„Dunění motoru vystřídaly glissy a šelest houslí, připomínající svist stíhačky… a stroj se najednou vznášel ve výškách.“

„Baiba Skride se představila jako houslistka vytříbeného výrazu, se schopností obrovského hudebního tahu a emoční výpovědi, s krásným nosným tónem.“

„Nastoupili také příslušníci Vojenské hudby Olomouc v uniformách, aby vypomohli orchestru filharmonie s interpretací ikonické skladby Leoše Janáčka, kterou je Sinfonietta.“

Filharmonie Bohuslava Martinů za sebou má dvojí start. Večer 18. září načala svou jubilejní sezónu i festival Harmonia Moraviae, a to s vynikající lotyšskou houslistkou Baibou Skride a šéfdirigentem Robertem Kružíkem. Umělkyně přednesla Koncert č. 2 cis moll pro housle a orchestr Dmitrije Šostakoviče, ale efektní zahájení patřilo „patronu“ filharmonie Bohuslavu Martinů a jeho oslavě stíhače Thunderbolt P-47. Také interpretovanou Janáčkovu Sinfoniettu pak obohatila Vojenská hudba Olomouc.

Dirigent Robert Kružík má dvě důležité, obdivuhodné vlastnosti: Perfekcionismus a smysl pro chytrý humor. Spojením obou mohl vzniknout krátký filmový shot, ve kterém nasedá dirigent do své Cessny a přelétá nad Moravou i nad Zlínem, a dokonce i nad Poličkou, rodištěm Bohuslava Martinů. Vlétá do Kongresového centra a vbíhá na pódium se závěrečným dirigentským gestem nástupu. Ale orchestr ještě nezačíná, nejprve se na pódiu „vedou řeči“. 

Večer uváděl Luboš Dostál, který dokázal dát dokonce i úvodním oficialitám laskavost a vtipnou pointu, za což si vysloužil vděčné reakce publika. Zazněla nezbytná poděkování všem, kdo filharmonii po celou dobu osmdesáti let podporovali a i dnes pro její práci vytvářejí příznivé podmínky. A také se předávalo vyznamenání, Cena primátora města Zlín pro dlouholetého hobojistu a archiváře filharmonie Svatopluka Holáska, který tuto funkci zastává stále.

A pak už následovalo scherzo pro orchestr Bohuslava Martinů Thunderbolt P-47, H. 309, aby roztočilo letecký i hudební motor naplno. Už neznělo jen v sestříhaném tvaru, jako předtím podklad pro film, ale tak, jak ho Martinů napsal. Je to apoteóza typu amerického letadla, které bylo tehdy hitem a přispělo velkou měrou k ukončení války. Dirigent Robert Kružík si spolu s orchestrem skladbu užili. Dunění motoru vystřídaly glissy a šelest houslí, připomínající svist stíhačky, přerušovaný dechovým nástroji, a stroj se najednou vznášel ve výškách, nejprve v klidu, v radostném plachtění, později v bitvě s ráznými údery bubnů, s akcenty a synkopami a s blyštícími se žesti, s radostí z vítězné bitvy do fortissima v závěru, a s vítěznou trubkou na konci. Efektní skladba si získala okamžitě srdce publika.

Druhou, do značné míry protikladnou skladbou byl Koncert č. 2 cis moll pro housle a orchestr, op.129 Dmitrije Šostakoviče. Baiba Skride, krásná žena středního věku, předstoupila před publikum s úsměvem v efektní petrolejové róbě a s houslemi od Antonia Stradivariho. (Rozhovor s umělkyní čtěte ZDE.) I když poselství, které přinášela hudba v orchestru, příliš radostné nebylo. Dmitrij Šostakovič žil v době stalinismu a i když Stalin zemřel, podmínky pro tvorbu byly stále politicky velmi omezující. Nebezpečné byly i přátelské vztahy se židovskými hudebníky, jako například byl geniální houslový virtuos David Oistrach, kterému autor tento houslový koncert věnoval.

