pátek, 14 prosinec 2018 08:36

Plzeňská filharmonie na Dnech Bohuslava Martinů

Autor:

„Večer měl jasný vrchol v 1. violoncellovém koncertu Bohuslava Martinů.“

„Méně by bylo více.“

„Jako zázrakem vycházela pěkně ztišená a zpomalená místa.“

 

181212KnoblochovaNouzovskyPlzen28cPetraHajska

 

Orchestrální koncert festivalu Dny Bohuslava Martinů přivedl do Sálu Martinů Plzeňskou filharmonii. Večer obsáhl dvě kompozice patrona přehlídky a dvě neoklasicky ukotvené kompozice žijících skladatelských nestorů. S ohledem na nevhodnou akustiku nevelkého prostoru byla pak v závěru symfonická hudba Antonína Dvořáka v programu už opravdu trochu navíc.

Úterní koncert měl jasný vrchol v 1. violoncellovém koncertu Bohuslava Martinů. Sólista Petr Nouzovský, který se v poslední době tomuto autorovi věnuje systematicky a rád a natočil na desky jeho violoncellové skladby s orchestrem i cellové sonáty s klavírem, obdařil skladbu v plném odevzdání intenzitou, vcítěním, pěkným tónem a jasným interpretačním názorem. Koncert z konce 30. let, později ještě skladatelem upravovaný, umožňuje i vyžaduje široké výrazové rozpětí sahající od rytmické pregnantnosti až po podmanivou lyriku. Hlavní několikatónový táhlý motiv střední pomalé věty, podpořený nečekaně jedinečným, i při opakovaném poslechu opojným harmonickým postupem, vyzněl, jak měl: vědoucně, naplno, emotivně. Chuhei Iwasaki, který večer nastudoval a dirigoval, byl v těchto okamžicích - i ve všech dalších jim podobných – nejblíže správnému stylu a tedy i potřebnému přístupu. V okamžicích, kdy dostal s orchestrem zelenou, to znamená v krátkých odpovědích, v mezihrách a v dalších plochách neexponujících sólový nástroj, popouštěl však uzdu zvuku a výrazu až příliš. Nejen vzhledem ke kubatuře sálu, ale i vzhledem ke skladatelovu hudebnímu jazyku. Z neoklasicky uměřených tutti pasáží se staly neadekvátně hřmotné a hlasité výkřiky, posunující hudbu od hravosti k tlaku, od partnerského doprovodu k příliš ambiciózní závažnosti. Méně by bylo více – naléhavosti a zatěžkanosti bylo v některých okamžicích v sále se dvěma sty místy prostě příliš.

 

181212KnoblochovaNouzovskyPlzen08cPetraHajska

 

Jana Málka, letos osmdesátiletého, prezentovalo na přehlídce Divertimento „Paví pero“ z roku 1979 – smyčcová skladba zarámovaná jakoby barokními tóny, uvnitř nicméně hudebním jazykem o něco soudobější a náročnější, skladba zvukově docela hutná, ale přehledná, celkově nabízející svým směřováním a vyzněním plné uspokojení. Tvorba Jiřího Temla, letos třiaosmdesátiletého, byla zastoupena cembalovým koncertem. Concerto  per clavicembalo ed orchestra da camera, deset let staré, šikovně staví sólový nástroj a orchestr do kontrapozice. Cembalo může vyniknout, není zvukově zakryto. Sólový part i orchestrální part přitom často používají podobné prostředky – zahuštěné, dramaticky vyznívající akordy, shromažďované do naléhavých hutných shluků. I tady byl orchestr partnerem či protihráčem až zbytečně předimenzovaným. Monika Knoblochová se Temlovým skladbám pro cembalo nebo s cembalem věnuje soustavně, jsou to vděčná a sdělná díla. I tentokrát se za dílo jednoznačně postavila, hrála na sto procent a nenechala nikoho na pochybách, že to vše stojí za to. 

 

181212KnoblochovaNouzovskyPlzen06cPetraHajska

 

První ani poslední skladba večera se příliš nepovedly. Divertimento (Serenáda č. 4) od Bohuslava Martinů plzeňským filharmonikům na rozehrání moc nesvědčilo, bylo přítomno až moc nepřesností, nevyváženosti, orchestr zněl tlustě a těžkopádně, neoklasická skotačivost a hravá proměnlivost se kamsi vytratila… Stejně tak nevyšel výběr z Dvořákových Legend na závěr koncertu. Zněly vesměs jakoby bezmyšlenkovitě, bez kouzlení při nasazování tónů, bez sofistikované artikulace… Jako zázrakem vycházela pěkně pouze ztišená a zpomalená místa. Jinak bylo zvuku příliš mnoho a výrazově byl prázdný. A hudba byla velmi málo propracovaná a diferencovaná na to, aby potěšila, tak jak to Dvořákova hudba ve zdařilé interpretaci a ve vhodnějším prostoru dokáže. Dny Bohuslava Martinů by měly své orchestrální koncerty pořádat jinde.  

 

181212KnoblochovaNouzovskyPlzen40cPetraHajska

Foto: Petra Hajská

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.