„Velehrad je místem, kde se historie nevypráví, ale přirozeně žije.“

„Svým recitálem na Velehradě se Lukáš Hurtík představil jako interpret s citem pro vnitřní architekturu skladeb, emocionální hloubku a přirozenou pokoru vůči hudebnímu textu i prostoru.“

„Jeho recitál nebyl jen poctou Bachovi – stal se důvěrným rozhovorem s místem, které samo nese paměť víry, času a hudby.“

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě se 22. června rozezněla zvukem varhan – nástroje, který v sobě nese duchovní paměť místa. V rámci XII. ročníku Cyklu varhanních koncertů k významným výročím církevních osobností zazněl recitál varhaníka Lukáše Hurtíka, dramaturgicky věnovaný výročí 340 let od narození Johanna Sebastiana Bacha. Zazněla hudba, která byla mostem mezi historií, duchovnem a současným posluchačem.

Velehrad je místem, kde se historie nevypráví, ale přirozeně žije. Jeho bohaté dějiny sahají až do doby Velkomoravské říše, kdy byl spojován s legendárním Veligradem – snad někdejším hlavním městem této první státnosti Slovanů. Svatí Cyril a Metoděj zde zanechali nesmazatelný otisk, který přesahuje hranice náboženství i času. Dnes je Velehrad nejen významným poutním místem v srdci Evropy, ale duchovní krajinou, kde se člověk může zastavit, ztišit a naslouchat.

Bazilika s majestátní klenbou, zlacenými kaplemi a akustikou, která dovoluje tónu dlouho doznívat v prostoru, je ideálním rámcem pro hudbu, která si žádá pozornost i pokoru. Není tedy náhodou, že právě zde je od roku 2014 pravidelně uváděn cyklus varhanních koncertů, jenž každým programem připomíná významné postavy církevních dějin, tentokrát poctě sv. Filipu Nerimu. Dramaturgie cyklu se vyhýbá laciné pompéznosti a nesází na jména, která se často objevují na plakátech velkých festivalů. Právě v této neokázalosti se skrývá jeho hodnota – vytváří prostor pro duchovní objevování a hlubší prožitek. Varhany, které zde slouží těmto koncertům, jsou trojmanuálovým nástrojem firmy Rieger-Kloss z poloviny 20. století, mají výrazný charakter a zvukovou bohatost, které odpovídají vážnosti místa.

Interpret večera Lukáš Hurtík, absolvent JAMU v Brně, kde studoval u prof. Kamily Klugarové, byl pro tento koncert vhodnou volbou. Hurtík se věnuje koncertní a pedagogické činnosti – vyučuje na ZUŠ v Uherském Hradišti a na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, kde od roku 2012 úspěšně formuje další generaci varhaníků. Významná je také jeho angažovanost v charitativních projektech – pravidelně svými koncerty podporuje Interní hematoonkologickou kliniku FN Brno-Bohunice. Jeho osobní životní cesta k varhanám nebyla zcela přímočará, a právě tato pokora a neokázalost jsou znatelné i v jeho interpretaci – v přístupu, který nehledá efekt, ale smysl.

Koncert zahájila Fantazie D dur Johanna Christiana Kittela – žáka samotného Johanna Sebastiana Bacha. Kittelovo dílo se pohybuje na hranici mezi barokem a klasicismem, a právě tato skladba představuje ideální ukázku onoho přechodového období: její struktura je volnější, harmonie přehlednější a melodika již naznačuje jiný hudební cit. V podání Lukáše Hurtíka zazněla Fantazie jako lyrický tok myšlenek – volně plynoucí, s důrazem na přirozenou artikulaci a rytmickou měkkost. Tečkované rytmy byly sice přítomné, ale nikoli ostře akcentované – Hurtík je zjemnil a nechal rozeznít jako vyprávění, v němž se spojuje lehkost s respektem k autorovi.

