PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Zpěváci popu a rocku příležitostně spojují síly s operními umělci do společných projektů. Mnozí operní pěvci a pěvkyně si během svých kariér zazpívají muzikálové či popové evergreeny. Méně častá je varianta, kdy hvězda popu nebo rocku natočí vážnou hudbu. Ale i takové počiny existují. Ty, které stvořili Sting a Barbra Streisandová, letos slaví kulatá jubilea – dvacet a padesát let od vydání. Určitě je lze označit za umělecké počiny a v rámci ,crossoveru‘ za klasiku ve významu toho, co přetrvává a určuje kritéria.

Když jsem po roce 1990 vyrazila na Západ, samozřejmě i za operou, zamířila jsem napřed kromě Vídně a Salcburku též do Mnichova. Dodnes tvrdím, že éry Ioana Holendera ve Vídni, Gérarda Mortiera na Salcburském festivalu a Petera Jonase v Mnichově byly pro mne vysokou školou hudebního divadla. S rovnoměrným důrazem na obě slova. Z tohoto období Bavorské státní opery je také záznam Händelova Rinalda, který v režii Davida Aldena a s taktovkou Harryho Bicketa stojí za připomínku.

Kariéry slovenských pěvců a pěvkyň jsme v Čechách vždy sledovali se zájmem. Navíc se nám tu od určité doby, konkrétně od normalizace, zdálo, že na Slovensku jsou na tom nějak lépe, že dovedou lépe vychovat více talentů. Dokonce se mluvilo o „slovenské pěvecké škole“. Jestli tomu skutečně tak bylo, může být stále předmětem diskuse; mohlo jít o klam, mající kořeny ve společenské situaci. Normalizační vývoj na Slovensku nebyl totožný s tím v českých zemích. Roli snad sehrála i blízkost Vídně, aspoň v podobě televizního a rozhlasového vysílání, nabízejícího srovnání. To všechno už je ale historie… Každopádně jsou tu osobnosti, které vzešly ze Slovenska, udělaly kariéru ve světě a všichni je znají. Ale pak tu jsou i jména, která jsou ne snad zapomenutá, ale jakoby v pozadí. Jedním z takových je Ľubica Orgonášová.

„Jde o duchovní hudbu, plně patřící do tradic anglických sborových festivalů, ale neskrývající inspiraci prostorem anglikánského kostela.“

„Premiéra Fantazie na vánoční koledy se uskutečnila roku 1912 v Herefordu, premiéra kantáty Hodie v roce 1954 ve Worcesteru. Oba koncerty řídil sám autor. V prvním případě čtyřicetiletý, ve druhém dvaaosmdesátiletý.“    

„Skvělá hudba, neoddiskutovatelný posluchačský tip.“

Dvě vokálně-symfonické skladby na disku z roku 2007 oddělují čtyři desetiletí, ale spojuje je příklon jejich autora, anglického klasika první poloviny dvacátého století Ralpha Vaughana Williamse, k lidové hudbě. A také sváteční téma. Prvním dílem je dvanáctiminutová Fantasia on Christmas Carols z roku 1912, druhým hodinová vánoční kantáta Hodie z roku 1954. Obě dávají upřímně a hluboce nahlédnout do silné britské tradice sborového zpěvu a do hudebního rozměru anglikánské zbožnosti.

„Honegger se stal v tuzemsku známým autorem, o to víc poté, co v českých překladech vyšly jeho dvě knihy – Zaříkávání zkamenělin a Jsem skladatel.“

„Na hudbě oceňoval a zdůrazňoval důstojnost, prostotu a vážnost.“

„Serge Bauda vnímáme jako neoficiálního, ale jednoznačného ambasadora francouzské hudby v Československu.“

Skladatel, který přiměl orchestr napodobit lokomotivu. Tak se někdy hovořívá o Arthuru Honeggerovi, uměřeném avantgardistovi, jehož díla mají v porovnání s tvorbou ostatních členů Pařížské šestky vážnější charakter. Jeho život se uzavřel 27. listopadu 1955, tedy před sedmdesáti lety. Vedle proslulé symfonické skladby Pacific 231 imitující zvuk parní lokomotivy je oblíbená i jeho úplně odlišná Vánoční kantáta nebo oratorium Král David, ale asi nejlepší je v jeho odkazu oratorium Johanka z Arku na hranici. Nahrávka, kterou v Praze před půlstoletím pořídil dirigent Serge Baudo, zůstává vzorovou.

