„Snad za pět let už budu mít jasněji, kým jako mezzosopranistka chci být.“

„Mým snem je vytvořit si vlastní představení s týmem lidí, s nimiž umělecky souzním.“

„Sloužit umění znamená otevírat něco v sobě a tím inspirovat ostatní, ne někam přijít a něco tam zazpívat.“

Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka, jejíž devětapadesátý ročník v Karlových Varech právě dozpíval své poslední tóny, zná své vítěze. KlasikaPlus.cz je představuje v sérii rozhovorů. Dnešní díl patří Zuzaně Revai (dřívějšími jmény Jeřábková a Zámečníková), vítězce kategorie Opera. Vystudovala klavír na konzervatoři v Bratislavě a zpěv v Olomouci i na Janáčkově akademii múzických umění a její hlas i herecký instinkt dozrávaly během dvouletého pobytu v Teatro Lirico ve Spoletu. Spolupracuje s Městským divadlem Olomouc, Divadlem Na Orlí a koncertně mimo jiné s Moravskou filharmonií Olomouc či Filharmonií Bohuslava Martinů.

Gratuluju k vítězství. Nemohu se nezeptat: Jak moc jste si věřila?

Pod vlivem událostí posledních měsíců jsem upřímně řečeno přestala brát soutěže čistě výkonově. Uvědomila jsem si, že jsou především místem, kam přijíždím něco předat – ukázat porotě i posluchačům, kdo jsem, co nosím v srdci a jaký zážitek mohu nabídnout. Když se to podaří a přijde úspěch, mám samozřejmě radost, ale můj cíl se posunul. Už to pro mě není hon za prvním místem. Je to příležitost přijet, potěšit, vzbudit emoci a darovat lidem kousek sebe.

Mimo prvního místa v kategorii Opera jste obdržela i řadu vedlejších cen. Má nějaká z nich pro vás zvláštní význam?

Měla jsem opravdu velké štěstí, protože jsem získala hned čtyři ceny od divadel, konkrétně z Brna, Bratislavy, Liberce a Banské Bystrice, přičemž každá z nich je spojená s možností předzpívání nebo hostování. Ač si všech si nesmírně vážím, přece jen nehřejivější pocit mám z ceny Národního divadla Brno – v Brně dlouhodobě žiju a vystudovala jsem JAMU. Navíc se mi dlouho nedařilo proniknout do brněnského divadelního prostředí a doufám, že se to díky této příležitosti změní. Stejně silně ke mně promlouvá i ocenění z Bratislavy – tedy města, kde jsem studovala klavír, kde mám polovinu rodiny a ke kterému mám velmi blízký vztah. Ve skutečnosti si ale vážím úplně všech ocenění. Ale tyto dvě v sobě mají i osobní rovinu.

V Karlových Varech jste nesoutěžila poprvé. Změnilo se něco za tu dobu, co tam jezdíte?

Změnila jsem se především já! Je to vlastně docela zajímavý příběh. Když jsem ve Varech soutěžila poprvé a vyhrála juniorskou kategorii, byla jsem ještě soprán. Pak přišlo Spoleto (město v Itálii – pozn. red.), období hledání, tápání, zkoušení a zjišťování, kdo jsem a jak chci zpívat. Teprve během covidu mě to postupně přivedlo k návratu k mezzosopránu. A tak jsem se po několika letech vrátila do Karlových Varů už jako mezzo a zvítězila jsem tedy v úplně jiném oboru. Je to taková malá kuriozita, ale i krásný důkaz toho, jak se hlas i člověk mohou proměnit.

Když už jsme se dostali ke Spoletu, povězte nám něco víc o této zkušenosti…

Ve Spoletu to funguje tak, že první část programu tvoří intenzivní mistrovské kurzy s různými pedagogy a pianisty. Každý týden přijde někdo nový – někdo, kdo vás slyší poprvé, kdo má jiný pohled, jiné nároky, jinou představu o repertoáru. Člověk se musí neustále učit, přizpůsobovat, otevírat se změnám a zároveň růst.

Druhá část je zaměřená na studium rolí a účinkování v reálných produkcích. A já jsem měla obrovské štěstí – během dvou let jsem se dostala hned do čtyř inscenací, mezi nimiž byl i Rigoletto a Lazebník sevillský. Práce na produkcích jede ve Spoletu ve velké rychlosti. Zkouší se pouhé dva týdny, takže člověk musí být maximálně připravený, pohotový a profesionální. Není čas na váhání – v porovnání s českým prostředím je tempo opravdu závratné. A i když to byly opravdu náročné dva roky, naučily mě strašně moc.

Pražské publikum vás mělo šanci vidět na letošním ročníku Festivalu Opera, kde jste ztvárnila roli Santuzzy v Sedláku kavalírovi v produkci olomoucké opery. (Reflexe ZDE.) Jak vnímáte tuto roli a jaká byla spolupráce s režisérkou Kos Loulovou?

V první řadě musím říct, že Santuzza patří k mým vůbec nejoblíbenějším rolím. Byl to můj velký sen a jsem nesmírně vděčná, že mi paní režisérka tuto příležitost dala. Spolupráce s ní byla velmi zajímavá už kvůli jejímu netradičnímu, až alternativnímu přístupu. Zkoušení jsme začínali hereckými etudami – hledali jsme hloubku postav, jejich bolest i křehkost, a to všechno v novém scénickém pojetí. Byla to práce neobvyklá, zkoumavá, intenzivní, a právě díky tomu i obohacující. Jsem moc ráda, že jsem mohla Santuzzu zpívat právě v této inscenaci. Ta příležitost byla pro mě opravdu zásadní.

Co závidí mezzosopranistky sopranistkám?

