Jiří Vejvoda

Jiří Vejvoda

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, publicista a moderátor.

Pro Československý, resp. Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, resp. Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů.

100

„Zaznívá rozhořčený hlas, že přezdívka Černý Mozart, která bývá ‚prvnímu skladateli afrického původu v dějinách‘ připisována, je nepřijatelně urážlivá.“

„Roku 1778 se v Paříži objevil Wolfgang Amadeus a na ‚mladšího, pohledného houslistu, dirigenta a skladatele nesmírně žárlil‘.“

„Jako bychom se světu, do něhož jsme tak dychtivě vstoupili, nyní vzdalovali – a místo aby naší zkušenosti bylo nasloucháno, jsme Západem peskováni.“

Navzdory tomu, že Saint-Georges není známým skladatelem, přitahuje poslední dobou značnou pozornost jako „první skladatel afrického původu v dějinách“. V dalším díle svého seriálu se na tomto příkladu Jiří Vejvoda zamýšlí nad současným Západem, zabývajícím se tématy typu „dekolonizace osnov výuky hudby“ nebo „spiknutí bílé hegemonie“.

 
119

„Snad právě dnes, 1. dubna, lze věcnost publicistiky vystřídat příhodami, které by mohly covidový smutek prohřát humorem.“

„Úsměvného přehmatu se může dopustit i profesionál každým coulem. Plácido Domingo nasadí úsměv, kterým zřejmě omámil nejednu z žen, a povídá…“

„V českokrumlovské zámecké zahradě je divadelní scéna s otáčivým hledištěm. Vynález je to báječný, ale za jistých okolností doslova zákeřný.“

„Humor je nejvyšší stádium smutku,“ řekl prý Charlie Chaplin, muž k tomuto tématu nad jiné povolaný. A Ernest Hemingway – také se znalostí věci – doplnil: „Psaní je osamělé povolání…“ Máme ze sebou všichni poměrně trpký rok. Samoty jsme si užili habaděj. Zvyklí na kontakty s lidmi, na pódia znějící hudbou, nezbylo nám než uzavřít se do čtyř stěn, k nástrojům nebo k počítačům. A připravovat se, studovat, cvičit, promýšlet. Komponovat, psát. Námětů či inspirací se od loňského března kupodivu vynořil bezpočet. Snad ale právě dnes, 1. dubna, lze převažující věcnost publicistiky pro jednou vystřídat příhodami, které by mohly covidový smutek prohřát humorem. Navíc jsou – na rozdíl od těch, jimiž se „na apríla“ běžně častujeme – skutečné. Pravdivé. Až tak, že se opravdu musely stát, protože vymyslet si je nelze. Prožité s klasickou hudbou, u které by to leckdo nečekal. Ostatně, když jsem se před lety odsunul s prací právě tímto směrem, počastoval mě někdejší kolega z pop music poťouchlou poznámkou: „No jo, smoking, dobrý, ale není to mezi těmi frakouny strašlivá nuda?“ Myslím, že občas by se divil a možná i záviděl.

 
1123

„Do Semaforu vstoupila jako devětadvacetiletá. A Suchý se Šlitrem rozehráli zpěvaččin talent do několika uměleckých poloh.“

„Inteligentní, jazykově nadaná Hegerová zpívala rovněž v cizích jazycích. Ve francouzštině. V němčině. V jidiš. A samozřejmě v rodné slovenštině.“

„Hana Hegerová obsáhla svými šansony pět dekád. Jsou tu stále jako důkaz, že i zdánlivě lehká hudební múza může být vrcholně klasická.“

„Jen pojďte, Madony, Madony, váš kočár je tady a zvony zvoní zvoní a dva páry černejch koní – koní černejch jako máry – hlavy kloní...“ Verše Jiřího Suchého k jednomu z šansonů Hany Hegerové mi prolétly hlavou v úterý 23. března 2021 odpoledne. Média právě rozšířila zprávu, která se už dlouho dala čekat, ale přesto zabolela. Pět měsíců a tři dny po svých devětaosmdesátinách zemřela žena původním jménem Carmen Mária Štefánia Farkašová. Po rozvodu rodičů s úctou k mamince Čelková. Provdaná Hegerová, která si ovšem úmyslně vybrala civilnější křestní jméno, „aby si lidi nemysleli, že si hraju na bůhvíjakou umělkyni“. Zůstává po ní repertoár čítající na sto šedesát písní, z nichž desítky patří do zlatého fondu české (a slovenské) kultury. A zároveň jako by s jejím odchodem mizel další střípek z mozaiky šedesátých let. Oněch „swinging sixties“, které jak ve světě, tak u nás přinesly explozi nejrůznějších umění, literaturou počínaje a filmem či hudbou konče.

