„Jestliže běžně při koncertech souborů zabývajících se historicky poučenou interpretací obdivujeme barokní hoboj či fagot – a pokud se náhodou na pódiu objeví viola da gamba, vzdycháme úžasem –, chalumeau přineslo nový zvukový ‚level‘.“

„Ernst Schlader nám ukázal, jak je nástroj schopen jímavé kantilény i omračujících běhů.“

„Hasse byl hvězdou ve své době právem a s opodstatněním se jeho hudba vrací na koncertní pódia.“

Ve čtvrtek 13. března do Prahy přijel starodávný nástroj jménem chalumeau, a to dokonce ve dvou vyhotoveních: sopránovém a basovém. Jejich majitel, zároveň umělecký vedoucí souboru Calamus Consort, Ernst Schlader připravil pro pražský Vzlet výběr zcela neznámého repertoáru, a to spolu s hobojistkou Katharinou Andres, fagotistkou Györgyi Farkas, violoncellistkou Hanou Flekovou. Soubor doplnil Václav Luks, který se tentokrát představil v poměrně neobvyklé roli jako cembalista.

„Ručím vám za to, že dnes uslyšíte zvuky, které jste nikdy neslyšeli. A pokud ano, tak jste asi netušili, co ty zvuky vydává,“ zahájil druhý večer koncertní řady Hudební cesty Evropou, které pořádá Collegium 1704 v kulturním středisku Vzlet v pražských Vršovicích, Václav Luks. Známý především jako dirigent se Luks tentokrát posadil za cembalo a vedení souboru přenechal Schladerovi, jehož chalumeau bylo celý večer v centru pozornosti. Právě na zvuk tohoto nástroje, který je jedním z předchůdců dnešního klarinetu, mířila Luksova úvodní poznámka. Zvuk chalumeau možná vzdáleně připomene právě klarinet, ale vyluzuje znatelně tišší, temnější a intimnější zvuk. Právě proto dokáže nástroj „vytvořit jedinečnou atmosféru“, jak podotkl Luks, který (s občasným doplněním Ernsta Schladera) celý večer velice sympaticky prováděl slovem a nejen, že tak docílil určité rodinné atmosféry, ale elegantně tak také zahladil případné výtky posluchačů vůči nedostatečně dlouhému textu o interpretovaném repertoáru v programové brožuře koncertu.

Chalumeau, později „vytlačený“ klarinetem, byl sice v první polovině 18. století, tedy v období, kdy vznikala díla, která na popisovaném koncertě zazněla, zeměpisně nepříliš rozšířeným nástrojem, ale v těch několika málo oblastech, kde byl využíván, se těšil velké oblibě. Skládali tak pro něj často i skladatelé, kteří sice ve své době platili za významné hudební osobnosti, ale dnes jejich jména téměř neznáme: patří mezi ně Matthäus Nikolaus Stulick, Gottfried Finger, částečně i Francesco Veracini či Christoph Graupner; jméno Johanna Adolfa Hasseho se dostává do běžného povědomí až v posledních letech. Jediné známé jméno na repertoáru bylo to Georga Friedricha Händela, ovšem i zde byl háček: není totiž jisté, že Sonátu pro hoboj, fagot a basso continuo F dur napsal skutečně on. 

Dramaturgii koncertu tedy spojovalo téma neznámého a dosud nepoznaného, což je pro posluchače vždy lákavé. Spojení běžně neslýchaného repertoáru a neobvyklého nástroje – přestože, jak jsme zřejmě pochopili při zmínce o (ne)Händelově sonátě, ne ve všech číslech byl chalumeau přítomen – zplodilo skutečný posluchačský skvost, a to i pro milovníky a běžné návštěvníky koncertů staré hudby. Jestliže běžně při koncertech souborů zabývajících se historicky poučenou interpretací obdivujeme barokní hoboj či fagot – a pokud se náhodou na pódiu objeví viola da gamba, vzdycháme úžasem –, chalumeau přineslo nový zvukový „level“. I když samozřejmě ve spojení s ostatními jmenovanými nástroji, které se také dostaly ke slovu (viola na gamba měla dokonce sólo pouze s cembalem), byl zážitek o to bohatší. Přesto však chalumeau kvůli svému neprůbojnému zvuku někdy za ostatními nástroji zvukově zaostávalo, proto snad z tohoto ohledu nejlépe vyzněla Sonáta pro chalumeau a basso continuo F dur houslového virtuosa Francesca Veraciniho. Právě v ní se mohlo chalumeau předvést v plné kráse: Ernst Schlader nám ukázal, jak je tento nástroj schopen jímavé kantilény i omračujících běhů.