„Známe ho dnes zejména díky jeho jediné symfonii. A nebo bohužel už jen díky jeho jediné symfonii…?“

„Dílo oplývající elegancí má plynule směřovat k vrcholu ve čtvrté větě, která je plná radostí a vitality – a přesně tak tomu u PKF a Jiřího Bělohlávka je.“

„Poslouchejme pod zorným úhlem obou přístupů Ančerlovu starší nahrávku s Českou filharmonií. Aniž bychom vynášeli jednoznačný soud.“

Znal se s Beethovenem a přátelil se Schubertem, držel se klasicistních pravidel, ale svou hudbou už směřoval k romantismu… Stihl napsat jedinou symfonii. Ovšem symfonii skvělou. Jejích nahrávek existuje v tuzemském prostoru řada. Pořízených symfonickými a komorními orchestry i souborem dobových nástrojů… Jan Václav Hugo Voříšek, její autor, jeden z mnoha Čechů ve Vídni, zemřel ve čtyřiatřiceti, před dvěma stoletími. Psal se 19. listopad 1825.

„Coplandovi se dařilo psát hudbu plnou patriotismu. Tak plnou, že se její styl udržel ve filmu vlastně dodnes.“

„Dílo záměrné bukolické jednoduchosti, se smírným vyústěním do nálady evokující náboženské shromáždění či modlitbu.“

„Publikem byla skladba ihned pochopena jako odraz národní identity, naděje a naplnění v těžké době druhé světové války.“

Za hudbu k baletu Apalačské jaro získal Aaron Copland roku 1945, rok po premiéře, Pulitzerovu cenu. Dílo složené pro tanečnici Marthu Grahamovou bylo svým optimistickým vlasteneckým námětem oslavou lásky, mateřství a venkovského života a hudebně – tanečními rytmy, široce rozvinutými harmoniemi a dlouhými melodickými oblouky – aktuální syntézou abstraktního modernismu a nezakryté lidovosti. Mimořádně empatickou nahrávku Leonarda Bernsteina a orchestru Los Angeles Philharmonic z první poloviny 80. let připomínáme ke 14. listopadu, dni, kdy se před 125 lety, tedy v roce 1900, skladatel narodil.

„Delogu řekl, že jako nepřítel rutiny bude i tak známé dílo dirigovat, jako by to bylo poprvé.“

„Sólo v kantátě Carmina Burana se stalo erbovním číslem Ivana Kusnjera, absolvoval s ním stovky koncertů po celé Evropě i v Americe.“

„Elementární melodie a rytmy, žesťová a tympánová extempore, úderná sborová unisona i emotivní lyrické plochy svádějí posluchače zapojit se osobně, fyzicky.“

Nahrávek kantáty Carmina Burana Carla Orffa je nespočet. Výjimečná česká vznikla před třiceti lety, v roce 1995, jako snímek z koncertu Kühnova smíšeného sboru, dětského sboru Bambini di Praga a Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK s jeho tehdejším italským šéfdirigentem Gaetanem Delogu. Připomenout ji lze dnes jako cenný historický dokument nejen pro umělecký náboj živého záznamu nebo pro nepřekonatelnou kvalitu sólového výkonu barytonisty Ivana Kusnjera, ale také proto, že dílo mělo premiéru přesně před 88 lety, 8. června 1937.

„Sawallischův vztah k české hudbě vystihuje citát z dobové recenze: Hudbu českých skladatelů vnímá a interpretuje, jako by byl sám vychován v jejich jazyce.“

„Můžeme obdivovat nádherný lyrický projev Gabriely Beňačkové, naléhavě jímavý, emotivní, vznosně i ztišeně stoupající do vysokých poloh.“

„Antonín Dvořák zvolil koncept, který je od jiných zhudebnění tohoto textu značně odlišný: směřuje od tmy ke světlu.“

Kantáta Stabat mater s velikonočním středověkým básnickým textem o Marii stojící pod křížem, na kterém umírá Ježíš Kristus, její syn, existuje v případě Dvořákova zhudebnění v desítkách nahrávek. Jedna z nich je však výjimečná. Zpívají v ní Gabriela Beňačková a Peter Dvorský a pořídil ji v Praze dirigent Wolfgang Sawallisch. Když na LP deskách v roce 1983 vyšla, dílo bylo čerstvě stoleté.

