„Český filharmonický sbor Brno je těleso disponující vyrovnaným, kompaktním zvukem, ve kterém se jednotlivé hlasové sekce doplňují bez zbytečné dominance.“

„Francouzština v rukou rodilých mluvčích zněla přirozeně, lehce, bez cizích akcentů, takže publikum mohlo vnímat melodii jazyka v její původní kráse.“

„Svatováclavský hudební festival není jen koncertní přehlídka, ale značka kvality nesoucí konkrétní kulturní poslání.“

Když se v neděli 28. září rozezněly první tóny Massenetova oratoria Ève v ostravské katedrále Božského Spasitele, bylo zřejmé, že závěr 22. ročníku Svatováclavského hudebního festivalu bude opět výjimečnou událostí. Festivalový koncert tentokrát nabídl českou premiéru málo uváděného díla, které stojí na pomezí mezi lyrikou a dramatem, mezi kontemplací a výpovědí, mezi světem Boha a světem člověka. Interpretovali Český filharmonický sbor Brno, brněnská filharmonie a sólisté vedení Philippem Bernoldem.

Oratorium Ève je členěno do tří částí: La Naissance de la Femme (Zrození ženy), Ève dans la solitude (Eva v osamění) a La Faute (Hřích). Je přirozené, že text vychází z biblického příběhu o pádu člověka, a proto se soustředí na motiv hříchu, viny a propasti mezi člověkem a Stvořitelem. Tento jazyk může na dnešního posluchače působit přísněji, než jak jsme v současném kulturním prostředí zvyklí, a někdy se může zdát jednostranný. Člověk, který věří v rozmanitost lidské zkušenosti, jen těžko přijímá koncept, že ženský princip je v prvé řadě spojen s proviněním a trestem. Přesto hudba toto poselství mnohdy koriguje. Tam, kde slova moralizují, vstupuje orchestr s jemnými barvami a sbor s vřelostí, která obviňující tón zjemňuje. V ostravském provedení zaznělo spíše povzbuzení k hledání smyslu než nátlak viny.

Nejsilnějším zážitkem večera byl výkon Českého filharmonického sboru Brno v roli Hlasu nebe, Hlasů přírody, Hlasů noci či Duchů propasti. Tento večer potvrdil, že těleso disponuje vyrovnaným, kompaktním zvukem, ve kterém se jednotlivé hlasové sekce doplňují bez zbytečné dominance. Soprány neztrácely lehkost ani v exponovaných výškách, přitom nepůsobily ostře; alty i mužské hlasy zazářily tam, kde jim partitura dala prostor. Jejich zpěv byl ztělesněním disciplíny i žáru, který odlišuje technické zvládnutí od skutečného umění. U Masseneta je podstatné, že sbor není jen kulisou, nýbrž aktivním spolutvůrcem dramatu. Tváře, pohyby i pohledy pěvců ukazovaly na niterné prožívání hudby. V sakrálním prostoru to mělo mimořádnou sílu – oratorium nepůsobilo jako muzeální artefakt, ale jako živé sdělení. Sbormistr Joel Hána odvedl vynikající práci.

Orchestrální složka je u Ève záměrně sekundární: nese atmosféru, podkresluje zpěvní linie a buduje barevnou scénu, aniž by se sama stavěla do popředí. Ve struktuře díla má orchestr roli podpůrnou a koloristickou – a právě tak působilo provedení Filharmonie Brno i v Ostravě. Pod vedením Philippe Bernolda byl orchestr spíše světelným rámem zvuku, jehož úkolem bylo nést harmonii, dynamiku a akcenty. V kontextu díla byla tato koncepce přirozená: nešlo o dirigentskou exhibici, ale o transparentní vedení hudební struktury.

Významným aspektem večera byla i kombinace francouzských sólistů a dirigenta s brněnskými tělesy. Tento dialog mezi „domovem díla a jeho hostiteli“ měl zvláštní půvab. Francouzština v rukou rodilých mluvčích zněla přirozeně, lehce, bez cizích akcentů, takže publikum mohlo vnímat melodii jazyka v její původní hudební kráse. Sopranistka Claire Antoine (Eva) nabídla tónovou kulturu a lyrickou čistotu, která tvořila jemný protipól k tíživému textu. Tenorista Léo Vermot Desroches (Adam) působil spíše komorně, zdrženlivě, což dobře zapadlo do kontemplativní roviny díla. Ihor Mostovoi (vypravěč) přidal největší dávku dramatičnosti – jeho baryton je znělý, barevný a přesvědčivý.

Česká premiéra oratoria zazněla právě 28. září, na svátek svatého Václava. Den, který je spojen s patronem české země, propůjčil koncertu zvláštní symbolickou vrstvu. Oratorium o zrodu člověka, jeho osamění i pádu, tak zaznělo v kontextu svátku, který připomíná hodnoty věrnosti, odvahy a duchovní kontinuity. Dramaturgie tím získala rozměr přesahující čistě hudební událost: publikum mohlo vnímat večer nejen jako umělecký zážitek, ale i jako meditaci nad kořeny a směřováním naší kultury.

Závěrečný koncert festivalu ukázal, jak i méně hrané dílo může v pravém prostředí ožít. Svatováclavský hudební festival není jen řadou koncertů, ale kulturním projektem, který proměňuje obraz regionu. V Moravskoslezském kraji, kde ještě nedávno dominovala těžká průmyslová výroba, se právě díky této každoroční události ukazuje, že duchovní a klasická hudba má své publikum a dokáže oslovit i formovat myšlení tisíce lidí. Festival přivádí do kostelů a chrámů špičkové interprety z celé Evropy, ale zároveň dává prostor i českým tělesům a regionálním souborům. Vytváří most mezi lokálním a mezinárodním, mezi tradicí a současností. Díky tomu se Ostrava a okolí každoročně v září zapisují na mapu evropských hudebních center.

Za tím vším stojí obrovská práce týmu v čele s Igorem Františákem. Jeho schopnost spojit organizační profesionalitu s vizí je pro region nesmírně cenná. SHF není jen festival koncertů, ale značka kvality nesoucí konkrétní kulturní poslání. A snad právě proto je festival tak výjimečný: v místě, kde kdysi zněly sirény továren, dnes zaznívá Massenetovo oratorium – a s ním i poselství, že kultura je schopná přetvářet identitu kraje.

Foto: Svatováclavský hudební festival