1. Moderato zahájilo pomalé a hrozivé téma v hloubce kontrabasů a violoncell, které se táhne celou větou jako memento hrozícího nebezpečí. Housle vstoupily naříkavou, pomalou židovskou melodií a postupně se rozezpívávaly v lyrických, žalujících plochách. Nástroje orchestru vedly dialog s houslemi. Vedle dřevěných nástrojů zde měl největší podíl na komunikaci lesní roh Jiřího Hammera, který hrál krásným, kulatým tónem, měkkou kantilénou a niterným výrazem. Postupně se housle dostávaly do vyšších poloh, s úsečnými akcenty a pizzicaty, obavy se opět snažila zklidňovat horna, a spolu s ní postupně v jistých a měkkých sólových vstupech i fagot Michala Kubáče, flétna Kristiny Vaculové, klarinet Mateje Veselky či hoboj Alžběty Jamborové. Silně emotivně působící proud hudby zapůsobil na posluchače tak, že lidé spontánně tleskali již po první větě. 2. Adagio ještě prohloubilo napětí a tah naříkavé melodičnosti v houslích, kdy stále konejšily jednotlivé nástroje, napětí přesto stále vzrůstalo a housle šplhaly do výšek s urputností, táhlou melodií a v dynamických vlnách. Po odsazení přišla expresivní část a housle přešly do mohutného vzdoru. Poslední věta nastoupila attacca, nejprve Adagio se smutkem a s dalším melodickým sólem lesního rohu, poté Allegro s rychlým tématem, podpořeným orchestrem, pregnantně rytmizovaným. Houslové sólo nastoupilo dramaticky a dalo sólistce příležitost k exhibici, a pak už housle i orchestr dospěly rychle do efektního konce. Lotyšská houslistka Baiba Skride, která hraje s nejlepšími světovými orchestry po celém světě, se představila jako houslistka vytříbeného výrazu, se schopností obrovského hudebního tahu a hluboké výpovědi, s krásným nosným tónem.

Publikum houslistku odměnilo dlouhým potleskem, neboť zážitek to byl vskutku exkluzivní. Podařila se i souhra s orchestrem a i všechny sólové nástroje daly najevo, že jsou v rukách skvělých hudebníků. Po potlesku ještě houslistka přidala jednu skladbu, která pěkně podpořila charakter večera: Imitazione della Campagne, druhou větu ze Třetí sonáty Johanna Paula von Westhoffa, barokního německého houslisty z konce 17. století. 

Po přestávce na pódium ještě k hráčům filharmonie nastoupili příslušníci Vojenské hudby Olomouc v uniformách a s žesťovými nástroji, aby vypomohli orchestru filharmonie s interpretací ikonické skladby Leoše Janáčka, kterou je Sinfonietta. Už z prvních tónů bylo znát, že hrát tuhle skladbu je po orchestr radost a dirigent Robert Kružík dal skladbě nejen jiskru a lesk, ale také zajímavé detaily v barvě a agogice. Blyštivá fanfára Allegretto zněla homogenně, úderně, Andante (Hrad) postupně mírnilo euforii, Moderato (Králové klášter) mělo zvláštní něhu a měkkost s barevnými kontrasty, Allegretto (Ulice) se rozběhlo v témbrové i tempové plasticitě a Andante con moto (Radnice) bylo vznešené a pečlivě vypracované. Závěrečná fanfára opět zněla hutně a efektně a skladba se vydařila, jak náleží, slavnostně.

Závěr podtrhl celkovou slavnostní atmosféru a přesvědčil, že Filharmonie Bohuslava Martinů je těleso kvalitní a sebevědomé, které dokáže reprezentovat nejen kraj a město, ale má důležité místo v kontextu státu i Evropy.

Foto: Dominik Bachůrek