„Skutečnost, že hlavní sólistkou díla Lery Auerbach byla Kristina Reiko Cooper, se velmi silně propojuje s faktem, že i Alexander Liebreich má k tématu holokaustu osobně velmi blízko.“

„Nádoby světla jsou pomaleji plynoucí meditativní hudbou, poutavou a podmanivou, naléhavou, ale ne exaltovanou.“

„V Schubertově Symfonii C dur nabídl zralou, propracovanou a přiměřeně emotivní podobu nádherné skladby, která přes všechny klasicizující parametry zcela zřetelně patří hudebnímu romantismu.“

Návrat Alexandera Liebreicha k rozhlasovým symfonikům přinesl v pondělí dvě rozměrná a umělecky závažná díla. V pražském Rudolfinu zazněla pod taktovkou někdejšího šéfdirigenta Schubertova Velká symfonie a v české premiéře čerstvá novinka z pera skladatelky Lery Auerbach – Symfonie č. 6 „Nádoby světla“, vokálně-instrumentální dílo s námětem holokaustu.

Lera Auerbach se narodila na Uralu jako Valeria Lvovna Averbach, po zániku Sovětského svazu odjela studovat do New Yorku – a dnes je uznávanou rakousko-americkou skladatelkou, dirigentkou a pianistkou, ale současně s tím čím dál víc i básnířkou, spisovatelkou a výtvarnicí. Její Šestá symfonie Vessels of Light (Nádoby světla) měla premiéru loni v Litvě, při oslavách Kaunasu jako evropské metropole kultury. Inspirací byla osoba japonského diplomata Čiuneho Sugihary, který za druhé světové války v Litvě zachránil tisíce židovských životů a byl později státem Izrael vyznamenán titulem Spravedlivý mezi národy.

Symfonie vznikla na objednávku Jad Vašem, památníku obětí a hrdinů holokaustu v Jeruzalémě, ale podnět k dílu dala violoncellistka Kristina Reiko Cooper, jejíž tchán byl mezi zachráněnými. Skutečnost, že právě ona byla v Praze hlavní sólistkou díla, se bezděky, ale velmi silně propojuje s faktem, že i Alexander Liebreich má k tématu holokaustu osobně velmi blízko. Narodil se sice v bavorském Regensburgu, ale jeho otec tam přišel se svou německy hovořící rodinou v roce 1946 z Brna; narodil se shodou okolností v Ústí nad Labem, ale židovské předky měl v Brně. Ostatně právě odtamtud byla deportována do terezínského ghetta dirigentova prababička. A také Alexander Liebreich přijel k pražskému koncertu z Brna, kde minulý týden hostoval u tamní filharmonie. Byl tam při té příležitosti účasten v ulici Koliště položení takzvaného Stolpersteinu, jednoho z „kamenů zmizelých“ připomínajících památku Židů, kteří zemřeli v koncentračních táborech. Ten nejnovější brněnský nese jméno Berty Liebreichové.

Nádoby světla integrují slova Žalmu 121 „Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc?“, k tomu mystický kabalistický pojem Shevirat ha-kelim (rozbíjení nádob) týkající se disharmonie světa a do třetice také principy japonského umění Kintsugi – techniky opravy rozbitých hrnčířských výrobků pomocí laku smíchaného s práškovým zlatem. To vše Lera Auerbach jako autorka hudby, libreta a uměleckého konceptu promísila do postmoderně rozvolněné struktury, ve které hraje důležitou roli jakýmsi permanentním recitativem sólové violoncello, ale v níž je důležité i slovo, ať už to zhudebněné, rozprostřené v partech vokálních sólistů a sboru, nebo to nezhudebněné, svěřené dvěma recitátorům. Text je v jazyce jidiš. Škoda, že se v nějaké podobě – a už jsme viděli v Rudolfinu i projekci slov na zábradlí varhanní empory – nepodařilo poskytnout posluchačům český překlad… Jde o vesměs pomaleji plynoucí meditativní hudbu, poutavou a podmanivou, naléhavou, ale ne exaltovanou, hudbu, ve které má vedle violoncella důležitou roli sbor, hudbu proloženou mluveným slovem a v pravém slova smyslu nikoli symfonickou: orchestr není v díle hlavním hráčem.

Na provedení se vedle Symfonického orchestru Českého rozhlasu podílel Pražský filharmonický sbor a pěvci Alžběta Poláčková, Lucie Hilscherová, Martin Šrejma a Jiří Hájek a klíčovým způsobem již zmíněná violoncellistka Kristina Reiko Cooper. Alexander Liebreich vedl početný aparát klidným, služebným způsobem.

V Schubertově Symfonii C dur, zvané Velká, nabídl pak po přestávce publiku zralou, propracovanou a přiměřeně emotivní podobu nádherné skladby, která přes všechny klasicizující parametry zcela zřetelně patří hudebnímu romantismu. Od úvodních tónů lesních rohů přes krásná sóla hoboje a klarinetu, měkké tóny trombonů a všechny další decentně zvýrazňované motivy a okamžiky postupně před posluchačem vyvstávala vznešená hudební architektura s přívětivě lidským obsahem – krásně artikulovaná hudba, ušlechtilá, nepřeháněná, tempově ani trochu unylá, přiměřeně obřadná a s rozvahou gradovaná. Orchestr hrál ve výborné formě, výsledek byl pěkný, uspokojující, obšťastňující.

„U této Schubertovy symfonii je pro mě podstatná její tónina – C dur. Je to tónina, která je v historii hudby vždycky nějak spojena se světlem,“ nechal se před koncertem slyšet Alexander Liebreich. Symbolizuje podle něj cestu „per aspera ad astra“, přes obtíže ke hvězdám. I proto podle svých slov považuje jako vhodný protějšek k dílu Lery Auerbach právě tuto skladbu – a ne třeba Beethovena. Celkový dojem z koncertu takové postřehy potvrzuje jako přesné. Večer měl ideální průběh.

Foto: Vojtěch Brtnický