„Už v roce 1975 používal Savall francouzské barokní ozdoby jako samozřejmou součást hudební fráze“ 

„Savall v Liberci jako obvykle kolem sebe skromně a soustředěně šířil krásu z hudební komnaty, od které má klíče jen on sám a možná pár podobně vyvolených“

„Nejsem si jist, jestli divákům v zadní části kostela vynahradila přítomnost legendy fakt, že sdělení programu zůstalo pro jejich uši většinou nedostupné“ 

Jedním z vrcholů letošního festivalu Lípa Musica byl bezesporu koncert souboru Hesperion XXI pod vedením legendárního gambisty Jordiho Savalla. Mezi středečním koncertem v Athénách a sobotním v Métách se v pátek představil publiku v libereckém arciděkanském kostele. Jeho pětihlasý gambový konsort s loutnou a dvěma sólovými hlasy připravil program složený z madrigalů a canzonet alžbětínské Anglie. 

Tento Katalánec byl u zrodu fenoménu poučené interpretace a po padesáti letech stále zůstává mezi jeho předními mluvčími, nicméně popsat v krátkosti, co vlastně znamená jméno Jordi Savall ve světě staré hudby, je poměrně nesnadný úkol. Snad pomůže malá vzpomínka. Asi před deseti lety jsem dostal k recenzi nahrávku gambových suit Françoise Couperina v provedení Jordiho Savalla. Úplně okouzleně jsem poslouchal naprosto dokonalou komorní hudbu se všemi aspekty tolik specifického francouzského barokního jazyka. A protože jsem obvykle dostával úplné novinky na trhu, začal jsem psát o dokonalé vybroušenosti zkušeného interpreta, který se svými kolegy hraje už čtyřicet let a mezitím povýšili komorní hudbu na intimní večer starých přátel, kteří se sešli u sklenice archivního vína, aby si přečetli své nejnovější verše. Pak jsem se podíval na číslo nahrávky, a přitom užasle zjistil, že to je jen nové vydání záznamu z roku 1975! Čtyřicet let starý záznam z doby, kdy viola da gamba jako koncertní nástroj v podstatě ještě neexistovala, kdy se hra na tyto nástroje nikde nevyučovala, kdy nebyly festivaly poučené staré hudby a jméno Couperin patřilo jen do stránek některých učebnic dějin hudby. A přece už tehdy Savall používal francouzské barokní ozdoby jako naprostou samozřejmost, jako organickou část hudební fráze. I když jsem zpěvák a sbormistr, tato instrumentální „komořina“ je asi to nejlepší, co jsem kdy na nahrávkách slyšel. 

Jordi Savall během svých čtyřiaosmdesáti let prošel dlouhou cestu, založil tři soubory a vytvořil vlastní vydavatelství AliaVox… a prošel si i obdobím, kdy se věnoval propojování staré hudby s exotickými mimokřesťanskými zdroji. Stal se jedním z největších znalců středomořské hudby od středověku až po baroko. Když včera vstoupil do Novogotického kostela v centru Liberce, jemně sejmul měkkou pokrývku se své sopránové violy da gamba a dal pokyn k ladění, publikum jako by si povzdechlo. Ten důstojný stařík, který se narodil uprostřed 2. světové války a přes padesát let určuje trendy ve staré hudbě, sedí v roce 2025 v čele svého souboru v libereckém kostele sv. Antonína a jako obvykle skromně a soustředěně kolem sebe šíří krásu z hudební komnaty, od které má klíče jen on sám a možná pár podobně vyvolených. 

Program pro páteční večer sestavili tvůrci ze světských skladeb alžbětínské Anglie, vedle Williama Byrda a Johna Dowlanda zazněly také skladby Orlanda Gibbonse či Alfonsa Ferrabosca. Za nositele sdělení textu si Savall vybral sopranistku Elionor Martínez a kontratenoristu Daniela Folqueho. Tradice gambových konsortů nebyla u nás zdaleka tak rozšířená jako v renesanční Anglii či Španělsku. Rodina viol da gamba obsahuje všechny polohy, od sopránové, kterou si hráč pokládá na stehno, až po basovou, která se podobá violoncellu. Speciální hlubokou variantou viol da gamba je pak violon, přímý předchůdce kontrabasu. Savall měl včera k dispozici svou sopránovou violku, tenorovou, dvě basové a jeden violon, variabilitu doprovodu podpořila i loutna, která byla pro anglické skladatele Shakespearova věku takřka nepostradatelná. Gambové polyfonie se střídaly s madrigaly, kde zpěváci převzali role svých hlasů v polyfonii a canzonettami, v nichž sólové hlasy vystupovaly z vícehlasu jako předzvěst přicházejícího baroka. Sopranistka Elionor Martínez přidávala večeru především sympatické interpretační emoce, zatímco Daniel Folque uhranul publikum čistým a barevným hlavovým rejstříkem, který se dobře hodil hlavně do polyfonních struktur. 

Jordi Savall se celý večer soustředil na svůj úkol v roli sopránového hráče konsortu. Jeho soubor hrál bez jakéhokoli vedení naprosto suverénně a spolu i v rychlých virtuózních pasážích. Velmi úsporně a neokázale se hráči i zpěváci prokousávali programem, kterému chyběla velkolepost barokních gest. Jeho krása tkvěla spíše v odkrývání jemných významových nuancí dvorských veršů, v dokonalosti křehké polyfonie a v rafinovanosti drobné ornamentiky. Výsostně aristokratický program, jehož intimní sdělení zůstalo dostupné především pro několik prvních řad, ale od desáté řady dál v kamenné akustice poměrně dlouhého kostela postrádal sdělnost a přehlednost. A troufnu si říct, že kombinace té akustiky a poměrně specializovaného programu znamenala, že se běžný divák musel trochu přemlouvat, aby se na koncertě tak slavného umělce nenudil. 

Dovedu si představit, jak náročné pro festival může být získat na koncert takovou legendu. Zároveň nelze takový koncert umístit do nějaké vzdálené vísky – a v úvahu pro festival Lípa Musica tedy připadá buď Liberec, nebo Jablonec nad Nisou. Nejsem si jist, zda mohli tvůrci festivalu promluvit do volby konkrétního programu, spíš odhaduji, že využili aktuální program, se kterým Savall právě cestuje po Evropě. Ať už hádám správně, nebo ne, výsledkem bylo každopádně umístnění komorního světského programu do největšího libereckého kostela, který se k programu nehodí ani akusticky, ani obsahově. Logicky se tak nemohl odehrát onen zázrak mariánské jednoty, kterého jsme byli svědky před týdnem v Horní Polici. A upřímně řečeno si nejsem jist, jestli divákům v zadní části kostela vynahradila přítomnost legendy fakt, že sdělení programu zůstalo pro jejich uši nedostupné. Ti, kteří byli blíž, byli nadšeni – a festivalu i Martinu Prokešovi patří velký dík, že nám umožnil ještě jednou spatřit a slyšet naživo žijící legendu staré hudby.

Foto: Lukáš Marhoul / Lípa Musica