„Mimořádné setkání tří mistrů.“

„Chéreau našel přesný, zdařilý a kongeniální výklad. Zběsilé panoptikum pekla a beznaděje. Naštěstí se vyhnul plakátové aktualizaci.“

„Janáčka diriguje na tomto záznamu dvaaosmdesátiletý Boulez vysoce dramaticky a vyhroceně.“

Nahrávka Janáčkovy opery Z mrtvého domu pořízená v létě 2007 na festivalu v Aix-en-Provence zachycuje vídeňskou inscenaci, která jako koprodukční putovala po celém světě, včetně La Scaly a Metropolitní opery. Stáli za ní režisér Patrice Chéreau a dirigent Pierre Boulez, jehož sté výročí narození se připomíná letos v březnu. Jejich komplexní audiovizuální podoba divácky a posluchačsky náročného díla se v divadelním provozu i na DVD záhy stala legendou. Po téměř dvou desetiletích čím dál zřejmější.

„Hudební kontrast prostého a složitého dává dílu velmi osobitou atmosféru.“

„Oproti Karajanovi nebo Soltimu, kteří hledali příbuznost hudebního materiálu pro Jeníčka a Mařenku u Wagnerova Ringu a ve svých nahrávkách to patřičně zdůraznili, šel britský dirigent poněkud jinou cestou.“

„Komplet má dnes jistou historickou a nostalgickou patinu.“

Jméno Engelberta Humperdincka o Vánocích zaznívá častěji než ve zbytku roku. Příčinou faktu je jeho pohádkově laděná opera Jeníček a Mařenka o Vánocích s oblibou provozovaná. Portál KlasikaPlus.cz přináší připomínku jedné z památných nahrávek díla, za níž stojí britský dirigent Jeffrey Tate.

„Dílo začíná procesím Hodie Christus natus est ve stylu gregoriánského chorálu. Stejným způsobem se také uzavírá.“

„Skladba vznikala v příšerné kajutě, kde zápach a hluk byl takřka nesnesitelný. Na hudbě, jak už to tak bývá, nic z toho není poznat…“

„Brittenovu hudbu obecně dělají atraktivní vynalézavé harmonie, nejednoduchá, ale chytlavá melodika, nezaměnitelné zvukové kouzlo a jedinečná atmosféra.“

Hodie Christus natus est. Dnes se narodil Kristus, dnes se zjevil Spasitel. Těmito slovy začíná i končí vánoční sborový cyklus A Ceremony of Carols z pera Benjamina Brittena, překládaný do češtiny jako Chvála koled. Je oblíbeným a často nahrávaným opusem v britském prostředí, ale pronikl i do tuzemska. Díky mimořádně krásnému doprovodu ho rády mají v repertoáru české harfistky, s nimiž skladbu zpívají většinou ženské a dívčí sbory. Nejblíže původnímu pravému zvuku jsou však s dvacet let starou nahrávkou královéhradečtí Boni pueri. Právě chlapeckým vokálním tělesům totiž skladatel dílo primárně určil.

„Zemlinského hudba je postupně objevována, po roce 1990 i v tuzemsku. Další pozitiva přinesl nedávno končený projekt Musica non grata.“

„Jeho hudba je nejkrásnější, když vyjadřuje beznaděj.“

„Ženský a mužský hlas vedou milostný dialog. Hudba doříkává mnohé další.“

Rakouský skladatel a dirigent Alexander Zemlinsky patří nezanedbatelným způsobem do hudebních dějin Prahy. Od roku 1911 vedl šestnáct let operní soubor Nového německého divadla, ve dvojjazyčném městě významný protějšek českého Národního divadla. V československé metropoli vznikla a před sto lety, 4. června roku 1924, měla premiéru Lyrická symfonie na verše Rabindranátha Thákura, jeho stěžejní koncertní dílo. Nahrávka dirigenta Bohumila Gregora z druhé poloviny 80. let je nadále jediná tuzemská. A stále podnětná.