 
121667420

„Musel přijít rok 1989, aby byl 1. květen 1882 oprášen a využit v nových souvislostech a okolnostech.“

„Pár stovek metrů od sídla orchestru padla Berlínská zeď; kromě jiného se tím zjednodušila možnost vyjíždět volně na koncerty do všech koutů Evropy.“

„Pro nás je poctou, že se Evropský koncert konal už třikrát v Praze.“

Psal se rok 1882. V Praze byla 5. listopadu poprvé vcelku provedena Smetanova Má vlast; Karlo-Ferdinandova univerzita se rozdělila na českou a německou část; Německé městské divadlo v Brně rozzářily – jako první v Evropě – Edisonovy žárovky. A v metropoli nedávno vzniklého Německa (1871) byl 1. května založen orchestr Berlínských filharmoniků. Jeho vznik dodnes vzbuzuje úsměv.

 
Fundacion-Astor-Piazzolla

„Návštěvníci barů, kde zprvu hrával, nejednou napadli Piazzollu na pódiu, došlo i na facky.“

„Půldruhého roku mě Nadia Boulanger mučila v Paříži s teorií, fugou, kontrapunktem a passacagliemi, ale nasměrovala mě tam, kde jsem později uspěl!“

„Byl tím, čím Scott Joplin pro ragtime či George Gershwin pro charleston, protože také vyzdvihl muziku z tančíren do netušených výšin.“

Chybělo málo – a hudbu Ástora Pantaleóna Piazzolly, od jehož narození dnes uplynulo sto let, jsme nikdy nepoznali… Bylo mu čtrnáct, když se 24. června 1935 zřítilo letadlo se zpěvákem tanga Carlosem Gardelem, v němž měl sedět: „Kdyby mi to táta nezatrhl,“ vzpomínal později, „už bych dávno hrál s anděly tam nahoře na harfu, místo abych se tady dole plahočil s bandoneonem.“ A hlavně se svým nuevo tangem, novým tangem, s nímž si – než celosvětově prorazil – užíval doma, v Argentině, nejmíň do konce padesátých let očistec.

 
106

„Což o to, ta parta mladých muzikantů by byla nesporně báječná,“ vypálil na mě bez okolků, „ale copak je vhodné, abych se upsal vojákům?“

„Tentam je pochybující, váhavý, opatrný Jiří Bělohlávek z minulých let! Tady se představuje rozhodný, ctižádostivý mistr taktovky.“

„Říkává se, že každý je nahraditelný, někteří jsou ale nezapomenutelní; o Jiřím Bělohlávkovi to platí bezezbytku.“

Ve vzpomínkách na Jiřího Bělohlávka bývá zmiňován protiklad, který vystihoval jeho přístup k životu: „Povahou introvert, povoláním extrovert,“ zněl například 1. června 2017, den po dirigentově úmrtí, titulek na webu ČT 24. Bylo to docela trefné. Nikoli však úplné. Na to, aby tak stručná definice platila, byl Jiří, který by dnes býval oslavil pětasedmdesát, ve skutečnosti mnohem komplikovanější, mnohovrstevnatější osobností.

 
1

„Když jsme si krátce po mém nástupu do funkce sedli s Robertem Hančem, postupně jsme zjišťovali, že v České filharmonii se z toho dna můžeme jedině odrazit.“

„My plánujeme na tři až pět let dopředu. Na tři roky máme konkrétní plán. V pětiletém horizontu známe hrubé rysy.“

„Do dvou let se nachýlí ke konci druhý Marečkův mandát. Zůstane v čele České filharmonie? Bude moci – a bude chtít?“

Jubileum Davida Marečka ve funkci generálního ředitele České filharmonie přímo vyzývá k sumarizaci. Je však také důvodem k pohledu do vzdálenější minulosti, až k vyústění do situace, za níž tento post před deseti lety přijímal.

