtažen do procesu poznávání. 

 

DSC1887ps

 

Hudební ukázky byly vpravdě ilustrativní, atraktivní, navýsost srozumitelné. Na koncertě jsem byl se svojí ženou, která pracuje jako dětská knihovnice. Ta měla jedinou výhradu: výklad by měl být přizpůsoben těm nejmenším dětem, protože pak rozumějí všichni.

 

DSC1871ps

 

V úvodu Lukáš Hurník mluvil o nápadu a doložil to vznikem koncertu jako nové podoby skladby, za což může Antonio Vivaldi. Jako důkaz zaznělo Allegro z Podzimu - jeho Houslového koncertu F dur, kde se sólového partu zhostila - a výtečně - dvacetiletá Patricie Kozlova. Poté Hurník společně s dirigentem rozehráli vtipnou skeč na téma proměnlivosti dynamiky v hudební kompozici, s níž začali pracovat Stamicové a Richterové. Dokumentovala to nakonec svou třetí větou Sinfonia a quattro c moll Franze Xavera Richtera.

 

DSC1790

 

Samozřejmě nesměla chybět odpověď na otázku, kterou si pokládá mnohý nezkušený posluchač klasické hudby – k čemu je vlastně dobrý dirigent? A do všech těchto témat Hurník čile zapojoval dětské publikum. Došlo také na nové varhany, na nichž Jana Turková předváděla nejen jejich nejtišší, ale také nejsilnější zvuk, a stejně tak schopnost varhan napodobovat nástroje jiné. A poté zazněly i ty skutečné: flétna, trubka, tuba…, takže děti mohly porovnávat.

Další vynález? Hodiny. Takže Joseph Haydn a ukázka z jeho Symfonie č. 101 D dur – Hodiny. Od hodin byl jen krůček k metronomu, a tak se mluvilo o Beethovenově špatném (kulhavém) tempovém přístroji, dokumentovaném na různých pojetích části čtvrté věty (Allegro vivace) jeho Osmé symfonie. Téma měření času poté zakončila oddechová, pohodová skladba Leroye Andersona The Syncopated Clock, evokující lázeňsky „najazzlou“ náladu.

 

DSC1752ps

 

Na to navázalo povídání o saxofonu, průlomovém vynálezu mezi hudebními nástroji, a to s Kateřinou Pavlíkovou. Ta s sebou přinesla altový a barytonový saxofon. Na altce dokazovala široký rejstřík barev a technik, což zakončila sólovou skladbou Black and Blue současného australského autora Barryho Cockcrofta. V ní také užila cirkulativního dechu, což poté vysvětlila. Ani barytonsaxofon nevyšel naprázdno – Pavlíková zahrála hodně moderní kus nizozemského avantgardního umělce Jacoba TV (čili Jacoba ter Veldhuise) Pimpin´pro saxofon a computer, z něhož se ozývaly vokální hip-hopové variace a v závěru smích.

 

DSC1888ps

 

Po vánočně laděném kusu Sleigh Ride Leroye Andersona v notně rytmické aranži (Bob Cerulli), protože šlo o Santa Clause a jeho saně tažené soby, se Hurník nemohl vyhnout sekci bicích nástrojů, ve které pět hráčů obsluhovalo velké množství nejrůznějších perkusí. Některé z nich byly představeny, včetně hi-hatky (aka charlestonek), flexatonu a škrábadla. Celý arzenál se posléze zaskvěl v Conga del Fuego Nuevo, velmi šťavnaté, temperamentní, polyrytmicky bohaté orchestrální skladbě, kterou v roce 2001 zkomponoval mexický autor Arturo Márquez. Dirigent se při řízení doslova roztančil.

Závěr koncertu patřil ukázce z díla, které v sobě spojovalo vše, o čem byla řeč – Brazileira, což je třetí věta z „majstrštyku“ Daria Milhauda Scaramouche pro altový saxofon a orchestr. Opět se zaskvěla Kateřina Pavlíková jako sólistka. A samozřejmě i Filharmonie Hradec Králové.

 

DSC1947ps

 

Po skončení koncertu jsem byl svědkem pochvalných reakcí dospělých a nefalšovaného nadšení dětí. Co si více přát? Snad jen houšť takových sobotních odpolední... 

 

DSC1936ps

 

Foto: Alois Neruda

Jan Hocek

Nestudoval hudbu. Nestudoval žurnalistiku. V časech, kdy pracoval jako strojník sklářských automatů, horník v uranových dolech, strážný, vrátný, skladník, pojišťovací poradce, knihkupec a prodejce hudebních nosičů, intenzivně poslouchal hudbu. Po převratu o ní mohl konečně i psát. Není tak úplně nevzdělán, v osmdesátých letech mu byl soukromým učitelem novinář a rozhlasák Čestmír Suchý, který v časech normalizace dělal myče oken. Vždy toužil dělat publicistiku. Vzdělával se sám v různých oborech, a to díky samizdatovým publikacím. V devadesátých letech psal pro regionální tisk a kulturní měsíčník Kult. Vedle politického zpravodajství a reportáží se začal věnovat také divadelní a hudební kritice. Hudbě zůstal věrný dodnes. Vedle vášně pro hudbu, hraničící až s melománií, a již zmíněného divadla, miluje filmové a výtvarné umění, přírodu, tajemno, poslech Vltavy a literaturu. V osmdesátých letech byl kmenovým autorem Zeleného peří, pravidelných pořadů Mirka Kováříka s poezií neoficiálních básníků v malostranském Rubínu. Jeho poezie vyšla ve dvou antologiích – Zelené peří (1987) a Od břehů k horám (2000). V roce 2008 mu vyšel román A šaty skáčou po žábě. Jeho hudební recenze, reporty a další texty lze najít v Harmonii a na portálech Jazzport a HISVoice. A teď už také v KlasikaPlus.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.