„Zelenkova Missa Circumcisionis je hudba svěží, stylově plná a zároveň dostatečně osobitá, na některých místech skutečně charakteristicky jedinečná.“

„Zhudebnění Žalmu 110 Dixit Dominus poskytlo Händelovi možnost vyzkoušet si kompoziční dovednost, schopnost postihnout a úderně vyjádřit dramatismus a naléhavost, propašovat operní estetiku do duchovní oblasti.“

„Komplexní dojem z vybuzení toho největšího možného účinku obou děl zařazuje koncert do pomyslné kroniky zásadních tuzemských hudebních událostí.“

Úvodní koncert abonentní sezóny v pražském Rudolfinu byl pro barokní orchestr Collegium 1704 a jeho sbor Collegium Vocale 1704 oslavou dvaceti let umělecké práce. Výročí svých souborů Václav Luks posvětil ve čtvrtek skvělým, podmanivým a elektrizujícím provedením dvou duchovních děl s latinskými texty a strhující hudbou – Zelenkovy Missy Circumcisionis a Händelova žalmu Dixit Dominus. Dojem, že jde v mezinárodním srovnání o špičkových sto minut, byl samozřejmostí.

Missu Circumcisionis, zhudebnění mešního ordinária určené u drážďanského katolického dvora pro svátek Obřezání Páně, napsal Jan Dismas Zelenka na samém konci roku 1728. Patří tedy do let jeho středního věku – není ani nevyhraněně raným, ani komplikovaně pozdním dílem, má dostatek tvůrčí zralosti i realistické užitnosti. Je to hudba svěží, stylově plná a zároveň dostatečně osobitá, hudba na některých místech skutečně charakteristicky jedinečná. Slavnostní určení pro první lednový den, s přítomností vladaře na bohoslužbě, je důvodem, proč jsou v partituře tak bohatě exponovány trubky a horny a proč v sazbě převládá až opulentní velkolepost. Zvuk má však hudební rámec a zdůvodnění, nejde o prázdnou okázalost. 

Jedním z podstatných znaků díla je také skladatelova snaha nadstandardně vyjadřovat hudbou text, respektive vykládat jeho teologický základ. A tak jsou na některých místech stejně výrazně jako oslavná radostnost užity prostředky přinášející naopak ztišení. Například v pokorné prosbě o smilování v souvislosti se slovem miserere, nebo ve vyznání víry ve zklidněné a vroucné pasáži o Ježíšově smrti, před následným kontrastním radostným zvoláním o jeho vzkříšení. Působivými, nepřeslechnutelnými pasážemi nebo momenty jsou táhlé tóny u textu Qui tollis (Ty, který snímáš hříchy světa), a capellové zpívání sólistů Et incarnatus, nebo slova Cum sancto spiritu podložená jediným mnohokrát opakovaným tónem, třídobé metrum v Sanctus a řada dalších. Naprosto ikonickým je pak dlouhé sestupné trylkování doprovázející radostný chvalozpěv vyjádřený slovem Ossana – Sláva na výsostech. 

Zhruba čtyřicetiminutová, vlastně docela stručná mše dostala nádhernou přesnost v absolutně sjednocené výslovnosti, v pregnantních instrumentálních i vokálních motivech, ve zřetelnosti a v proměnách polyfonních struktur, v lahodných i virtuózních sólech, ať už zaznívala z řad sboru, nebo z obvyklého místa před orchestrem, kam pěvci občas přicházeli. Energické a náruživé provedení dalo jasně najevo, že Zelenkova hudba, v něčem podobná té Bachově, v něčem mnohem italštější, může s naprostou samozřejmostí žít a promlouvat nikoli jako pouhá historická zajímavost, jako rekonstrukce dávného obřadu, ale v živých tempech, v interpretační virtuozitě a s obrovským výrazovým a emocionálním nábojem jako něco zcela komunikativního, současného.