„Posluchač si může podpořit vlastní prožitek z opravdovosti modliteb, které měly v době komunismu, nesvobody a beznaděje ještě závažnější podtext než dnes.“

„Můžeme se opájet krásou, můžeme slastně naslouchat nádherně vyklenutým pověstným kantilénám a nahoru skvěle otevřenému hlasovému rozsahu tehdy pětatřicetiletého Ivana Kusnjera.“

„Česká rapsodie je stylově nevyhraněná, avšak působivá kantáta, zajímavý doklad doby.“

V odkazu Bohuslava Martinů figuruje slovo rapsodie v názvech skladeb nejméně třikrát. Rhapsody-concerto pro violu a orchestr z padesátých let je třetí v pořadí. Před ní však existují hned dvě díla nazvaná Česká rapsodie. Ta pro housle a klavír, virtuózní a jednovětá, je z roku 1945. Nás ale zajímá skladba s tímto titulem nejstarší, premiérovaná v lednu 1919 – vlastenecká půlhodinová kantáta, která na klasických hudebních nosičích existuje jen v jedné nahrávce. Pořídil ji roku 1986 Jiří Bělohlávek.

„Abbadovo pojetí působí jako barevné, diferencované, čitelné, možná až odměřenější. Mahler je pro něj symfonikem patřícím jednoznačně dvacátému století.“

„Stal se nejvšestrannější dirigentskou autoritou, v anketě byl zvolen nejvýznamnějším žijícím dirigentem světa.“

„Abbado a Mahler? Komplexní dlouhodobé spojení dvou jmen.“

Prvním jménem ve slovníku interpretů klasické hudby dvacátého století je Claudio Abbado. Příjmení začínající prvním písmenem abecedy, pojištěno ještě zdvojeným písmenem druhým, mu to zaručuje. Ale pozici na samé špičce mu ve společenství těch nejlepších zaručuje i jeho umění. Dirigent Abbado, rodák z Milána, zemřel v Bologni 20. ledna 2014, půl roku po svých osmdesátinách. Ani deset let po jeho odchodu není pochyb, že „…Itálie je teď menší“, jak zaznělo v nekrolozích. Jedním z hlavních příkladů toho, jakým způsobem oživoval partitury, jsou jeho nahrávky Mahlerových symfonií.

„Luciano Pavarotti, Plácido Domingo a José Carreras na jednom jevišti… Od pádu železné opony se jednalo o jeden z nejvýmluvnějších důkazů, že čas zázraků právě nadchází.“

„Oba mistři těžké váhy (nebojte se, nebudu to přirovnání dále rozvíjet) stáli před otázkou, jak své jméno spojit s jiným fenoménem, který by na značku The Three Tenors co nejlépe navázal.“

„Jednalo by se možná o docela roztomilý příběh soupeření dvou velkých tenorů, těžících z jednoho neopakovatelného koncertu, kdyby se dotyční nerozhodli, že neopakovat neopakovatelné by vlastně bylo nezodpovědné.“

Člověk má někdy tendenci posuzovat čas, který uplynul od určitého okamžiku, naprosto iracionálním způsobem. Příklad: to, co se stalo před naším narozením, je dávná historie. Co se stalo za našeho dětství, je sice také historie, ale zase ne tak vzdálená. A co se stalo za naší dospělosti, se přihodilo někdy včera, nejpozději předevčírem… Jenže ouha: ono „předevčírem“ se událo třeba už před třiceti lety a nějak podezřele rychle to uteklo.

„Místy zní Loeweho výrazně melodická a nepříliš složitá hudba idylicky a líbezně, místy závažněji, vystihuje prostředí a nálady, spoluvytváří v až operním slova smyslu charakteristické obrazy a situace.“

„Skladatel Loewe, působící po větší část života jako varhaník a pedagog v tehdy německém Štětíně, byl luterán s hudebním a teologickým vzděláním a Jana Husa spolu se svým libretistou podává způsobem bez jakýchkoli pochybností pozitivním.“

„Loewe žije v hudebním dění především písněmi, ale toto osmdesátiminutové oratorium dává jasně najevo, že i jeho zapomenutá duchovní tvorba stojí za poslech.“

Německý skladatel první poloviny devatenáctého století Carl Loewe, proslulý zejména svými baladami a písněmi, je také autorem několika velkých vokálně-instrumentálních kompozic, duchovních skladeb, v současném koncertním provozu však vlastně zcela neznámých. Mezi taková díla patří i devadesátiminutové oratorium Jan Hus, jehož libreto zpracovává romantickým způsobem reformní odkaz českého kněze, nařčeného z kacířství a v roce 1415 na církevním koncilu v Kostnici 6. července upáleného.

