„Konkrétní podobu dostávají události v květnu roku 1724, kdy Bioni získal smlouvu od tenoristy a libretisty Antonia Denzia.“

„Pořadatelům se kromě vzkříšení Bioniho díla podařilo napodobit některé okolnosti tehdejšího uvedení.“

„Je na místě ocenit těžko představitelné objevitelské, badatelské i realizační úsilí všech, kteří se na přípravě celého večera podíleli.“

Letošní třiadvacátý ročník multižánrového festivalu barokní kultury Theatrum Kuks nabídl návštěvníkům v rámci tradičně bohatého programu také jednu unikátní událost. V sobotu 24. srpna se v lapidáriu kukského hospitálu konal koncert s moderně znějícím, ale zároveň výstižným titulem Zuřivý Roland reloaded, kterým pořadatelé připomněli třísté výročí prvního uvedení italské opery v českých zemích. Byla to právě opera Zuřivý Roland, v italském originále Orlando furioso, z pera skladatele Antonia Bioniho, kterou na Kuksu v srpnu 1724 provedla Peruzzi-Denziova operní společnost.

Skladatel a zpěvák Antonio Bioni je jednou z těch osobností, jejichž život nám zůstává zahalen v mlze dějin, z níž jen místy vystupují konkrétnější obrysy doložitelných událostí. S určitostí víme, že pocházel z Benátek, ale už rok jeho narození 1698 se uvádí jen jako pravděpodobný. Konkrétní podobu dostávají události v květnu roku 1724, kdy Bioni získal smlouvu od tenoristy a libretisty Antonia Denzia. Předmětem smlouvy byla kompozice oper pro nově vznikající operní společnost. Dříve téhož roku totiž Denzia angažoval pražský impresário Antonio Maria Peruzzi, aby v Benátkách sestavil operní společnost pro Prahu.

Ještě před přicestováním do Čech byla tato Peruzzi-Denziova společnost angažována, aby v létě 1724 zajišťovala operní zábavy pro hraběte Františka Antonína Šporka a jeho hosty na Kuksu. Zde bylo také poprvé a s úspěchem uvedeno 15. srpna 1724 Bioniho nejvýznamnější dílo, opera Orlando furioso (Zuřivý Roland), kterým se etabloval jako operní skladatel. S mimořádným úspěchem byla opera uvedena také na podzim téhož roku v Praze a později byla hrána též na jiných místech, a to i za hranicemi českých zemí.

Dnes se nám z této původně tříhodinové opery dochovala jen předehra a libreto a nemohla být tedy nyní uvedena celá v té podobě jako před třemi sty lety. Nynější okolnosti také neumožnily scénické uchopení, nicméně i přes tento, jak by se zdálo, skrovný výchozí stav rozhodně nebylo koncertní provedení ctností z nouze. Přípravy materiálu ke koncertu se ujal skladatel, mnohostranně činný muzikolog, znalec baroka a také zakladatel souboru Ensemble Damian Tomáš Hanzlík. K doplnění na plnohodnotný koncertní program využil jednak tři Bioniho kantáty a jednu árii nalezené ve sbírkách Arcidiecézního archivu v Kroměříži, jednak přistoupil k rekonstrukci závěrečného sboru Zuřivého Rolanda s využitím hudebního materiálu, který je obsažen v Sinfonii. Tímto se, jak sám zmínil, podařilo zachovat rámec Orlanda furiosa. (K tomuto tématu vyšel na stránkách portálu KlasikaPlus.cz s Tomášem Hanzlíkem také rozhovor.)

V případě kantát šlo o typickou formu dacapových árií propojených recitativem. Jak bylo zmíněno ve výkladovém textu, všechny tři kantáty byly původně napsány pro soprán, avšak pro nynější uvedení byl zpěv první kantáty přesazen pro tenor o oktávu níže a druhá kantáta byla pro baryton transponována o tercii níže, včetně orchestru.

