„Operetní představení ve Vitorazi mají charakter stagiony. Od 4. července do 3. srpna jich umělci ve stejném obsazení odehrají patnáct.“

„Peter Hofbauer stvořil nový kus, v němž Nestroyův turbulentní děj a humorné dialogy obohatil o Straussovy melodie.“

„V Rakousku příliš nespekulují nad tím, zda je opereta překonaným a současnému diváku nic neříkajícím žánrem.“

Rakušané na svého Nestroye nedají dopustit. I když se jeho komedie a frašky – na svém kontě jich má přes osm desítek! – někomu snad mohou zdát dávno překonané, vždy se v nich najdou spojitosti se současným světem a jeho problémy. Festival Schloss Weitra ve Vitorazi letos uvádí Nestroyovu frašku Liebesgeschichten und Heiratssachen (Milostné příběhy a sňatkové záležitosti) doplněnou v inspiraci aktuálním výročím narození hudbou Johanna Strausse mladšího. Premiéra se odehrála 4. července.

Nezbývá než znovu připomenout slova rakouského spisovatele a novináře Karla Krause: „Nestroy patří k oněm vzácným autorům, o nichž spousta lidí, která je zná, nemá ani potuchy.“ Dramatikovu a hercovu jedinečnost si uvědomili i pořadatelé při výběru kusu, který chtěli jako každý rok nabídnout početným návštěvníkům Festivalu Schloss Weitra v rakouské Vitorazi. O své slovo se však letos přihlásil i jubilant Johann Strauss ml. Tedy vznikl v osvědčeném autorském kolektivu intendanta Petera Hofbauera, režiséra Petera Kratochvila a aranžéra a vedoucího hudební složky Floriana Schäffera nápad otextovat Straussovy známé valčíkové a polkové melodie, a to přesně ve stejném duchu, jak by to před téměř dvěma sty lety učinil Nestroy. 

Johanna Nepomuka Nestroye (1801–1862) známe spíše z učebnic literatury či všeobecných dějin divadla. Málokdo však ví, že tento všestranně nadaný herec a dramatik, syn vídeňského soudního advokáta, mající po otci kořeny z moravského Slezska, začínal ve Vídni jako perspektivní zpěvák. V prosinci roku 1818 debutoval v basové partii Händelova oratoria Timotheus, v roce 1822, poté, co opustil studia práv, si dokonce v Divadle u Korutanské brány zazpíval roli Sarastra a od přísné vídeňské kritiky si vysloužil chválu za svůj příjemný hlas i herecké schopnosti. Ve Vídni se coby zpěvák rovněž účastnil produkcí Schubertových vokálních kompozic. Navíc je mu připisováno autorství více než tří set kupletů.

Nestroyovu talentu prospělo prostředí domácích koncertů a domácího divadla, které se provozovaly v dobře situovaných vídeňských rodinách. Zájem o divadlo a zpěv u něho nakonec převážil nad povinností kráčet ve šlépějích svého otce. Opustil studia práv na vídeňské univerzitě a vydal se hledat štěstí na divadelní prkna. Rakouská monarchie byla veliká, divadlo se nacházelo v každém kulturním centru. Nestroy si to však zprvu namířil i za její hranice, a to do německého divadla v Amsterodamu, kde se kromě opery věnoval i mluveným komediálním rolím. To bylo v roce 1822. Jeho kariéra pak vedla přes Amsterodam, Bratislavu, Lvov, Brno a Štýrský Hradec zpátky do Vídně, kde se díky své drobné postavě a velké výřečnosti stal přes noc oslavovaným komikem. V roce 1831 ho angažoval ředitel do Divadla na Vídeňce, kde na sebe Nestroy upozornil jednak jako herec, jednak jako tvůrce komedií. Psal je na tělo nejen sobě, ale i svým partnerům. V roce 1833 zaznamenal mimořádný úspěch svým kusem Der böse Geist Lumpacivagabundus, který ho v předbřeznové době vynesl na piedestal vídeňského lidového divadla. 

