Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...
„Těžko rozhodnout, jestli Giltburg zahrál Rachmaninovovu neklidnou, emotivní a virtuózní skladbu neslýchaně, nebo ideálně. Obojí je pravda.“
„Umělec plný velké vnitřní síly, napojený na orchestr, vyzařující pozitivní fluidum a šťastně, skoro plaše, se po výkonu usmívající.“
„Výrazně pomalá část díla končí abstraktní plochou, dovolující o to kontrastnější zaznění krásně kompozičně připravené skladatelovy Fanfáry pro obyčejného člověka, integrované do začátku finální věty i do jejího motivického materiálu.“
Koncert České filharmonie, dirigenta Tomáše Netopila a klavíristy Borise Giltburga na Dvořákově Praze měl v úterý dvě zcela rozdílné, a přece podobné poloviny. Třetí symfonii Aarona Coplanda a Třetí klavírní koncert Sergeje Rachmaninova propojila synergie síly autorského impulsu a intenzity interpretační reakce na něj. Dvojí zvýraznění muzikality. Strhující vybičované žesťové chóry typicky americké symfonické hudby a předtím před přestávkou obdivuhodná vzrušující energie pianisty, díky níž se publikum po doznění romanticky i virtuózně podmanivého díla kompletně zvedlo ze sedadel, málem jako někde na stadionu.
Jde o jednu z nejkrásnějších, ale také nejnáročnějších partitur kantátového a oratorního repertoáru, říká o Německém rekviem Johannesa Brahmse hlavní sbormistr Pražského filharmonického sboru Lukáš Vasilek. V podcastu portálu KlasikaPlus.cz se zamýšlí nad hudebními kvalitami i nad textem této výjimečné neliturgické skladby, ale přibližuje rovněž, jak mohou a musejí sboroví zpěváci šetřit silami.
„Každý hudebník musí vzít hudbu, kterou chce interpretovat, zcela za svou. Velmi osobně.“
„Pro virtuozitu je potřebná energie. Také dobrý vkus. A je potřeba zapojit uši a srdce.“
„A Vivaldim budu muset přepnout do soudobé hudby, musím dál studovat jednu věc od Györgye Ligetiho. Ještě to bude dlouhá a těžká práce.“
S barokním orchestrem Collegium 1704 zpívá v sobotu v Liberci na festivalu Lípa Musica francouzská mezzosopranistka Lucile Richardot. Připravili s Václavem Luksem duchovní vokální skladby Antonia Vivaldiho proložené jeho instrumentální hudbou. Program se v neděli 17. září opakuje ve Frýdku-Místku na Svatováclavském hudebním festivalu. Pěvkyně v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje o odkazu benátského barokního skladatele, o virtuozitě a hlavně o mezinárodních vlivech ve světě staré hudby, kde je umělecky nejvíc doma.
„Německé rekviem napsal Brahms jako povzbuzení pro žijící. Jako vážnou a závažnou hudbu promlouvající svátečním způsobem do každodennosti.“
„Lukáš Vasilek nastudoval se svým sborem jeho part v obrovské dynamické šíři, s mnoha detailními proměnami, s vypracováním skvěle vyznívajících polyfonních struktur, s pozorností k niternosti i ohromujícímu nasazení.“
„Sakari Oramo využil potenciál sboru k velkým plochám, ke strhujícím gradacím, k soustředěně působivým táhlým písním, ke slavnostnímu výrazu i k útěšnému zpěvu o smutku i o radosti naděje.“
Jedna jediná skladba vyplnila hlavní večerní program osmého dne festivalu Dvořákova Praha. Brahmsovo Německé rekviem. Oduševnělé, monumentální i niterné hudební přemítání o životě a smrti – necírkevní, neliturgické, křesťanské, hluboce humanistické, upřímně lidské. Zásadní zásluhu na jeho povznášejícím vyznění má Pražský filharmonický sbor, který měl ve čtvrtek v Rudolfinu, na varhanní empoře nad orchestrem, opravdu hodně práce.
„Brahmsova hudba zní rozmáchleji a robustněji, ale i nesmírně lyricky, ta Dvořákova neméně lyricky, ale v rychlých tempech spontánněji, přímočařeji.“
„Krásně vyšla třetí ze čtyř vět Brahmsova koncertu. Na chvíli úplné zastavení času.“
„Dvořákova Osmá symfonie se ukázala být pro vídeňskou orchestrální brilanci mimořádně vhodným materiálem.“
Vídeňští filharmonikové nebývali v minulosti příliš častými hosty pražských koncertních pódií. Poslední dobou se to zlepšuje. Ve středu večer vystoupili na Dvořákově Praze. Poprvé v české metropoli s tuzemským dirigentem. Byl jím Jakub Hrůša. Dvořákova Anglická symfonie byla očekávaným trumfem – a ano, stala se jeho a jejich skutečným triumfem. Rekordních třiatřicet televizních stanic z Evropy, Afriky a Jižní Ameriky, přebírajících signál kamer z Rudolfina, bylo adekvátním počtem.