Myslím, že sopranistky toho mezzosopranistkám závidí daleko víc. (smích) Jsem typicky divadelní člověk, mám ráda drama, silné emoce a výrazné charaktery, takže mezzosoprán je můj obor. Přesto je pár sopránových rolí, které ve mně občas trochu zabolí, protože je nejspíš nikdy nezazpívám, třeba Tosca, Cio-Cio-San nebo Taťána. Jsou to postavy vášně a mají k dispozici hudbu, která se mi hluboce vpisuje pod kůži.

Pomalu se dostáváte do věku, kdy máte povědomí o tom, kam se bude vyvíjet váš hlas. Na jaké role si myslíte v blízké a vzdálenější budoucnosti?

Myslím, že můj hlas se bude postupně ubírat spíše dramatickým směrem. A vlastně je mi to i přirozené, protože, jak už jsem říkala, drama miluju. Kam přesně dojdu, ukáže čas, další studium a příležitosti, které přijdou. Mé okolí mě často uvidí v kalhotkových rolích – svou vizáží se pro ně hodím a myslím, že mi budou nějakou dobu pěkně sedět. Ale s přibývajícím věkem a zkušenostmi bych ráda směřovala právě k onomu dramatičtějšímu oboru. Snad za pět let už budu mít jasněji, kým jako mezzosopranistka chci být. Hlas má svůj vlastní čas a já mu ho chci dát.

V současné době nemáte pevné angažmá. Vyhovuje vám být umělkyní na volné noze?

Otázka volné nohy je vlastně poměrně komplexní a záleží na spoustě věcí. Mým snem je samozřejmě velká mezinárodní kariéra a svoboda volby repertoáru a zpívání ve významných operních domech po boku dalších skvělých umělců. Zároveň se zajímám se i o režii a činohru a lákalo by mě být komplexním umělcem – vytvořit si vlastní představení, pracovat s týmem lidí, se kterými umělecky souzním. Ale vzhledem k mému věku a životnímu kontextu – pokud by přišlo angažmá, určitě bych se nebránila.

Jaký největší omyl je zakódovaný v operním umění?

Asi to, že opera je nezajímavá a že je určena jen pro staré lidi. Nevím proč se to tak zafixovalo, ale mnoho lidí bere operu povrchně a nevidí skutečné drama, které za ní stojí. Opera má přitom obrovskou katarzní sílu – hlas spojený se srdcem a duší dokáže nést nejhlubší emoce. V krizových momentech v životě křičíme, sténáme, vyjadřujeme intenzivní pocity a vzhledem k tomu, že operní zpěv je svým způsoben křik, dá se říct, že to je nejemočnější vokální vyjádření ze všech. Pokud se posluchač na tento svět napojí, dostane se mu emočního zážitku, jaký jinde nenajde. Samozřejmě za předpokladu, že k tomu takto přistupují samotní zpěváci pracující herecky i technicky poctivě a sloužící umění, autorovi a příběhu samému.

Často mi v operním provozu chybí hluboké studium, opravdová touha a odhodlání. Nejde přece jen o to něco zazpívat, ale jít s kůží na trh, s celým srdcem a vážně. Sloužit umění znamená otevírat něco v sobě a tím inspirovat a otevírat něco i v ostatních. Možná to zní starosvětsky, ale já to tak opravdu vnímám.

Vy sama mimo dalších aktivit předáváte zkušenosti jako pedagožka zpěvu na ZUŠ. Jakou nejzásadnější lekci se snažíte svým svěřencům vštípit?

Snažím se, aby děti zpívaly především pro sebe – ne aby plnily ambice rodičů nebo mé, ale aby zpěv pro ně byl cestou k poznání sebe sama. Často, když něco ve hlase nefunguje, odráží se tím i něco ze života – ať už fyzicky nebo psychicky. Pro mě jsou osobní objevy mnohem důležitější než výsledky samotné. Chci, aby se svěřenci odkrývali jako lidé, poznávali se skrze zpěv, uvědomovali si své silné i slabé stránky a učili se pracovat s hlasem s láskou, nikoli s obavami. Aby se nebáli projevit, být skrze svůj hlas opravdoví a otevření.

Povězte nám ještě závěrem, jak si vás opera našla.

Nejsem z hudební rodiny, ale rodiče mě přihlásili do zušky na zpěv, klavír a folklorní kroužek. Nikdo tehdy nepředpokládal, že by to mohlo přerůst v profesionální dráhu. Opera si mě tedy opravdu našla sama. Už na gymnáziu jsem poslouchala klasickou hudbu a byla tak posedlá, že jsem rodiče přemlouvala, aby mě brali do divadla. Moje touha byla obrovská a prosadila jsem si ji, i přes varování, jak těžké a náročné to bude. Věděla jsem, že to je má cesta.

Samozřejmě během studií, a občas i dnes, přijdou chvíle pochybností. Někdy si říkám, že bych mohla být někomu platnější třeba v medicíně, pomáhat lidem. Ale pokaždé, když přišel takový moment, něco mě vždy znovu vrátilo k hudbě. Nelituju toho – beru to jako své životní poslání a duchovní cestu.

Kdybyste mohla pozvat jakoukoliv skladatelku či skladatele z minulosti na sklenku vína, kdo by to byl a o čem byste se chtěla bavit?

Vybrala bych si Giuseppe Verdiho. Miluju italskou operu, ostatně první, kterou jsem slyšela, byl Nabucco. Fascinuje mě, jak Verdi pracoval s libretem, a jeho hudební drama mi je velice blízké. Moc by mě zajímalo, jak tvořil – kde hledal inspiraci, jak přemýšlel o každém slovu a hudební frázi. A také, jak vnímal operu a hudební divadlo obecně a podle čeho si vybíral předlohy pro své skladby.

foto: archiv