Nestroyův vlastní život se odráží v komediích s lechtivou tematikou cizoložství a věrnosti, ale také rodinného života a problémů ze života kumštýřů. K tomu je třeba dodat, že Nestroy po celý život balancoval mezi úlohou řádného manžela i otce rodiny a svými galantními dobrodružstvími. Vrchol jeho tvorby spadá do let 1838–1844, kdy vznikaly jeho lidové hry, frašky s fantaskními motivy i frašky lokální, morality i parodické kusy reagující na aktuální dění. Jako předloha mu nejvíce posloužily francouzské vaudevilly, ale také anglické nebo německé komedie provázené hudbou Adolfa Müllera. S postupem doby Nestroy více ulpíval na detailu a jeho hry se stávaly agresivnějšími a sarkastičtějšími. 

V roce 1854 Nestroy odešel do Carlova divadla v Leopoldstadtu, které pak řídil po dobu šesti let jako ředitel. Psal velmi rychle a rozhodně se necítil být tvůrcem velkých komedií. „Psát veselé věci, přitom chtít získat vavřínový věnec, to jest směs hlouposti a arogance, je totéž, jako kdyby někdo dělal švestkový koláč a vydával by se za rivala Canovy.“ O svém vztahu k financím pak promluvil na jiném místě: „K vavřínovému věnci jsem nedospěl, mé věci se mají líbit, mají bavit, lidé by se měli smát a mně by měly přinést peníze, abych se také smál, to je všechno.“ Na nedostatek financí si ostatně stěžovat nemohl. V Divadle u Korutanské brány bral zpočátku ročně 600 zlatých, Divadlo na Vídeňce mu zpočátku platilo 2 000 a po pěti letech 6 000 zlatých. Poslední léta svého života strávil ve Štýrském Hradci, kde si pořídil honosnou vilu. Čas prý trávil mezi svým domovem, kavárnou a příležitostnými odpoledními návštěvami u diskrétních zralých dam, z nichž jedna – jak zlí jazykové tvrdí – se mu prý stala osudnou. Po smrtelném záchvatu mrtvice byl sice pohřben ve Štýrském Hradci, nicméně jeho ostatky byly v roce 1890 převezeny na vídeňský Ústřední hřbitov, kam se „vídeňskému Aristofanovi“ chodí klanět jeho obdivovatelé. 

U Nestroyových her není důležitý ani tak obsah jako vtip, aforistické sentence a hra se slovy. Jeho postavy mluví silně zabarveným vídeňským dialektem, propleteným českými, maďarskými a italskými výrazy. Ve Vídni ho používaly téměř všechny vrstvy a stavy. Literární kritik Otto Basil charakterizoval Nestroyův jazyk jako „Austriakisch“. Sám dramatik však prý mimo jeviště hovořil zásadně v „Hochdeutsch“. 

Populární fraška Liebesgeschichten und Heiratssachen (Milostné příběhy a sňatkové záležitosti) z roku 1835 je komedií o zmatcích způsobených láskou, touze uzavřít sňatek, ale také o společenských normách předbřeznové doby. Vystupují v ní čtyři páry, jejichž milostné vztahy jsou prostřednictvím nedorozumění, zklamání a intrik vystaveny zkoušce. Ústy tamějšího hostinského: „U každého sňatku z lásky je ve hře stále ještě trochu nutkání ženit se a vdávat.“

Zbohatlý řezník Florian Fett v podání Gerharda Ernsta udělá vše, aby pro svoji dceru Valentinu v podání Katrin Fuchs získal zetě pocházejícího ze šlechtického rodu. Tomu chce ovšem z důvodu stavovské nerovnosti zabránit otec kandidáta na ženění Marguese Vincelli, představovaný Alfredem Pfeiferem. Exšvagrovou ješitného řeznického mistra Lucii Distel, rovněž dobře situovanou vdovu – s temperamentem sobě vlastním ji ztvárnila Seraphine Rastl – si málem kolem prstu omotá sňatkový podvodník Nebel v podání Andrease Peera. Ten se sice vydává za bohatého šlechtice, ve skutečnosti ale není nikdy schopen zaplatit účet hostinskému. Toho si s chutí zahraje oblíbený rock’n‘rollový zpěvák Andy Lee Lang (vlastním jménem Andreas Lang). Milovnickou roli Alfreda ztvárnil a díky své zkušenosti s operním zpěvem výtečně zpívá barytonista Michael Havlicek. Vedle svých mužských protějšků se dobře prosazuje Elisabeth Blutsch jako Seraphina, ale i coby choreografka představení. Dále pak Laura Luisa Hat v roli vědmy Yvone, která je zde zároveň asistentnkou režie. 