„Houslista Shaham nijak nedominoval, ostatně violoncello často sólové vstupy začíná nebo i jinak z obou nástrojů vystupuje jako výraznější.“
„Soltaniho mimořádně znělý, dokonale posazený, bezchybně vedený, pečlivě tvarovaný a nejjemnějších dynamických nuancí schopný tón vyprávěl a básnil.“
„Pozvání, která začínají směřovat k Lahavu Shanimu od nejlepších orchestrů světa, jsou evidentně oprávněná.“
Izraelská filharmonie, další špičkový zahraniční host festivalu Dvořákova Praha, nabídla v pondělí vyprodanému Rudolfinu večer plný Brahmsovy hudby. Za řízení mladého šéfdirigenta Lahava Shaniho a s hvězdnou dvojicí sólistů, Gilem Shahamem a Kianem Soltanim, byla hudba vídeňského mistra zpřítomněna v ideální podobě – jako uměřeně romantická, přemýšlivá, vnitřně silná, plná citů, vážná a závažná.
„Zejména způsob tvoření tónu, společné frázování a cítění barvy, naladěnost na ´komorněhudební´ společné muzicírování je u nich jedinečné. A schopnost pravého a hudebně fundovaného rubata.“
„Mě právě s nimi nejvíce baví riskovat. Málokterý orchestr světa je schopen tak fantastické reakce ´ze vzduchu´.“
„Tomuto orchestru vyhovují sály, které takříkajíc odpovídají jejich domovu a tradici – vídeňskému Musikvereinu.“
Festival Dvořákova Praha zařadil do programu na středu 13. září koncert Vídeňských filharmoniků. V české metropoli těleso vystoupí poprvé s dirigentem, který je tam doma. Stal se jím Jakub Hrůša, který je s orchestrem v těchto dnech na evropském turné a má s nimi nejen pěkné umělecké zážitky, ale i další společné plány. V Rudolfinu zazní Brahmsův 2. klavírní koncert se sólistou Igorem Levitem a Dvořákova Osmá symfonie zvaná Anglická. Jakub Hrůša v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz vyzdvihuje kvality Vídeňských filharmoniků, popisuje spolupráci s nimi a zamýšlí se nad tím, co si mohou vzájemně předat při interpretaci Brahmsovy a Dvořákovy hudby.
„Neexistuje metodika, která by říkala, podle čeho se stanovuje velikost varhan.“
„Velikost varhan se měří podle počtu jejich píšťal. Ostatní parametry, jako počet rejstříků nebo manuálů, jsou irelevantní.“
„U varhan nerozhoduje počet píšťal, rejstříků nebo manuálů, ale kvalita zvuku a bohatství barev.“
Balet Bohuslava Martinů Kdo je na světě nejmocnější, pohádka o myších, má na takto položenou otázku v samém závěru jasnou odpověď. Není teď podstatná, ale samozřejmě, že jím není ten, kdo je největší. Mimochodem – kdo je vlastně na světě největší…? Na muzikantskou otázku, který hudební nástroj je největší, je obecná odpověď vcelku jasná. Ani tuba, ani kontrabas, ale varhany. I když jsou každé jinak veliké. Nicméně na konkrétní dotaz, které ze všech těch velkých varhan jsou ty největší v tuzemsku, jednoznačná odpověď neexistuje.
„Pokud autor známé postavy, hudební umělce, nasvěcuje z trochu jiné strany, než jak jsme zvyklí je vnímat, činí tak bez snahy bulvarizovat, skandalizovat, šokovat.“
„Určité období ve svém životopise, kam patří třeba i členství v NSDAP, zamlčovaly i zapíraly takové hvězdy jako dirigent Karajan nebo sopranistka Schwarzkopfová. A v podstatě odpudivě se zachoval Carl Orff.“
„Sdělují se naléhavé a vážné věci, nejde o historky, ale o historii a o lidské osudy v ní, o detaily a souvislosti, náhody i nevyhnutelné zákonitosti, o paradoxy dějin.“
Tucet příběhů, dvanáct netuctových lidských osudů. Čtyři hodiny, po které lze, nejlépe na pokračování, poslouchat audioknihu Roberta Rytiny Andělé s vlčím cejchem, je intelektuálním i uměleckým zážitkem. Podtitul Slavní hudebníci ve stínu hákového kříže napovídá mnohé. Možnost ponořit se do fabulovaného vyprávění i do přehledně interpretovaných faktů však přináší ještě víc než očekávané zajímavosti z historie. Opakovaně zaznívá úvaha týkající se svědomí a jeho posuzování, míry provinění či selhání i milosrdnosti času.
Symfonický orchestr Českého rozhlasu přesunul od podzimu 2023 komorní orchestrální programy z Anežského kláštera do Betlémské kaple. Důvodem je touha oslovit širší publikum a nabídnout programy s větším obsazením tělesa. Betlémská kaple, ve které kázal na začátku patnáctého století Jan Hus, byla v osmnáctém století zbourána, ale v padesátých letech dvacátého století vznikla replika původní podoby s použitím zachovaných fragmentů zdiva. Od roku 1962 je národní kulturní památkou a její prostory nyní slouží jako slavnostní aula ČVUT i jako místo pro konání kulturních akcí. Šéfdirigent Petr Popelka vypočítává programy, které jsou tam pro sezónu připraveny, a vyzdvihuje svého kolegu Roberta Jindru, dirigenta koncertu 7. září. Ten pro první večer nové abonentní řady nastudoval s Komorním orchestrem SOČR a s Petrem Nekorancem, Maidou Hundeling a Petrem Mikulášem atraktivní díla Benjamina Brittena a Dmitrije Šostakoviče.
