„Tam, kde to vypadá, že by mohl být problém, tam ve výsledku problém bude.“

„Říká se, že práce sbormistra se projeví po třech čtyřech letech.“

„Není to tak, že přijde slavné jméno a divadlo najednou udělá slavnou produkci.“

Pražská Státní opera má od 1. srpna na pozici šéfsbormistra nové jméno, a dokonce je nutné nahradit slovo „šéfsbormistr“ poněkud krkolomným „šéfsbormistryně“. Zuzana Kadlčíková opustila obdobný post ve Slovenském národním divadle a čerstvě se vydává českou cestou a opět v hlavním městě republiky. Navíc dvojmo. Souběžně se totiž ujímá i pozice jednoho ze čtyř sbormistrů Kühnova smíšeného sboru. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz umělkyně nabízí ohlédnutí i výhled do budoucna. Svých nových rolí se zjevně chopí se vší odpovědností…

Od začátku srpna ve funkci střídáte Adolfa Melichara. S jakou vizí vstupujete do nové role? V čem se chystáte být třeba trochu odlišná od svých předchůdců? Nebo jinak: Jaký hlavní cíl jste si vytyčila?

Hlavní cíl mám ten, aby se do divadla nechodilo jen na sólistu, na titul, na režiséra, na dirigenta, ale aby se tam chodilo i na sbor; aby přinášel na jeviště tak silný a emotivní zážitek, že se o něm bude mluvit. Nerada bych se srovnávala se svými předchůdci, protože neznám jejich styl práce… Cílem je, aby sbor byl opravdu rovnocenným partnerem na jevišti.

Dá se toho vůbec docílit? 

Mám takovou zkušenost z Bratislavy; tam se to podařilo. Zevnitř, ze strany zaměstnanců, i zvenku od odborné veřejnosti se ke mně dostávaly zprávy, že už „se jezdí“ na sbor; že z toho mají vždycky zážitek a těší se, až sbor nastoupí na jeviště. Docílit se toho dá poctivou prací. 

Na co se v souvislosti s novou funkcí nejvíce těšíte?

Já se moc těším na samotný proces zkoušení. Mám ráda zkoušky. Když dojde k tomu, že si sbor se sbormistrem porozumí a najednou to funguje, je to veliká radost. Těším se na nové kolegy, režiséry a dirigenty. Mám zkušenost s kvalitními dirigenty, kterým jde i o sbor a pracují s ním do detailu ještě na jevišti. Takoví chtějí docílit opravdu co nejlepšího výsledku a jsou pro mě další inspirací. Těším se i na nové prostředí Státní opery, které je překrásné. A jsem ráda, že se zase můžu někam dál posunout.

Je zajímavé, že jste jako první zmínila proces zkoušení. Myslel bych si, že se umělec těší zejména na vyvrcholení ve smyslu premiéry inscenace. Vy na prvním místě zmiňujete zkoušení…

Když se podaří docílit něčeho, co odpovídá mojí představě, tak je to velice uspokojivé. Pak ale nastává ještě druhý, hodně těžký úkol přenést nacvičené ze zkušebny na jeviště, protože v tu chvíli přichází spousta dalších „rušivých momentů“, jako jsou herecké akce, kulisy, další lidi a zpěváci, orchestr a tak dále. Zachovat si to, co nastudujeme na zkušebně v klidu, s klavírem a bez pohybu, zachovat onu až filharmonickou dokonalost bývá složité. To je další fáze, která je také krásná a už je o kooperaci s ostatními složkami opery. Chci, aby to na každé repríze vypadalo tak dokonale, jak je to jen možné. 

Moje profesní zkušenosti hovoří o tom, že režisér svým pojetím občas přímo „boří“ práci sbormistra. Tření se ale asi často nedá vyhnout…

Všechny moje zkušenosti – ať už s divadlem na Slovensku, filharmonickým sborem z Brna nebo z Janáčkovy opery v Brně – jsou velmi pozitivní. Režiséři naslouchali potřebám sboru, vstřícně komunikovali a byli ochotni třeba i něco změnit. Jednou jsme narazili na to – přičítám to svojí nezkušenosti, vlastně se to dalo očekávat –, že sbor byl postavený hluboko vzadu na jevišti a trpěla souhra. Posléze jsem se snažila s tím ještě něco udělat, ale už nebyl prostor ani čas, protože režisérský záměr na tom už byl nějakým způsobem postavený.