Vokálně-instrumentální kompozice Dixit Dominus z pera Georga Friedricha Händela má jiné než striktně liturgické zázemí. Napsal ji v roce 1707 dvaadvacetiletý ambiciózní hudebník z protestantského Saska, protloukající se Evropou a hledající slávu a obživu ve světě opery, ale nemající strach zkoušet štěstí i ve vyhraněném katolickém prostředí, přímo v Římě. Už řadu let tam platil zákaz provozovat operu, a tak se pozornost zámožných lidí a mecenášů, včetně církevních hodnostářů, obrátila do privátní sféry – a tam k uvádění neoperní hudby. Zhudebnění starozákonního Žalmu 110 poskytlo Händelovi možnost vyzkoušet si kompoziční dovednost, schopnost postihnout a úderně vyjádřit dramatismus a naléhavost, propašovat operní estetiku do duchovní oblasti. 

Začátek žalmu se překládá různě, ale verze z českého ekumenického překladu Bible „Výrok Hospodinův mému pánu: Zasedni po mé pravici…“ se zdá být nejsrozumitelnější. Král, a tedy vlastně každý mající nějakou funkci a úlohu, si má uvědomovat, že jeho vláda je služba, při které má i on nad sebou ještě někoho vyššího – Boha, který ho maximálně může usadit po své pravici, ale neomezeně vládnout nad slabšími ho nenechá. V latinském textu, respektive ve starších překladech, je toto poselství sice pro posluchače dost zamžené, ale současní vykladači Písma začátek i pokračování textu vztahují jasně až k dnešku: Každý, kdo se pokusí učinit tento svět krásnější a život snesitelnější, má Boží podporu a požehnání. A samozřejmě i naopak… – Jak inspirativní…!

Händelova hudba se v souladu s dobou a prostředím soustřeďuje mnohem víc na vyjádření a ilustraci momentů líčících Hospodina Izraelitů, který bude „činit soud mezi národy“, než aby ulpívala na nadějném i nabádavém zaslíbení Hospodinovy přízně, ale Řím, tamní šlechtici-biskupové jako mecenáši, to tak chtěl a rovněž tehdy i ocenil. 

Václav Luks všechny tyto dramatické momenty v provedení velkolepého díla vyhmátl zcela přesně; vyhrotil je do mimořádně působivých, gradovaných hudebních ploch, virtuózních, neomylně přesných a přesvědčivých. Především sbor, ale i sólisté a orchestr, mu šel na ruku – a skladba, kterou tuzemské publikum neslýchá zas až tak často, dostala díky výrazným figurám, akcentům, dikci, emocím, energické interpunkci a neutuchajícímu tahu vpřed, ale hlavně díky svrchovanému muzikantskému umu až opojně ohromující náboj. V kompozici jsou však samozřejmě i jemnější pasáže. Krásným místem, které zůstává v paměti, je například duet dvou sólových sopránů podmalovaný mužským sborem… 

Za zmínku stojí všichni, kdo tvořili mezinárodní obsazení orchestru, od koncertního mistra Heleny Zemanové přes trumpetisty, hornisty a všechny další až po continuo a tympánistu. Jmenovitě však zasluhují vyzdvihnout sólisté večera – průzračný soprán Terezy Zimkové, lahodné, neméně skvěle ovládané hlasy Pavly Radostové a Anety Petrasové, příjemný kontratenor Gabriela Diaze Cuesty a tenor Ondřeje Holuba, měkký bas Tomáše Šelce a zvučný bas Tadeáše Hozy. 

Komplexní dojem z vybuzení toho největšího možného účinku obou děl, z rovnováhy výrazových odstínů a pólů i z bezchybné hry a zpěvu zařazuje koncert z 9. října nejen na místo důstojné oslavy jubilea Collegia 1704, ale i do pomyslné kroniky zásadních tuzemských hudebních událostí.

Foto: Petra Hajská / Collegium 1704 a Petr Veber