„Z pekla, které se toho večera rozeznělo, by Janáček měl radost. Protože v neklidu tohoto večera se znovu zrodila hudba, která mluví k dnešku. A snad i k zítřku.“

„Slezská filharmonie Katowice se předvedla ve výborné formě.“

„Koncertu byla naplněn z hlediska obsahu, hudebního výkonu i myšlenkového rámce.“

Jedno z nejpalčivějších poselství Janáčkovy tvorby spočívá v radikalitě lidské zkušenosti – v intenzitě emocí, hlasu, gesta, zápasu i vytržení. Pokud bychom se tedy ptali, zda by měl Leoš Janáček z koncertu, který se v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka konal 17. června v industriálním prostoru ostravského Trojhalí, radost, odpověď by zněla: „Ano.“ Ale nebyla by to radost poklidná. Inferno, tematický podtitul večera, totiž není pouze prostorem utrpení, ale také místem kruté jasnozřivosti, kde mizí iluze a zůstává syrová pravda o člověku a světě.

Večer, na němž se posluchačům představila Slezská filharmonie Katowice pod vedením Yaroslava Shemeta, přinesl hlubokou kulturní výpověď o hornoslezském regionu – kraji, který byl po staletí formován těžkým průmyslem, doly a hutěmi, ale také silnou komunitní sounáležitostí, odolností a historickou pamětí. Právě inspirace tímto prostředím, včetně v ten večer symbolických Třineckých železáren, stála u zrodu celého projektu. Nejen jako scénická kulisa, ale jako výchozí bod paměti a zkušenosti. Není náhodou, že právě polský skladatel a ředitel filharmonie Adam Wesolowski, jehož kořeny sahají do tohoto kraje, svou Sinfonia Industria přímo vztáhl k industriální identitě regionu.

Jeho Sinfonia Industria I pro smyčcový orchestr a multimédia z roku 2018 je hudební esejí o transformaci lidské zkušenosti v průmyslovém věku. Podpořená vizuálními projekcemi nás provází světem továrních hal, kovových pulzací, rytmizovaného pohybu a těžkého dechu strojů. Wesolowski využívá čistou kvintu jako základní stavební kámen melodie i harmonie. Zvolený interval je symbolicky inspirovaný 150. výročím založení Katowic i snahou přenést do hudby prostorové kvality hutního prostředí. Smyčcové nástroje, jediné použité v této kompozici, vytvářejí vrstvy kvint, jež se rozprostírají směrem nahoru i dolů, zatímco industriální zvuky, ruchy strojů i práce lidí v huti, se přirozeně prolínají s orchestrální texturou. Skladatel hledá nové barvy zvuku skrze netradiční techniky, např. údery do korpusu nástroje v kombinaci s pizzicatem či glissandem, rytmizované ostinátními vzorci, jež odrážejí neúnavný chod strojního kolosu. Právě tyto nahrané ruchy dostávají prostor četných orchestrálních pauzách, které tím nabývají dramatického významu.

V druhé polovině koncertu zazněla i Wesolowského teprve nedávno vzniklá Sinfonia Industria II, jež na tuto koncepci volně navazuje, tentokrát však nikoliv jako exaltovaná zvuková masa, ale jako reflexivní ozvěna. Místo zvukové excitace přichází ztišení. Lítost. Humanizace. Hudba se obrací k lidem, kteří v hutích a továrnách žili a pracovali, k jejich snům, rytmu každodennosti i neviditelným obětem, jež zůstaly mimo oficiální proud dějin.

Na vizuální i hudební výpověď Wesolowského Sinfonia Industria I navázal Lukáš Hurník, jehož skladba Radio přinesla zcela jiný typ pekla, tentokrát nikoli fyzického, ale mediálního. V duchu symfonického pásma, vytvořeného k výročí Českého rozhlasu, Hurník skládá mozaiku žánrových fragmentů, aluzí a střihů, jež připomínají přepínání mezi rozhlasovými stanicemi. Vzniká tím koláž, která s jistým humorem, nadhledem a ironií komentuje informační zahlcenost dnešní doby a proměny vnímání hudby. Dílo je přístupným zrcadlem mediální reality.

Závěrečná skladba večera, symfonické variace Music at Night z roku 1949 Stanisława Skrowaczewského, není naléhavým dramatem v Mahlerovském slova smyslu, ale spíše sugestivní noční cestou. Skladatel v ní jasně vykresluje noční atmosféru, tajemnou i melancholickou, a zároveň se silnými záblesky dramatického napětí. V Ostravě, v rámci kontextu koncertu Inferno, tak Music at Night fungovala jako duchovní očista – noční serenáda nad utrpením industriálního dne, vybočení do prostoru, kde hluk střídá ticho a existence hledá svůj vlastní dozvuk.

Celý koncert působil jako silně ukotvený projekt, jehož dramaturgická osa vychází z promyšlené koncepce. Skvěle hrající Slezská filharmonie Katowice pod vedením mladého, energického a přesného dirigenta Yaroslava Shemeta předvedla orchestr ve výborné formě, s plastickou dynamikou i výrazovým nasazením. Orchestr působil kompaktně, energicky a zároveň nesený ideou, což není samozřejmost.

Celý projekt byl dramaturgicky silně ovlivněn dílem fotografa Františka Zvardoně (1949–2024), jehož snímky z prostředí Třineckých železáren tvořily nejen vizuální rámec, ale i tvůrčí impuls. Rodák z Petřvaldu vnímal průmyslový prostor jako prostor mytický a lidsky hluboce pravdivý. V jeho pozdní tvorbě se objevuje fascinace železárnami jako místem krásy i úpadku, řádu i rozpadu. Dělníci se na jeho fotografiích stávají moderními hrdiny, často s tvářemi skrytými pod maskami – anonymními ikonami důstojnosti i bolesti. Jeden z mužů připomíná samuraje v koženém hábitu, jiný téměř anděla z kovové liturgie. Hutě se ve Zvardoňových obrazech proměňují v chrám, prostor oběti, ale i zasvěcení.

Nutno dodat, že v médiích uváděná očekávání – prezentace koncertu jako výjimečné události – byla naplněna z hlediska obsahu, hudebního výkonu i myšlenkového rámce. Přesto se nelze ubránit lehké skepsi nad vizuální složkou. V industriálním prostředí Trojhalí, místě s obrovským potenciálem, by se přímo nabízela možnost obohatit projekt o výraznější scénografii, projekci či světelný design, které by mohly umocnit expresivitu večera. Pomohlo by zajistit i výraznější přítmí, aby se pozorovatel dokázal více vnořit do nabízených vizuálních a hudebních podnětů a poddat atmosféře projektu. Propojení obrazu a zvuku by mohlo otevřít další vrstvu „infernálního zážitku“, který není jen k slyšení, ale i k vidění a prožití tělem.

Moderátoři večera Jaromír Javůrek a Lukáš Hurník se své úlohy zhostili s nadhledem a vkusem. Jejich slova byla přemostěním mezi díly a publikem, bez poučování, zato s vnitřním přesahem. Koncert přinesl nejen hudební zážitek, ale i výpověď o paměti místa, kulturním dědictví a způsobu, jakým současné umění dokáže oživovat minulost. Z pekla, které se toho večera rozeznělo, by Janáček měl radost. Protože v neklidu tohoto večera se znovu zrodila hudba, která mluví k dnešku. A snad i k zítřku.

Foto: Dalibor Válek / MHF L. Janáčka