Symfonický orchestr Českého rozhlasu pravidelně objednává novinky od současných autorů. Na řadu přišel i Martin Smolka. Premiéru jeho skladby Presto e lento však o dva roky zpozdila opatření proti pandemii. Zazněla až nyní, při pondělním abonentním koncertě v Rudolfinu.

Martin Smolka vstoupil do české hudební historie velmi netradiční operou Nagano, inspirovanou vítězstvím českých hokejistů na olympiádě v Japonsku. Obdržel za ni roku 2004 Cenu Alfréda Radoka. Vůdčí osobností je mezi tuzemskými skladateli – těmi, kteří se výrazně vymezují vůči tradičnosti – už od počátku osmdesátých let, kdy se podílel na vzniku souboru Agon zprostředkovávajícího repertoár světové hudební avantgardy. Smolkovy skladby integrují experimentální techniky a nekonvenční postupy, kontrastně a kolážovitě oscilují mezi výrazovými póly, pracují s mikrointervaly i civilizačními zvuky, s ostrými střihy, deformacemi a dalšími vyhrocenými parametry.

Podobná je i jeho nová kompozice Presto e lento pro klavír a orchestr. Mohla by se podle autorových slov jmenovat třeba také „Třískej a hlaď“: sólista se totiž musí dopouštět až trochu „chuligánských“ kousků, ale v jiných místech je jeho úkolem dotýkat se naopak klavíru jemně a nacházet sametové a křehké tóny i tajemné zvuky. Interpretem byl spolu s rozhlasovými symfoniky a šéfdirigentem Petrem Popelkou pianista Nicolas Hodges, specializovaný na soudobou tvorbu, se kterým se Smolka setkal na festivalu v Kolíně nad Rýnem a který ho po provedení jeho komorní skladby požádal, aby mu napsal i něco pro klavír a orchestr.

Rozměrná skladba v pondělí v Rudolfinu jako kdyby téměř na půlhodinu zastavila čas. Je plná výrazných, absolutních kontrastů. Ty sahají od monotónních rytmizovaných rychle opakovaných úderů do klavíru ve fortissimu po tiché a pomalé sférické akordy vyluzované vždy jen několika nástroji v orchestru a většinou ve vyšších rejstřících. Kontrasty sahají i od vyčkávání po náhlé návraty, od bušení po jekot, od náznaků motivů či melodií po hrátky s přeznívajícími akordy, které jako produkt pedalizace vznikají tichým zmačknutím kláves při hlasitých sestupných glissandech zakončených bouřlivými údery a souzvuky v nejhlubším rejstříku. Zrovna u tohoto nápadu autor zůstává hodně, hodně dlouho… Místy je sólový klavír samostatným hráčem, jinde je tiše integrován do orchestrálního zvuku, ale skoro výhradně je jen nástrojem bicím.

Převážná část skladby se odehrává v dynamice, která v rozhlasovém přenosu hraničí s tichem. Celkově jde o fragmentární, statickou hudební plochu, naprosto pomalu plynoucí odnikud nikam, hudbu bez obvyklého děje, občas přerušenou kakofonií „výkřiků“. Jde o zpomalený hudební čas, ve kterém autor schválně napíná posluchačovu trpělivost k hranicím; vzniká sugestivní prostředí směřující až k naprostému „nic“. Skladba nemá vrchol ani formu v klasickém slova smyslu – a náhle prostě přestane…

Petr Popelka v první polovině večera před Smolkovou novinkou publiku nabídl Haydnovu Šedesátou symfonii, datovanou rokem 1775, neobvykle šestivětou. Její podtitul „Il distratto“ se dá přeložit jako Roztržitý. Dílo vychází ze scénické hudby ke stejnojmenné komedii Jeana-Françoise Regnarda o muži, který zapomene na vlastní svatbu. Večer završila barvitá, idylická i náruživá Sinfonia domestica Richarda Strausse.

*******

Foto: Vojtěch Brtnický, ilustrační – Fb SOČRu, Fb N. Hodgese