Pořadatelům se kromě vzkříšení Bioniho díla podařilo napodobit také některé okolnosti, jež uvedení opery před třemi sty lety provázely. Stejně jako tehdy, i tentokrát přijeli na Kuks umělci z Benátek, konkrétně studenti tamní konzervatoře Conservatorio di Musica Benedetto Marcello, kteří zpěvním partům propůjčili své hlasy. O instrumentální doprovod se postaral barokní ansámbl ve složení: Beata Altior (první housle), Barbora Mráčková (druhé housle), Zuzana Peřinová (viola), Dalibor Pimek (violoncello) a Jiřina Marešová (cembalo, pozitiv). Stejně jako přípravy notového materiálu, tak i uměleckého vedení celého souboru se ujal Tomáš Hanzlík. Příhodné bylo také provedení díla v kukském lapidáriu, kde jsou umístěny originály soch Ctností a Neřestí od Matyáše Brauna. Jak ve svém úvodním slovu před koncertem poznamenal hudební dramaturg a zakladatel festivalu profesor Stanislav Bohadlo, nikdo z nás dosud operu Zuřivý Roland neslyšel, ale tyto sochy už ano.

Novodobá světová premiéra díla Antonia Bioniho tedy mohla začít a publikum bylo také patřičně naladěno. V instrumentální předehře titulního díla večera bylo možné zaslechnout odrazy Vivaldiho stylu nebo spíše vliv benátského hudebního prostředí, ze kterého oba skladatelé vycházeli. Hudebníci působili spontánním a sehraným dojmem a bylo znát, že se provedení Bioniho zhostili z chutí a zaujetím, které se nemohlo nedotknout také posluchačů.

Po úvodní Sinfonii byla na programu první z kantát s názvem Se non poss io (Když nemohu), v níž se publiku představil první ze studentů benátské konzervatoře, tenorista Sanlin Wang. Jeho pěvecký projev byl od prvních tónů plný jistoty a přesvědčivosti, kultivovaný a i bez okázalých gest si přirozeně udržel pozornost publika, které ho po výkonu odměnilo nadšeným potleskem. Následovala kantáta Se non ti moro à lato (Nezemřu-li po tvém boku). Barytonista Stepan Polishchuk se svého vystoupení chopil se smyslem pro dramatičnost, která zde však nebyla samoúčelná či pouze na efekt, ale souzněla se slovy kantáty o lásce, loučení a umírání.

Po nezbytném doladění nástrojů přišla kantáta pro soprán Innocente e il mio martire (Nevinné je mé trápení), kterou zpívala Eugenia Siliberto. Ve srovnání s předchozími mužskými hlasy působil její soprán poněkud jemněji, ale vzhledem k prostoru stále dostatečně energicky a nutno říci, že také velice příjemně a svěže. Čtvrtou skladbou pro sólový zpěv byla árie pro tenor De tanti fidi (Tolika věrných), které se opět chopil Sanlin Wang, a to se stejně přirozenou přesvědčivostí, jako v případě první kantáty.

Posledním číslem na programu koncertu byl zmíněný závěrečný sbor z opery Zuřivý Roland v úchvatném podání všech účinkujících. Tomáši Hanzlíkovi se tuto část zrekonstruoval natolik zdařile, že pokud bychom se o rekonstrukci nedočetli v programu, nejspíše by nám zvláštní nic nepřišlo. Po posledních tónech následoval, srdečný a zasloužený potlesk, kterým si publikum po takovém zážitku říkalo o přídavek. Po krátké, a zdálo se že spontánní, domluvě umělci zopakovali úryvek z finále závěrečného sboru.

Je na místě ocenit těžko představitelné objevitelské, badatelské i realizační úsilí všech, kteří se na přípravě celého večera podíleli a jakkoli přispěli k přetavení archivního materiálu v naprosto jedinečný hudební zážitek.

Foto: Teatrum Kuks / Michal Stránský, Marek Malůšek