Pak je nejspíše trošku „blbé“, že takový nedostatek souhry jde za sbormistrem…

Mám zkušenost do budoucna, musím si takové věci pohlídat. Tam, kde to vypadá, že by mohl být problém, tam ve výsledku problém bude. (úsměv)

Je mi jasné, že vypustit odpověď na následující otázku do světa je složité, nicméně můžete říct, co Sboru Státní opery v současné době nejvíce chybí? Je v nějaké konkrétní oblasti potřeba „zacelit díry“?

Se sborem jsem už asi dva a půl měsíce zkoušela operu Idomeneo. Sbor má potenciál zpívat špičkově a je velmi motivovaný. Vidím určité rezervy v technické preciznosti, na to bych se ráda do budoucna soustředila. Dle dosavadní práce to bude ale příjemná společná výzva.

První operní premiéra, která se uskuteční s vámi jakožto šéfsbormistryní bude právě zmíněný Mozartův Idomeneo s premiérou 25. září – dirigent Konrad Junghänel, režie Calixto Bieito. Je u Mozartových děl nějaké obecné hlavní úskalí, které sbory při interpretaci musejí speciálně ošetřit? Leckdo si možná řekne: „Je to jenom Mozart…“

Pro někoho je to možná „jenom“ Mozart, pro operní sbor typu Státní opery je to výzva, protože se samozřejmě musí zpívat jinak, než se zpívají velké romantické opery. Mozart vyžaduje zpívání téměř bez vibrata, požaduje lehkost a hravost, což znamená, že zpívání máte perfektně technicky zvládnuté. Aby Mozart působil hravě, čistě a lehounce, tak za ním musí být obrovská propracovanost ve frázi. Tady se dostáváme k té precizaci, kterou jsme nakousli.

Do Státní opery nastupujete těsně poté, co jste opustila obdobný post v Opeře Slovenského národního divadla. V čem pro vás zejména spočívá čtyřletá bratislavská zkušenost?

Bratislava mi umožnila profesní rozvoj po všech stránkách. Ověřila jsem si, že mám schopnost posouvat sbor i sebe stále dál, že sbor umí vzbudit zájem diváků, když zazpívá skvěle i třeba jen krátkou pasáž. Setkala jsem se tam se sborem, se kterým se mi výborně pracovalo a bylo cítit, že nás těší výsledky naší práce, sbor byl velice oceňovaný i odbornou kritikou.

Říká se, že práce sbormistra se projeví po třech čtyřech letech. Pak už je slyšet sbormistrův zvuk a specifika, která sbormistr zpravidla vyžaduje. Ve třetí sezóně jsem začala mít pocit, že se sborem můžeme zpívat cokoliv, jakkoli náročný repertoár. Ne, že by to bylo bez práce, ale zkoušelo se rychle, efektivně a technická i hlasová úroveň šla ohromně nahoru.

V Bratislavě jsem se naučila problémům předcházet, získala jsem lepší odhad, na co se speciálně zaměřit a co je prostě zásadní na jevišti – k tomu pak přizpůsobím zkoušení. Strašně moc pro mě znamenalo potkávat se se skvělými spolupracovníky a dirigenty; zvlášť, když přijede specialista na konkrétního autora, tak mu dá punc dokonalosti. To pro mě bylo velice povzbudivé; člověk pak má pocit, že už je zase trochu chytřejší do dalších inscenací.

V Bratislavě jsem přišla do prostředí, které bylo nesmírně motivované k tomu všechno dělat co nejlépe to jde. Divadlo toužilo po větší kvalitě a otevření se světu, aby bylo vidět a zatraktivnilo své jméno.