 
105

„Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem 10. března 2020 vyslechl informaci o rozhodnutí vlády, že společenské akce nesmí navštěvovat víc než sto diváků; to je konec koncertů, projelo mi hlavou.“

„Jen ztuha se prosazovalo poznání, že hudba nejsou jen ti, co si užívají ‚volnočasových aktivit‛.“

„Závěr roku proběhl ve znamení streamů, zajisté lepších než nic, ale přímý divácký zážitek nenahrazujících.“

Mnozí komentátoři se shodují v tom, že 20. století netrvalo rovných sto let. Jak připomíná publicista Jaroslav Veis, to zásadní, co ovlivnilo lidstvo, se vešlo do sedmi dekád a dvou roků. Dvě světové války, fašismus, komunismus. Též rozpad kolonií či nárůst populace v zemích třetího světa, dodávám k tomu. Ať tak či onak, mezníky jsou dány. Rok 1917 a výstřel na Auroře, rok 1989 a pád Berlínské zdi. Donedávna bylo možné se domnívat, že také 21. století začalo s mírným zpožděním. Zřícením newyorských dvojčat 11. září 2001. Nyní se ale zdá, že čas začal odtikávat až v březnu 2020. Když se světa zmocnila panika, že dosud neznámý vir způsobí pandemii. Trápila nás po celý zbytek roku a její konec je v nedohlednu, jakkoli má být světlem na konci tunelu očkování. Hrstka lidí bohatne, většina chudne. Včetně těch, kteří si za svou misi, nyní překlápěnou v misii, vybrali kulturu, hudbu.

 
105

„Dramaturgie večera vznikala z přání důstojně, ale zároveň zábavně přispět k připomenutí sto pětadvaceti let od historicky prvního koncertu České filharmonie.“

„Večer otevřel Vjezd gladiátorů Julia Fučíka; následně posluchač jen žasl, kolik invence a profesionality čeští skladatelé ‚lehčí hudební múzy‛ prokazovali.“

„Na Novoročním koncertu České filharmonie 2021 zaznělo ve světové premiéře Concerto Grosso Jana Kučery, v jehož střední, meditativní část se odrazil ztichlý svět prvního lockdownu na jaře 2020.“

Ani současná, pro kulturu stále nepříznivá situace neodradila Českou filharmonii od uspořádání Novoročního koncertu. Zazněla na něm výhradně díla českých skladatelů, kterými dramaturgie předznamenala významný milník v životě tělesa. Koncert byl přenášen Českou televizí a je až do 8. ledna přístupný ke zhlédnutí na facebookovém profilu orchestru.

 
102

„Nebude příšerně smutné, když po rozverných valčících, čtverylkách, kvapících či polkách nastane místo ovací mrtvolné ticho?“

„Rakouský veřejnoprávní vysílatel ORF se ve spolupráci s Vídeňskými filharmoniky rozhodl uskutečnit projekt Potlesk na dálku.“

„Riccardo Muti dokáže při Novoročních koncertech z Vídně vždy přesvědčit dramaturgy, aby do programu vedle ‚osvědčených hitů‘ zařadili i novinky; tentokrát zazní z osmnácti skladeb šest poprvé.“

Dlouho se zdálo, že Vídeň, hodnocená v průzkumech jako jedno z nejpříjemnějších měst na planetě, vysílá světu hned na Nový rok povzbudivý signál. Poté, co utichne silvestrovský řev opilců i dunění dělbuchů, se vynoří jiná skupina lidí. Kultivovaných, elegantně oblečených, hudbymilovných. Ve Zlatém sále vídeňského Společenství přátel hudby, proslulém Musikvereinu, oslaví s hudbou příchod dalšího z pádících roků našich ubíhajících životů. Způsobem, jaký poskytuje naději, že kultura ještě nezahynula.

 
Strana 1 z 3