Následovalo Preludium a fuga Es dur, BWV 552, jedno z největších a nejhlubších děl Johanna Sebastiana Bacha. Už samotná tónina Es dur, symbolizující Svatou Trojici, dodává skladbě duchovní rozměr. Preludium v Hurtíkově podání bylo rozvážné, nepůsobilo jako demonstrace síly, ale jako promluva, která hledá ticho a soustředění. Ve fuze pak Hurtík ukázal svůj um v práci s polyfonií – jednotlivé hlasy nechal přirozeně růst, bez násilného zdůrazňování. Zvuk byl hutný, ale transparentní; artikulace místy rychlá, ale nikdy na úkor srozumitelnosti. Registrace byla citlivě volena tak, aby hudba neoslňovala, ale promlouvala.

Sonáta F dur, Wq 70/3 Carla Philippa Emanuela Bacha, přinesla proměnu atmosféry: uvolnění, lehkost, svěžest, stylovou vzdušnost. Hurtík volil rejstříky citlivě, s velkým ohledem na prostor i na celkovou koncepci programu koncertu. Allegro bylo svižné, jiskřivé, ale nikoli zběsilé – připomínalo lehký běh v jarním lese. Adagio se stalo intimní meditací, v níž se prolínala citlivost s prostotou – nepatetická, ale hluboká. A závěrečné Allegretto vneslo do prostoru radostné uvolnění. Celá interpretace působila jako prosvětlená hudební zastávka, místo vnitřního spočinutí uprostřed duchovní pouti.

Druhá polovina koncertu patřila vrcholnému romantismu. Final z Bachova mementa Charlese-Marie Widora zaznělo s dramatickou silou, ale nikoliv bez ztráty proporcí. Hurtík předvedl schopnost vystavět monumentální formu s pečlivým vnitřním vedením. Zvuk se vrstvil, rostl a opět vracel do ticha – dynamika byla plná, ale nikdy agresivní. Publikum nebylo zvukem zasaženo, ale pozvednuto. Právě zde Hurtík předvedl své silné stránky, hrál s velkým zaujetím a své nadšení pro Widorovu hudbu dokázal přenést i na posluchače. 

Závěr koncertu patřil Preludiu a fuze na B–A–C–H Franze Liszta – dílu mimořádné náročnosti i hloubky. Hurtík zde potvrdil své kvality: přistoupil k dílu nikoli jako k virtuózní výzvě, ale jako k hudební liturgii. Motiv B–A–C–H zazněl s pokorou i přesvědčením, gradace byla promyšlená, fuga nesla vnitřní dech a architektura zůstala přehledná. Hurtík se vyhnul pokušení efektního přepětí – místo toho nabídl strukturu, která mluvila jazykem duchovního zápasu i smíření. Závěr skladby pak vyzněl jako modlitba – hlasitá i tichá zároveň.

Svým recitálem na Velehradě se Lukáš Hurtík představil jako interpret s citem pro vnitřní architekturu skladeb, emocionální hloubku a přirozenou pokoru vůči hudebnímu textu i prostoru. Jeho hra byla emocionálně nabitá a přitom vyvážená. V dramaturgii koncertu bych ocenila větší pestrost, zajímala by mne jeho interpretace skladeb 20. století, které interpretovi poskytují v mnoha ohledech větší prostor pro hru s výrazem i barvou zvuku. Drobnou noticku si neodpustím směrem k technickému zprostředkování vizuálního zážitku. Obrazovky, které přenášely pohled na varhaníka během hry, byly dobrým úmyslem. Bohužel zpoždění obrazu oproti zvuku činilo až vteřinu a půl, což bylo rušivé. Pro někoho, kdo je citlivý na synchronizaci vizuálního a auditivního vjemu, mohlo jít o významný zásah do prožitku. Věřím, že při dalších koncertech se tento technický nedostatek podaří odstranit. Právě v tomto prostoru, kde každý tón doznívá do ticha a stává se jeho součástí, zanechal Lukáš Hurtík svůj hudební otisk. Jeho recitál nebyl jen poctou Bachovi – stal se důvěrným rozhovorem s místem, které samo nese paměť víry, času a hudby. Varhany zde znovu potvrdily svou roli média mezi lidským a transcendentním. Hurtíkova interpretace neupadala do okázalosti, ale naopak tiše spoluvytvářela atmosféru duchovního soustředění. Velehrad tak v tento večer opět naplnil svůj smysl – stal se prostorem, kde se minulost neztrácí v čase, ale žije v přítomném zvuku.

Foto/zdroj: Farnost Velehrad