Řekla jste, že práce sbormistra se projeví po třech čtyřech letech. Připadá mi škoda, že zrovna po čtyřech letech jste Bratislavu opustila. Od momentu, kdy by se daly začít sklízet plody práce, už tam zase nebudete…

Takový je život, nabídka angažmá v Praze byla lákavá a přišla v pravou chvíli. Ta práce se ale určitě neztratí. Zažili jsme radost ze společného úsilí, silnou motivaci zpívat a hrát jak o život – to vnímal nadšeně i orchestr, který „jen“ slyší, co se ozývá z jeviště. Nastudovali jsme skvělá díla a věřím, že se to udrží. Společně jsme povyrostli a to si každý neseme dál.

Nevím, jestli zabředávat do politických záležitostí, ale dotkly se vás ve vaší práci?  

Tak samozřejmě, že když je něco takto násilně přerušeno, má to dopad na všechny. V bratislavském divadle byl odvolaný generální ředitel, ale nebyla připravena žádná náhrada – tak se v respektované národní instituci nepostupuje. Ve světě, kde si kultury váží, jsou kvalitní ředitelé zvoleni dlouho dopředu a mají připravenou koncepci. Při nutnosti výměny se vedení snaží o co nejplynulejší přechod pod nového ředitele tak, aby to bylo ohleduplné vůči zaměstnancům i dalším zainteresovaným. 

Vždycky jsou lidé, kteří si to představují jinak – pro někoho je změna pozitivní, pro druhého negativní… vlastně nikdy to v divadle není dokonalé pro všechny. Ideálně by změna měla přinést posun k lepšímu, když se ale stane změna jenom pro změnu nebo je politická, tak to není dobré.

Když v takovém velkém kolosu není kontinuita, je to zásadní problém. Při neobsazených postech vzniká pocit bezprizornosti. Ono to chvíli jede samospádem, protože sezóna je naplánovaná dopředu, takže dopad dalšího směrování divadla se projeví až v následujících sezónách. Při funkční kontinuitě a dobrém vedení, které vydrží delší dobu, jako to můžeme vidět například v Brně, se dostaví úspěch. Dají se pak dělat velké věci. Když je každý rok a půl jiný ředitel, dovedete si představit, že instituce naráží na určité vlastní mantinely.

Ve Slovenském národním divadle jsou kvalitní a schopní lidé, potenciál divadla je obrovský, ale musí se pracovat, znovu říkám, kontinuálně. Není to tak, že přijde jedno slavné jméno a divadlo najednou udělá slavnou produkci. Každá generace si musí projít vývojem, zkušenostmi, aby se etablovala na špičkovou úroveň. Takový pozitivní vývoj jsem tam během těch pár let sledovala. Každá další produkce byla kvalitnější a celé to vygradovalo v posledních dvou sezónách fantastickým Suchoňovým Svatoplukem, který měl obrovský ohlas, byť je to téma, které zdánlivě nemusí být pro posluchače atraktivní. Liška Bystrouška – a to ani u nás se na Janáčka nechodí dobře – se tak úspěšně odpremiérovala, že se všechna další představení okamžitě vyprodala. (Reflexe čtěte ZDE.) Sama vzpomínám na ten proces zkoušení, úplně nás to vtáhlo, bylo to chytře postavené a celý tým v čele s režisérkou (Sláva Daubnerová – pozn. red.) byl opravdu skvělý. 

Jakub Hrůša se nedávno nechal slyšet, že by rád ve svém novém londýnském angažmá v Královské opeře přinášel větší množství projektů koncertního typu. Nosíte v sobě podobnou myšlenku v případě už „svého“ Sboru Státní opery? 

Pro operní sbor je nutná správná balanc – když není jenom součástí představení, ale že alespoň „tu a tam” má i svoji produkci, kde je na něj upnutá veškerá pozornost. Je to zapotřebí jednak z psychologického hlediska, že sbor dokáže, že je schopný zazpívat třeba celovečerní koncert, ale i z hlasového hlediska, kdy zpívá delší dobu v kuse, ne jen krátké operní úseky. Soustředit se pouze na hudbu je samozřejmě jiný pocit než muset k tomu ještě hrát a být součástí děje na jevišti.

