I když má za sebou vystoupení v těch největších koncertních sálech na světě, dokážu si představit, že “přesedlat” do O2 areny nebylo lehké rozhodnutí. Adam Plachetka, operní pěvec se světovým renomé, sám přiznal, že šlo o šílený nápad. Jistě mu všichni říkali – to zvládneš, bude to úspěch… a podobné povzbuzující formulky. Jenže bylo zároveň jasné, že nikdo – ani samotný Adam Plachetka, ani jeho nejbližší, a dokonce ani samotní diváci – nevěděl, jak celý večer proběhne, zda obvykle popová O2 arena přijme jeho basbaryton a zda obecenstvo uslyší na jeho přání zpívat “bez mantinelů”. Snad ještě nikdy jsem nešla na koncert tak napnutá, snad nikdy jsem neměla skoro až trému za vystupujícího.

Obava první – zvuk. Operní pěvec, co zpívá na mikrofon – divné? Nebylo to ani trochu divné, nebylo to nepřirozené, nerušilo to. Orchestr – ten neměl chybu.

Obava druhá – repertoár. Nebude se příliš snažit o pop? Nebude skladby upravovat do “O2 stylu”? Nic takového se naštěstí nestalo. Výběr skladeb byl velice vkusný a jak se sluší a patří ke koncertu takového typu, zaznělo i pár “hitovek”. Troufám si přitom tvrdit, že přehodit se z Dona Giovanniho do Bídníků a pak třeba zase do Carmen není zcela jednoduché. Zatímco v opeře žijete s postavou od začátku do konce, zde vytrhnete tu jeden kus jejího osudu, tu jiný. A přitom nesmíte zapomenout, že stále předáváte stejnou radost či smutek či napětí jako právě v tom daném okamžiku v té konkrétní hře. Vtáhnout posluchače do děje se ale v tomto případě rozhodně podařilo beze zbytku.

Obava třetí – hosté. Před samotným koncertem jich Adam Plachetka pár odtajnil, některé si naopak nechal jako překvapení. A oni to vlastně nakonec nebyli až tak hosté. Hlavní hvězda večera nechala totiž každému i sólo prostor, a tak si díky Adamu Plachetkovi teď každý z nich může říct: “Tleskala mi plná O2 arena.” Milé a velice pokorné gesto. Snad jen jeden host se trochu vymykal. Nevím, jestli to byl záměr, ale každopádně se povedlo odlišit, kteří “rádioví” zpěváci jsou opravdoví umělci a kteří by měli koncertovat, jen když je hezky.

Obava čtvrtá – scéna. Jméno Caban je zárukou kvality a skoro by se k tomu už nic nemuselo dodávat. Přesto si dovolím jednu výhradu. Tanečníci v pozadí byli pro mě rušivým elementem. Zpěv, orchestr i živé obrazy na stěně – to vše k sobě pasovalo. Sem tam noha a ruka, která se vynořila tu zpoza houslí, tu zpoza harfy však tento celek narušovala. Možná z míst na tribuně to působilo jinak.

Obava pátá – provázení večerem. Znáte to – přijede zahraniční zpěvák, po druhé písničce, aby se neřeklo, zakřičí “I love you, Prague!” a vy mu až tak moc nevěříte, že fakt ví, kde ten večer vystupuje, a spíš tušíte, že se možná jen pár minut předtím zeptal někoho v zákulisí: “Kde že to dnes večer vlastně hrajeme?” No, nutno uznat, že i pro Adama Plachetku je přirozenějším projevem zpěv. Vyřešil to ale šalamounsky a skvěle. Leoš Mareš totiž je moderátor, co umí uvolnit atmosféru a přitom také ví, kde končí jeho mantinely a že to tentokrát není jeho show.

Co říct závěrem? Adamu Plachetkovi se podařilo zbořit mantinely a ten potlesk plné O2 areny ve stoje si fakt zasloužil. Dovolila bych si však jednu trochu nekompromisní radu – ať už se to neopakuje! Toto není show, se kterou by se mělo jet turné. Toto byl a je jedinečný zážitek, který se povedl právě díky své unikátnosti (a kdo teď litujete, že jste nebyli, litujete oprávněně ?).

Barbora Peterová
17.1.2020

ReflexiPlus tohoto koncertu psal pro KlasikuPlus Petr Veber – najdete ji ZDE.

Rubrika ČtenářiPlus je určena pro naše čtenáře a příznivce, kteří sice nejsou profesionálními publicisty, ale mají chuť reagovat na události v klasické hudbě. Vaše texty posílejte je na mail: WEB@KLASIKAPLUS.CZ
Podmínkou je seriózní a slušný obsah a ideálně forma reflexe, reportáže nebo úvahy. Uveřejňovat budeme pouze podepsané příspěvky. Těšíme se na vaše postřehy a zážitky!

Foto: Lukáš Procházka / Bestsport, Veronika Paroulková