„V českých katalozích neexistuje tak osobitá a především strhující nahrávka Mozartovy Haffnerovy symfonie, jak ji dával tehdy Libor Pešek.“

„Naštěstí existovala firma Panton, která se v oblasti klasiky věnovala novodobé české tvorbě i dalším aktuálním počinům a doplňovala tak konzervativnější produkci Supraphonu.“

„Deska, na níž se Pešek poprvé prezentuje coby první šéfdirigent Východočeského státního komorního orchestru.“

Na konci roku 2022, ve kterém se ve věku 89 let uzavřel život dirigenta Libora Peška, se ohlížíme za jeho odkazem. Figurují v něm četné nahrávky, dostupné dnes na CD. Vybíráme však dlouhohrající LP desku, ze které se skladby od Mozarta a Šostakoviče, nahrané Peškem na počátku sedmdesátých let v Pardubicích, objevily později na CD jen odděleně na různých nosičích.

„Zdánlivě nesourodé básně propojil skladatel kladoucí tichý, ale důležitý důraz na lidské svědomí tak geniálně, že i Jevtušenko prý konstatoval: Jeho hudba je udělala většími, smysluplnějšími a silnějšími.“

„Systému vzdoroval Šostakovič především svou hudbou. V ní si svobodu zachoval.“

„Peter Mikuláš provedení korunuje. Z nahrávky zní bohatýrský hlas a přesná ruská dikce s věrně znějící výslovností a potřebným výrazem.“

Třináctá symfonie klasika dvacátého století Dmitrije Šostakoviče geniálně zhudebňuje Jevtušenkovy kritické verše. Dává nahlédnout do sovětské reality a dobových pocitů se zdrcující trefností, s naléhavostí, lidskostí a upřímností. Dílo zvané Babi Jar dokončil skladatel před šedesáti lety, v červenci 1962. Jeho syn Maxim symfonii natočil s Pražskými symfoniky o tři desetiletí později. V životní formě na nahrávce zpívá basista Peter Mikuláš.

„Soustředěná atmosféra skladby jakoby kombinuje obřad s poezií a dojem z liturgie ve velkém prostoru s civilním žalozpěvem.“

„Vznikla monumentální freska s katarzním vyzněním, jedno z nejlepších děl svého autora a jedno z největších děl hudby 20. století.“

„Vzhledem ke skladatelovu pacifismu není dílo jen tryznou za oběti války, ale i jasným protestem proti válčení vůbec.“

Osmdesátiminutový monument, burcující i útěšný, často překvapivě ztišený, evokující nadčasové naléhavé humanistické uvažování o válce, životu a smrti. Takové je Válečné rekviem Benjamina Brittena, které poprvé zaznělo 30. května 1962, přesně před šedesáti lety, při otevření nově dostavěné anglikánské katedrály v Coventry. Nahrávka Johna Eliota Gardinera, živě pořízená v Marienkirche v Lübecku při Šlesvicko-holštýnském festivalu v létě roku 1992, zachycuje všechno potřebné. Má atmosféru, má pečeť mistrovské dirigentské ruky.

„Německý romantik předkládá opulentní fresku – vyhraněně niterné nebo naopak okázale oslavné dramatické obrazy.“

„Druhý díl oratoria dospěje až k Ježíšově slavnostnímu vjezdu do Jeruzaléma, který si křesťané připomínají týden před velikonocemi, na Květnou neděli.“

„Rilling nezastírá, že Lisztovo oratorium není ani tak dějovým vyprávěním, jako spíše velkou symfonickou skladbou, ani to, že vyjadřuje zbožnost spíše okázalou a obřadně církevní než niterně osobní.“

Život Ježíšův od narození po ukřižování a zmrtvýchvstání. Taková je osnova monumentálního, bezmála tříhodinového oratoria Christus od Franze Liszta, které mělo premiéru v roce 1873 v evangelickém kostele ve Výmaru pod autorovu taktovkou a za přítomnosti dcery Cosimy a jejího druhého manžela Richarda Wagnera. Jednou z nejvýraznějších částí díla je pochodové ztvárnění tématu Ježíšova příjezdu do Jeruzaléma, novozákonního tématu vztahovaného při čtení Bible právě k dnešku, ke Květné neděli – poslední neděli před velikonočními svátky… Nahrávek celé skladby moc není. Hledání nakonec vždy skončí u té Rillingovy.