Koncertní plány určitě máme, už s novým panem šéfdirigentem Bäumerem máme konkrétní tituly, které bychom v příštích sezónách uváděli. A koncerty budou jak samostatné, tak s orchestrem – všechno se v tuto chvíli plánuje. 

Vaše jméno je aktuálně spjaté také se sborem Kühnovým smíšeným. Po rezignaci hlavního sbormistra Jakuba Pikly se v hudebním vedení sboru budete střídat s Markem Vorlíčkem, Josefem Surovíkem a Miriam Němcovou. Jaké jsou podle vás výhody takovéhoto modelu společné sbormistrovské zodpovědnosti?

Výhoda je ta, že zpěvák ve sboru pozná několik kvalitních sbormistrů, jejich přístup k práci, styl, je to nový vítr pokaždé, když před vámi stojí někdo jiný. Zároveň to klade vysoké nároky na obě strany na přípravu a intenzivní nácvik v omezeném počtu zkoušek. Výhoda je také v tom, že se na určitý typ programu může oslovit člověk, kterému je daný repertoár nejbližší. Myslím si, že to může fungovat dobře, za předpokladu, že organizační chod sboru je spolehlivě zajištěn.

A co vidíte, že může přinést dobrého, když má sbor určeného „kapitána“?

Když je jeden umělecký vedoucí, může se sborem pracovat více do hloubky, pracovat na slabinách, na pěvecké technice nebo zvukové vyváženosti hlasových skupin; hostující sbormistr přijde a pracuje s tím, co má. Stálý sbormistr má s tělesem více prostoru a může nápadněji otisknout svoji uměleckou vizi, sbor je na něho zvyklý, což může urychlit komunikaci.

Ještě si říkám, že se u těch čtyř sbormistrů možná může stát to, že jejich požadavky budou místy vzájemně v rozporu…

Myslím si, že s ostatními sbormistry jsme podobně nastavení, detailně ale neznám práci úplně všech. Z lidského hlediska čekám, že si porozumíme bez problému. Ale ano, někdo vyžaduje „syrovější“ zvuk, někdo zas dává důraz na něco jiného. Na to ale profesionální sbor typu Kühnova smíšeného musí být připravený. Musí zareagovat na požadavky sbormistra, musí se mu snažit vyhovět.

Obecnější otázka. Jaké všechny kvality podle vás sbormistr musí vykazovat, aby jeho sbor setrvale rostl a nikdy neustrnul?

Musí se sám chtít zlepšovat, rozvíjet se, mít touhu po dokonalosti a být důsledný. Je důležité, aby věděl, co chce, a věděl, jak toho co nejefektivněji dosáhnout – to jsou takové hlavní atributy. Samozřejmě, dobré je, když umí dobře a příjemně komunikovat a má rád lidi. Nemusí to být podmínka k tomu, aby měl sbormistr výborné výsledky se sborem, ale určitě je to žádoucí. Ovládat řemeslo k profesi samozřejmě patří, musí dobře slyšet a umět rychle reagovat na problém. Zběhlost v hraní na klavír je samozřejmě obrovská výhoda.

Myslím si, že hlavní je touha těleso někam vést. Práce nekončí premiérou, vždycky je kam dál se posouvat; na každém představení nebo koncertu se člověk může zlepšovat.

K té komunikaci. Já osobně ho nezažil, ale slyšel jsem odevšad, že zrovna Pavel Kühn si „nebral servítky“…

A přesto byl milován. Co já slyším, tak na něj vzpomínají, že to byl „Bůh“…

Říká se, že filharmonický sbor zpíval božsky. Podobně „Kühňák“… Vždycky si lámu hlavu nad tím, jak je možné, aby byl sbormistr až třeba „hnusný“, ale zároveň zpěváky dovedl k tomu, že zpívají krásně.