Jak jsme se mohli přesvědčit u Tria pro fagot, basové chalumeau a basso continuo C dur Christopha Graupnera, podobnými kvalitami dokáže oplývat i basové chalumeau, u nějž se velice dobře hodí přirovnání k basklarinetu s temnějším a ještě teplejším zvukem. Basové chalumeau bylo běžně využíváno jako součást bassa continua a Graupner byl jeden z mála skladatelů, kteří jej pozvedli na úroveň sólového nástroje. Přestože interpretace od „chalumeauisty“ i fagotistky byla velice přesvědčivá, po instrumentační stránce jsem se nemohla ubránit pocitu jakéhosi zvukového ochuzení, možná daného nejen nízkou polohou obou sólových nástrojů, ale také tím, jak se ostatní hráči snažili dynamicky potlačit, aby dali dostatek prostoru jemnému a elegantnímu basovému nástroji. 

Jak už však bylo zmíněno, i ostatní dobové nástroje se dostaly ke slovu. Příjemným kontrastem se stala „gambová vložka“, tedy Árie a variace pro violu da gamba D dur gambového virtuosa Gottfrieda Fingera v podání Hany Flekové, jejímž partnerem byl, jako ostatně celý večer, za cembalem sedící a neomylně podporující Václav Luks. Fleková na toto jediné číslo vyměnila violoncello za gambu a přestože se možná mnohý posluchač zamyslel na tímto dramaturgickým vybočením, hudebně přineslo toto číslo další zvukový rozměr (navíc od nástroje, který také neslyšíme každý den). Chalumeau chybělo také v Sonátě pana Händela pro hoboj, fagot a basso continuo F dur, o jejímž autorství se vedou spory. Přestože zde mírné händelovské názvuky možná vnímáme, dílo je silně zakotveno v dobovém italském stylu – jedinou možností tedy je, že by se jednalo o rané dílo tohoto barokního velikána. Prim hrál tentokrát hoboj v podání Kathariny Andres, která ukázala dokonale zvládnutou techniku v rychlých pasážích; v kantiléně se zase dostala až k limitům svého nástroje. 

Byli jsme také svědkem dvou unikátů: skladeb, které byly napsány pro celé obsazení popisovaného koncertu. Jméno Matthäuse Nikolause Stulicka, přestože pocházel z Čech, slyšel asi jen málokdo a o jeho životě se toho moc neví. Italskou melodiku doplňují ve třetí větě jeho Concertina pro chalumeau, hoboj, fagot a basso continuo B dur dokonce názvuky na českou lidovost (tuto myšlenku publiku vnuknul Václav Luks a musím poznamenat, že oprávněně), čímž jeho hudba působí originálním dojmem. Přesto jsme zde však nenašli tolik kompozičních zajímavostí jako u druhé ze zmíněných skladeb pro celé obsazení, která také koncert uzavírala – byl jím Koncert pro chalumeau, hoboj, fagot a basso continuo F dur. Tento kus se stal skutečným vrcholem večera – z kompozičního hlediska po stránce invence i instrumentace, z interpretačního hlediska s ohledem na dokonalou zvukovou vyváženost. Ne nadarmo se říká, že pokud je skladatel obdařen menším množstvím talentu a inspirace, ani sebelepší interpret s tím mnoho nespraví. Opět jsme si tedy ověřili, že Hasse byl hvězdou ve své době právem a s opodstatněním se jeho hudba vrací na koncertní pódia. A pokud se jeho díla dostanou do rukou tak zdatných hudebníků, jako jsou Ernst Schlader, Katharina Andres, Györgyi Farkas, Hana Fleková a Václav Luks, dokáží i po třech stoletích přinést silný emotivní zážitek.

…………….

foto: Petra Hajská