Toto je zhruba námět, z něhož intendant Peter Hofbauer stvořil novou operetu, která Nestroyův turbulentní děj a jeho humorné dialogy obohatila o dobře vybrané známé i méně známé Straussovy melodie – Annenskou polku, gallop Hrom a blesk, valčíky Život umělců, Růže z jihu, Akcelerace, Ranní listy aj. Ty Nestroyovým slovním vtipům propůjčily požadovanou lehkost. Scéna a kostýmy jsou dílem Ilony Glöckel, která se v náznakových kulisách na prostorově omezené scéně zámeckého dvora nebojí vzbudit dojem zlata coby symbol blahobytu a v krejčovské dílně perfektně vypracované kostýmy zasadit do Nestroyovy doby. Hudební doprovod obstarávají v aranžmá již zmíněného Floriana Schäfera čtyři hudebníci – sám Schäfer coby klavírista, houslista Wolfram Freysmuth, klarinetista Alexander Hartl a kontrabasista Edoardo Blandamura. 

Operetní festivalová představení ve Vitorazi mají charakter stagiony. Letos jich v průběhu od 4. července do 3. srpna umělci odehrají bez alternace celkem patnáct, většinou ve večerních hodinách. Nedělní odpolední představení (6. července), které jsem mohla navštívit, bylo v tomto směru výjimkou. Festival má své stálice – donedávna k nim patřil i Ronald (Rony) Kuste, o jehož hereckých zkušenostech výtečného komika jsem referovala již v reflexích z let 2023 a 2024. Bohužel předčasná smrt mu zabránila ujmout se jedné z devíti rolí této komedie. S vděčností na něj zavzpomínali všichni přispěvatelé vzorně vybaveného tištěného programu. Již potřetí se v obsazení objevil vynikající zpěvák, muzikant a moderátor Andy Lee Lang, kterého jsem předloni mohla vidět v roli Sigismunda v Benatzkyho revuální operetě U Bílého koníčka. Jeho muzikalita a temperament kořeněný vídeňským nářečím se tentokrát dobře pojil s neméně výraznými výkony doyena této inscenace Gerharda Ernsta, který stran mluvy svého rodného města nezaostával za svým kolegou nikterak pozadu. Výrazný komický typ, daný již nadměrně dlouhou a štíhlou postavou, vytvořil v roli Nebela Andreas Peer. Ten navíc své roli přidal i dobovou hereckou gestiku, působil tudíž dojmem figurek známých z předbřeznových vyobrazení. Pozoruji-li výkony nejen těchto zkušených umělců, ale i příslušníků mladé nastupující generace, je evidentní, že naši jižní sousedé příliš nespekulují nad tím, zda je opereta překonaným a současnému diváku nic neříkajícím žánrem. Pokorně se učí od svých starších kolegů, tuší, co opereta potřebuje, a vědí jak s ní a se sebou zacházet. 

O přednostech scény umístěné na nádvoří renesančního vitorazského zámku a chráněné čtyřmi obřími bílými deštníky připomínajícími sklípkovou klenbu jsem se již zmiňovala. Bohužel bouřka, která se rozpoutala kolem šesté hodiny večer, byla natolik silná, že představení muselo být z bezpečnostních důvodů před samotným koncem ukončeno. Diváci sice přišli o obvyklé operetní finále, nikterak to však nepokazilo jejich dobrou náladu, navozenou vynikajícími výkony interpretů a celkovým pojetím hry. O všechny diváky bylo vzorně postaráno, kdo v dešti hůře zdolával příkrou cestu z fürstenberského zámku, byl odvezen, stejně jako před představením, pendlujícími taxíky. Každé představení je ve Vitorazi výsledkem dobře sehraného týmu profesionálů, hasičů, techniků a dobrovolníků z řad místních obyvatel. 

Nestroy rakouskou Vitoraz hned tak neopustí. V roce 2026 se diváci mohou těšit na jeho chef d‘œvre Lumpacivagabundus.

Foto/ zdroj: Benjamin Wald / Festival Schloss Weitra