„Opera nezastírá, že ví o tradicích commedia dell’arte, ale je si v jedinečné kombinaci vědoma i dobového surrealismu.“

„Partituru naplnil lehce brutální, neoklasickou, futuristickou a dadaistickou hudební směsí, veselou, groteskní a parodickou, ztřeštěnou, legrační, zábavnou i hrůzostrašnou.“

„Stačí si vzpomenout na rozverný pochod s chytlavou melodií v tečkovaném rytmu, který žije zcela samostatně, jako populární symfonické hudební číslo.“

Od prvních až do posledních not rychlá a zábavná hudba, radikálně rozverné libreto, bizarně absurdní příběh. To jsou základní atributy operní taškařice Láska ke třem pomerančům, kterou komponoval Sergej Prokofjev ve Spojených státech, po opuštění bolševického Ruska a úspěšném turné po amerických městech. Měla premiéru v Chicagu přesně před sto lety, předposlední den roku 1921. Kvality díla, kterému se v tuzemsku v divadelní hantýrce neřekne jinak než „Pomeranče“, mohou nejlépe dokumentovat nahrávky dvou dirigentů. Audio Valerije Gergieva a video Bernarda Haitinka.

„Moravští učitelé sehráli významnou uvědomovací roli v důležitých okamžicích novodobých českých dějin.“

„Janáčkovskou desku PSMU vydanou u Supraphonu v roce 1971 můžeme dodnes považovat za vzorovou a nepřekonanou vizitku tohoto skvělého tělesa.“

„Vznikla pozoruhodná syntéza: těleso, které si zachovává ještě stále ideální zvuk a styl z doby Šoupalovy, novodobější, a přece tradici zachovávající umělecký přínos Antonína Tučapského a dokonalou stereofonní plasticitu zvuku.“

Mužské sbory Leoše Janáčka patří k základním kamenům českého sborového repertoáru stejně jako Pěvecké sdružení moravských učitelů k legendám mezi sborovými tělesy. Nahrávku, která tyto dva fenomény spojuje, si připomínáme v den, kdy se před třiadevadesáti lety v Moravské Ostravě uzavřel skladatelův život.

„Jeho kariéra se rozvinula do celosvětového měřítka. Často se protínala s dráhou Marie Callas. Natočili spolu nejméně desítku oper.“

„Kritici oceňovali, jak měl zpěv pod kontrolou, i jeho pěveckou inteligenci, zmiňovali jeho sladká piana a dokonalé frázování i srozumitelnost zpívaného textu.“

„V roce 1963 neplánovaně pomohl Pavarottimu, když odřekl londýnské představení Pucciniho Bohémy.“

Legendární Pucciniho Tosca, jak ji v padesátých letech natočili pěvci Maria Callas, Giuseppe di Stefano a Tito Gobbi, je ještě stále životná nahrávka. Připomínáme ji nyní především kvůli tenoristovi, který zpívá malíře Cavaradossiho. Di Stefano se narodil přesně před sto lety a mnozí na něj dodnes vzpomínají jako na umělce s nejkrásnějším lyrickým hlasem. S velkým uznáním se na jeho adresu vyjádřil i Luciano Pavarotti. Hovořil o něm jako o svém idolu: jeho muzikalita byla přirozená a krásná tak, jak byl podle něj fenomenální jeho hlas, plný slunce, otevřený, neuvěřitelný…

„Aniž by Straka přepínal, lahodně dosáhne naprosto znělým a nosným způsobem k vysoké poloze i silné dynamice, zřetelně vyslovuje, prokazuje velkou empatii.“

„Žánrově výlučná, originální, hudebně neslýchaně intenzivní a interpretačně náročná skladba…“

„Po osm desetiletí se mělo za to, že text v Lidových novinách byl anonymní lidovou tvorbou.“

Písňový cyklus Zápisník zmizelého, založený na příběhu otištěném v novinách a hudebně inspirovaný vidinou konkrétní ženy, je dílem, které se nepodobá ničemu jinému. U Leoše Janáčka ostatně dost častý jev. První veřejné koncertní provedení tohoto komorního dramatu se uskutečnilo v Brně přesně před sto lety, 18. dubna 1921. Jeho gramofonových nahrávek existuje řada. Vybíráme jako vzorovou tu, kterou pořídili v roce 1998 pěvci Peter Straka a Dagmar Pecková a u klavíru Marian Lapšanský.