Potvrzuje to to, co jsem říkala, že člověk v čele nemusí být nutně úplně milý a přátelský, musí mít v sobě nějaký magnet, který lidi přitáhne… Je jisté, že sbor vždycky roste nebo padá se sbormistrem; tohle „zrcadlení“ se nějakým způsobem vždycky projeví ve výsledcích sboru. Je zajímavé sledovat jednotlivé sbormistrovské éry, jak jsou propojeny s různými osobnostmi. Sbormistr zestárne nebo odejde a sbor to buď překlene, nebo ne, a třeba i zanikne. Pak se vynoří zase někdo nový, kdo sbor vynese zpátky na výsluní… U nás v Čechách je sbormistrů hodně; člověk rád vidí, jak se z některých stávají opravdu kvalitní umělci, kteří rostou spolu se svými sbory.

Myslíte si, že funkce sbormistra se projeví na zvuku sboru nápadněji než práce šéfdirigenta na zvuku orchestru? Je vliv sbormistra na umělecký rozvoj tělesa větší ve srovnání s šéfdirigentem?

Většinou je to tak, že sbormistr je se sborem v kontaktu více pravidelně, takže si lze celkem rychle všimnout, jak moc kultivuje sbor hlasově a jak muzikálně ho vede. Šéfdirigent u orchestru obvykle nepracuje tak soustavně a na denní bázi, ale má vliv na výběr nových hráčů a dramaturgii koncertů. U profesionálních orchestrů se dirigenti střídají často a velmi záleží, jestli mají na orchestr nějaké zvýšené požadavky, které orchestr obohatí.

Čili říkáte, že dlouhodobější vliv má větší sbormistr.

Intenzivnější kontakt se, podle mého názoru, do umělců propíše intenzivněji.

Do jaké míry je podle vás potřeba, aby sbormistr profesionálního sboru rozuměl pěvecké technice? Narážím na to, že profesionální sbor sestává z profesionálních pěvců, kteří by školení už měli mít za sebou…

Jak už jsem zmínila, práce na sobě samém nikdy nekončí – jak pro sbormistra, tak pro zpěváka. Pokud po škole přijde výborně technicky vybavený zpěvák, ale už dál nepracuje, tak samozřejmě dříve nebo později bude mít technické problémy; nebude to takové, jaké by to mohlo být. Sbormistr je ve sboru i od toho, aby hlasy nějakým způsobem kultivoval. Čím víc jim rozumí, tím lépe; pomůže, když v nějakém konkrétním místě ví, jak zpěvákovi pomoct. Také si tím sbormistr zjednoduší a zefektivní práci, když docílí toho, že pěvec zpívá zdravě a netlačí, při tom správně dýchá a myslí – pak zpívá intonačně čistě. Sbormistr sám nemusí být sólový zpěvák; ostatně mluví, zpívá, někdy křičí, aby do toho velkého zvuku byl slyšet, a tyto změny nejsou pro hlas nic příjemného. Sbormistr by ale měl vědět, když není s něčím spokojený, proč tomu tak je, a říct, co se má změnit, aby se to napravilo. 

Takže určitě ano. Pomáhá, když sbormistr rozumí technice zpívání a má i ideální zvukovou představu. Sama chodím na sólové hodiny zpěvu, kde si občas i sborový repertoár zkouším na sobě. Když vidím, že mám někde problém, tak hledám. Cílem není, abych místo zazpívala dokonale, ale abych uměla dobře vysvětlit, co pomůže.

Skvělý přístup k věci… Dostáváme se k poslední, osobnější otázce. Přesouváte se teď za dvěma pražskými angažmá do Prahy?

Ne, budu dojíždět; rodinu mám v Brně. Bude to trochu náročnější, protože budu bývat v Praze více dní v kuse podle potřeby. Děti jsou ještě v Brně na základní škole, do budoucna nic nevylučuju – provoz pracovní a rodinný musíme nějak skloubit. Myslím si, že to nakonec zvládneme dobře, protože mám skvělého manžela, který mi se vším pomáhá a podporuje mě a dcery jsou velmi samostatné. Také se moc těší na občasné výlety do Prahy. (úsměv)