„Pod vedením dirigenta Zdeňka Klaudy se publiku dostalo pečlivě připraveného, vyváženého a citlivě gradujícího provedení Mozartova Requiem.“

„Oba sbory se skvěle vyrovnávaly s melodickými i dynamickými proměnami, působily poučeně a kompaktně, s pochopením pro text díla a oscilaci hudebních nálad.“

„Velmi oceňuji, že všem sólistům bylo perfektně rozumět a že nikdo z nich nepocítil potřebu jakkoli ovládnout pódium.“

Pokaždé mi způsobí nesmírnou radost, setkám-li se i menších městech s projekty, které obohacují kulturní život daného regionu a snesou srovnání s nabídkou, již mají k dispozici obyvatelé metropolí. Když jsem ve čtvrtek 6. listopadu, pár dnů po „Dušičkách“, navštívil ve Dvoře Králové nad Labem provedení Mozartova Requiem pod vedením dirigenta Zdeňka Klaudy, mísilo se ve mně pohnutí z nadpozemsky krásné hudby s pocity optimismu.

Nemám rád nářky, že lidé mimo tradiční kulturní centra jsou nuceni žít nějakým způsobem ošizeni. Odpovídám vždy nikterak originálními slovy: Kdo nechce, hledá důvody, a kdo chce, hledá způsoby. Jezdím křížem krážem republikou velmi často a nemohu nevidět, z čeho všeho si dnes prakticky kdekoli může člověk, má-li o jakýkoli obor z kulturní sféry zájem, vybrat. Mám na mysli zájem pasivní, tedy zájem potencionálního návštěvníka. Stačí sledovat webové stránky měst a obcí, ale třeba i tradiční plakáty a letáky nebo brožurky v informačních centrech. Často se mi stalo, že jsem narazil na svého oblíbeného interpreta, jehož vystoupení mi uniklo v Praze, v Pardubicích či v Brně, v místě zdánlivě „zapadlém“, kde bych to dříve věru nečekal. A dokonce s programem na hony vzdáleným od falešných představ, že pro „venkov“ je třeba raději volit něco méně náročného. Mohl bych jmenovat desítky, ba stovky případů, které mě přesvědčily, že oněch zmíněných způsobů je nepřeberná řada. Platí to i pro aktivní přístup k umělecké tvorbě, k tomu se ještě dostanu.

Samozřejmě, že nejvíce záleží na lidech, kteří mají vytváření programové nabídky na starosti. Úmyslně nepíšu „v popisu práce“, jelikož mnozí z nich se tím zabývají vedle jiných svých povinností, z ryzího zájmu a z ušlechtilých pohnutek. Kolem takových osobností, vzdělaných a disponujících širokým rozhledem a potřebným osobním zápalem, se vytvářely společenské „bubliny“, i když se tak těmto komunitám tenkrát určitě neříkalo, již od obrozeneckých dob a stejně je tomu i nyní, ač se vnější okolnosti výrazně změnily. Zajímavé je, že nadšence daného typu lze nalézt v téměř každém městě bez ohledu na jeho velikost a charakter, daný složením obyvatel. Pak už jde zejména o jeho či její schopnosti a odvahu, jak své představy dokáže realizovat. Připouštím, že se najdou jedinci, kteří takovou činností uspokojují především své osobní potřeby (a někdy i ono pověstné ego), v naprosté většině však jde o lidi, již to dělají pro ty druhé.

Patnáctitisícový Dvůr Králové nad Labem má v tomto ohledu v současné době, pokud jde o oblast hudby, ještě o něco větší štěstí, že v něm žije a aktivně působí Vít Havlíček – varhaník, docent pražské HAMU, pedagog, teoretik a autor cenných studií a publikací, zakladatel místního chrámového sboru, ale především neúnavný organizátor. Letos mu je 41 let, ale vypadá stále stejně mladě, jako když před patnácti roky zakládal mezinárodní festival Hudební léto Kuks, na němž se již vystřídala téměř celá česká interpretační elita a kam rádi zajíždějí i význační hosté ze zahraničí. Když se stal dramaturgem královédvorského Kruhu přátel hudby, dalo se očekávat, že na svých vizích nehodlá ani na této pozici nic podstatného měnit a že je bude krok za krokem naplňovat. A ono se mu to opravdu daří – programová nabídka nyní probíhající 58. sezony je pestrá, přitom nikterak povrchní a prvoplánová, počet abonentů i příležitostných návštěvníků roste, sál zdejšího Hankova domu bývá solidně zaplněn a často i vyprodán.

Zářijový zahajovací koncert Orchestru a sólistů Divadla J. K. Tyla Plzeň s dirigentem Jiřím Petrdlíkem nesl název Strauss Gala, v říjnu se představil soubor Musica Florea vedený Markem Štrynclem, v prosinci přijede balet z Ústí nad Labem se Straussovou Popelkou, operní soubor téhož divadla provede Verdiho Nabucca, s Filharmonií Hradec Králové pod taktovkou Jiřího Habarta vystoupí slovenský houslista Dalibor Karvay, komorní hudbu přednesou mladí interpreti Vilém Vlček a Pavol Praženica, ale i zkušení Josef Špaček a Miroslav Sekera. Vyjde-li počasí, zahraje počátkem léta ve slavném Safari parku soubor Czech Brass a uprostřed sezony dojde i na vystoupení Královédvorského chrámového sboru s německým kontratenoristou Davidem Erlerem, při němž se dramaturg Havlíček ujme rolí varhaníka a sbormistra. Každý měsíc se hudbymilovná veřejnost má na co těšit, přitom nejen na vlastní koncerty, ale i na setkání před nimi a hlavně po nich, kdy zůstává v Hankově domě otevřena kavárna, v níž lze hovořit o svých bezprostředních pocitech a vjemech, setkat se s interprety při autogramiádách, diskutovat se stejně naladěnými lidmi bez ohledu na to, zda předtím seděli v hledišti nebo na pódiu. I tohle je na zdejších večerech Kruhu přátel hudby velmi cenné. 