„Ježíš Kristus byl i pro Bacha, a to velmi osobně, Spasitelem a Vykupitelem.“

 „Schreierův lyrický flétnový rejstřík, dokonalá výslovnost a pravdivý a autentický přednes biblického příběhu jen těžko hledají v interpretační rovině hudební srovnání.“

„Z nahrávky je cítit, že pro interprety nejde jen o koncertní kus, ale něco, co bývalo a může být součástí bohoslužby.“

V odkazu Johanna Sebastiana Bacha se dochovalo dvojí zhudebnění pašijového příběhu, biblických textů, které v Novém zákoně popisují poslední dny Ježíše Krista. Velikonoční události, prozatím končící ukřižováním a uložením do hrobu, zakládají velkopáteční přemítání o Spasiteli. Však také Bachovy Matoušovy pašije zazněly roku 1729 v lipském luterském chrámu poprvé na Velký pátek…

„Pokud pomineme jeho takřka objevitelský přínos v oblasti symfonické tvorby Josefa Suka, zásadní kapitolu talichovské diskografie tvoří díla Antonína Dvořáka.“

„Realizace u Supraphonu samozřejmě souvisela s exportem do zahraničí a doma vyšla v anonymních přebalech na dvou LP deskách.“

„Celá nahrávka je jakousi pozvolnou gradací od pasáží prodchnutých bolestí a bohabojností v začátku až po monumentální vítězství naděje a víry.“

Čím méně se setkáváme s nahrávkami Václava Talicha, tím více zůstáváme při jejich novém poslechu překvapeni nad jejich stále aktuální výpovědí. Navzdory technické kvalitě zůstává talichovský archiv obdivuhodně živý a inspirující. Monofonní snímky se nemají ani po sedmdesáti letech za co hanbit. Platí to i o Dvořákově kantátě Stabat mater, natočené v roce 1952. Připomínáme ji právě dnes, kdy uplynulo rovných šedesát let od dirigentova odchodu.

„Osudová paralela s některými díly minulého století, jejichž provedení komplikovala politická situace, je zcela evidentní.“

„Když se konečně podařilo prosadit provedení Sommerovy skladby, byli jsme svědky jedné z nejsilnějších premiér díla vzniklého po válce.“

„Už při prvním poslechu je posluchač zdrcen obecnou sondou do svědomí kruté společnosti vykonávající bez jakýchkoliv skrupulí hrubé násilí.“

U příležitosti stých narozenin, kterých by se skladatel Vladimír Sommer dožil právě dnes, v neděli 28. února, se ohlížíme za nahrávkou jeho Vokální symfonie. Skladbu premiérovanou v roce 1963 zvěčnil krátce poté Václav Neumann s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem, Věrou Soukupovou a Otakarem Brouskem.

„Není pravdivé tvrzení, že u nás plně otevřel cestu k poznávání tvorby Martinů teprve rok 1989. Důkazem je i tato kompletní nahrávka opery Hry o Marii.“

„Jde o velké celovečerní operní dílo, budící svou koncepcí hned z několika důvodů obdiv.“

„Nahrávku Jiřího Bělohlávka právem zařazujeme do fiktivního zlatého fondu Supraphonu.“

Hry o Marii jsou fenomenálním operním dílem Bohuslava Martinů, jehož výročí jsme si připomínali v posledních dvou letech. Formou nahrávky však toto dílo před téměř čtyřmi dekádami nezvěčnil nikdo menší než Jiří Bělohlávek. Právě k jeho nedožitým pětasedmdesátinám se sluší tuto nahrávku připomenout.

„Pro CD Paula McCreeshe s rekonstrukcí vánoční bohoslužby je charakteristický opulentní zvuk.“

„Skladatel Praetorius je navíc autorem spisu Syntagma musicum, impozantního hudebně teoretického díla.“

„Protože brunšvický panovník byl důvěrným přítelem císaře Rudolfa II. Habsburského, není překvapivé, že jsou v prvním desetiletí sedmnáctého století doloženy i Praetoriovy pobyty v Praze.“

Život raně barokního skladatele Michaela Praetoria rámují dvě data. Patnáctý únor 1571 a patnáctý únor 1621. Narodil se před 450 lety a zemřel před čtyřmi sty lety. Přesně na své padesáté narozeniny. Jeden z nejpůsobivějších hudebních pomníků mu postavil britský dirigent Paul McCreesh, když v roce 1993 zrekonstruoval a natočil vánoční bohoslužbu, jak mohla vypadat v některém velkém městském luterském kostele kolem roku 1620.