Obzvláště to platí pro mladé a někdy doslova mladičké návštěvníky koncertní sezony, kteří by se rádi věnovali hudbě aktivně. Bývá jich tu několik desítek a přijíždějí i z okolních měst regionu včetně Trutnova. Žáci základních uměleckých škol s rodiči a učiteli si viditelně váží možnosti poznat na vlastní oči i uši své vzory, seznámit se osobně s interprety a vzít si z nich příklad. Puls hudebního života a nekonečné předávání štafety, chtělo by se poznamenat. Řekněte sami, je můj optimismus pramenící z toho, čeho jsem byl ve Dvoře Králové svědkem, namístě?    

Teď již k samotnému čtvrtečnímu koncertu. Pro uvedení Requiem d moll, K. 626 Wolfganga Amadea Mozarta se z hlediska dramaturgie nabízí počátek listopadu spojený s Památkou zesnulých jako jeden z nejvhodnějších termínů. Člověk touhle dobou myslí více než kdy jindy na ty, kteří s námi již nejsou. Mozartovo poslední mistrovské dílo, kus příznačně nedokončený, spojující v necelé hodince vybrané texty mešního ordinária s úchvatnými hudebními myšlenkami geniálního skladatele, překypující lidskostí i dotyky s absolutnem, se však dá poslouchat kdykoli – a pokaždé v něm lze objevit něco nového, stačí jen se do té krásy ponořit a vnímat. Publikum ve Dvoře Králové tak učinilo se vší vážností a respektem. Pod vedením dirigenta Zdeňka Klaudy se mu dostalo pečlivě připraveného, vyváženého a citlivě gradujícího provedení. Marná sláva, být přítomen takřka každodennímu divadelnímu provozu na první české scéně je škola k nezaplacení. Pravda, Hankův dům nesplňuje akustické parametry prvotřídní koncertní síně a vzhledem k tomu, že orchestr musel být vzhledem k šesti desítkám členů dvou spojených sborů, přítomných na pódiu, usazen bezprostředně před posluchače v jedné s rovině s nimi, jeho zvuk byl pěveckým uskupením v některých pasážích silně překrýván. Když však zazněl naplno, kupříkladu v části Benedictus, neměl autor těchto řádek, nacházející se na kraji 13. řady, důvod k pochybnostem, že hráči Komorní filharmonie Pardubice mají Mozarta, kmenového autora svého repertoáru, přečteného do detailu. Lidské hlasy však tentokrát při vytváření celkového dojmu převažovaly – dlužno konstatovat, že svou okolnostmi danou roli zvládli skvěle sólisté i sbory.

Obě pěvecká tělesa přijela do Podkrkonoší z Vysočiny. Svá domovská města mají ve svých názvech: Pěvecké sdružení Campanula Jihlava vede sbormistr Pavel Jirák, Differo Třebíč sbormistryně Anna Kolaříková. Jde dozajista o zkušené sbory, na jejich výkonu nelze shledat žádných „mušek“. Od úvodních tónů Introitus: Requiem aeternam se skvěle vyrovnávaly s melodickými i dynamickými proměnami a až k závěru Lux aeterna působily poučeně a kompaktně, s pochopením pro text díla a oscilaci hudebních nálad a se schopností bezprostředně je předat posluchačům. Působivost oddílů Dies irae a Lacrimosa v jejich podání po předchozích slovech uznání snad ani zdůrazňovat nemusím.

Na závěr jsem si nechal čtveřici sólistů. Také ta byla složena příkladně – tvořily ji osobnosti vládnoucí perfektními dispozicemi, opečovávanou technikou i zkušenostmi z operních scén a koncertních pódií. Šlo o sólisty (v jednom případě o stálého hosta) opery pražského Národního divadla. Markéta Klaudová ovládala pevně usazený, příjemně znějící soprán, dobové požadavky naplnila do detailu a přidala k nim svůj osobitý a především milý vklad,mezzosopranistka Michaela Zajmi fascinovala hlubokým uchopením nesnadného partu předepsaného pro alt, Raman Hasymau udržel po celou dobu svůj tenor v dobré a lahodně znějící kondici a Pavel Švingr coby bas působil jako jistota, o niž se mohli všichni opřít. Velmi oceňuji, že všem bylo perfektně rozumět a že nikdo z nich nepocítil potřebu jakkoli ovládnout pódium. V Mozartově Requiem vždy čekám na Recordare, kde se schopnost pěvců táhnout společně za jeden provaz projeví asi nejvíce – a ve čtvrtek jsem si tuhle skvostnou pasáž plně vychutnal.

Určitě jsem nebyl sám, kdo opouštěl královédvorský kulturní stánek ve stavu opojné blaženosti vyvolané silným duchovním dílem a jeho vzornou interpretací. Za volantem na noční dálnici jsem přemýšlel, jak daleko jsou od pravdy ti, kteří – ať již se zlým úmyslem, či z nevědomosti – tvrdí, že v menších městech v Česku nenarazíš na nic pozoruhodného. Zažil jsem pravý opak.

foto: Pavel Kohout