Jsou inscenace, u nichž se po premiéře ptáme především na to, zda se vydařily. U některých se ale ještě před touto otázkou ozve jiná: Proč k nim nedošlo už dávno? Nynější první uvedení dětské opery Kolotoč skladatele Václava Trojana v pražském Národním divadle je velikou událostí. Nejen proto, že tuto výjimečnou skladbu poprvé představilo pražskému publiku v regulérní divadelní inscenaci (a to celých 86 let od jejího dokončení), ale hlavně proto, že ji ukázalo jako dílo plné života, hravosti a fantazie. Režii si vzala na starost Magdalena Švecová, hudební nastudování vedl dirigent Zbyněk Müller.

Kolotoč je mezi hudebními profesionály dílem takřka proslulým, i ti ho však spíše než z živé jevištní či koncertní praxe znají jen z literatury, z několika nahraných úryvků a z porůznu roztroušených zmínek o jeho nelehkých osudech, způsobených zejména velkými provozovacími nároky, mj. vysokými požadavky na dětská sóla a sbory. Tyto (reálné) nároky způsobily, že dílo s vynikající uměleckou pověstí, které například dirigent Václav Talich opakovaně vřele doporučoval Národnímu divadlu k provedení a sám autor o něm po celý život mluvil jako o svém vůbec nejmilejším, bylo až donedávna uvedeno na jevišti pouze dvakrát (v letech 1960 a 2008), v obou případech v Ostravě. Kromě toho podle Kolotoče roku 1967 vznikl ještě televizní film, který však operu krátí na cca čtyřicet procent původního rozsahu, a výrazně tak redukuje její hudební i významový oblouk. Člověk obeznámený s osudy díla tak musel při pražských premiérách 23. a 25. dubna 2026 cítit zvláštní napětí: Obstojí tato téměř legendární partitura na jevišti před dnešními posluchači, ať už dětmi, či dospělými? Odpověď v podobě nové inscenace režisérky Magdaleny Švecové byla přesvědčivější, než se dalo předem očekávat. Kolotoč nejen obstál, ale v mnoha ohledech zazářil.

Děj Kolotoče (autorkou námětu a libreta je Marie Charousová-Gardavská) nestaví na složité zápletce, má rámec pohádky o snové „cestě tam a zase zpátky“. Prolog odehrávající se u předměstského kolotoče otevírá dětem bránu do světa fantazie a snů. Čtyři malí hrdinové si vyberou své dopravní prostředky a po setmění a odchodu ostatních dětí na kolotoči usnou. Personifikovaný Měsíc se stává jejich průvodcem i ochráncem a každého z nich nechává prožít jeho vysněné dobrodružství: hoch na aeroplánu se ocitá v africkém pralese mezi trpaslíky, chlapec na koni putuje do Austrálie za klokany a zlatokopy, hoch v autíčku se dostane do indické džungle a spřátelí se tam se vzácným bílým slonem a děvčátko na kachničce dopluje do Ameriky, kde se stane filmovou hvězdičkou. Každé snové prostředí má v opeře svou vlastní barvu a rytmus, každé přináší jiný hudební jazyk, od rytmizovaného pralesního parlanda přes náruživý zlatokopecký pochod až k baladické scéně bílého slona a satirickému obrazu filmové slávy s doprovodem ryčné hudební grotesky. V epilogu se pak v paprscích ranního slunce vracíme ke kolotoči; děti jsou zpět doma, ale jejich svět se proměnil, byl rozšířen o zkušenost snu, přátelství a zázračné záchrany… Z celého představení je patrné, že tvůrčí tým pod vedením Magdaleny Švecové dílu plně důvěřuje. Dramaturg Beno Blachut ml. volbou titulu prokázal skutečnou odvahu i chuť splácet dluhy českého divadla živým činem, nikoli jen pietní vzpomínkou.

Klíčovou roli v celkovém vyznění hraje pečlivé hudební nastudování Zbyňka Müllera. Náročná Trojanova partitura totiž využívá opravdu široké palety stylů a neodpouští interpretům pohodlnost. Od zpěváků vyžaduje intonační preciznost a rytmickou jistotu, od orchestrálních hráčů zase technickou brilanci, vysokou míru výrazové stylizace a schopnost unést široké orchestrální gradace, aniž by zvuk orchestru válcoval lidské hlasy. Není pravda, že by hutné orchestrální pléno často krylo sólisty, jak v některých ohlasech na premiéry zaznělo. Instrumentace opery je nestereotypní, plná barev a rafinovaných zvukových kombinací a Orchestr Národního divadla hrál s chutí, vtipem i se skutečnou noblesou. Müller většinou volí bezpečná tempa, občas možná trochu volnější a opatrnější, než by bylo pro čtveráckou povahu některých ploch optimální, ale výsledkem je, až na naprosté výjimky, suverénní souhra všech složek, což při tak složitém aparátu není malou hodnotou (slyšitelné byly jen občasné problémy v koordinaci mezi mužským sborem a orchestrem v australském obraze). Podstatnější je, že hudební nastudování věrně tlumočilo divákům skutečnou povahu Trojanovy hudební řeči, která je málokdy jednoduchá, ale dovede být okamžitě sdělná, když se dirigentovi podaří zvukově vyvážit jednotlivé lineární vrstvy překrývající se ve stratofonii, tedy ve více současně znějících pásmech nad sebou. To se však při sobotním představení téměř vždy dařilo.

Kühnův dětský sbor, kterému připadl jeden z vůbec nejnáročnějších úkolů, byl hvězdou večera. Děti byly výborně připravené a právě díky nim se ukázalo, že Trojan nenapsal náročné party dětem navzdory, ale pro ně. Sbor působil pevně v intonaci i rytmu, srozumitelně artikuloval a zároveň zpíval bez onoho „výkonového“ napětí, které někdy dětské sbory na operní scéně svazuje. V Kolotoči dětský sbor neustále komentuje, rozhýbává, vytváří prostředí, vstupuje do děje a staví most mezi scénou a hledištěm. Kühnův dětský sbor tuto mnohost funkcí naplnil s obdivuhodnou samozřejmostí. Jeho účast byla navíc i symbolická, protože právě Jan Kühn a jeho dětský sbor stáli u kořenů Trojanova zájmu o dětskou operu a jeho tvorbu pro děti vůbec.

Skvělé byly téměř bez výjimky i výkony sólistů, kterými je inscenace doslova napěchovaná a které (snad mi to prominou) nebudu uvádět jmenovitě, jednak proto, že se s řadou z nich osobně znám, a také proto, že bych rád těžiště své reflexe věnoval polemice s některými názory, které se objevily v prvních mediálních ohlasech na tuto konkrétní inscenaci.

V prvních recenzích totiž zazněly pochybnosti, zda dílo není až příliš vzdálené současné estetice, zda vůbec dovede zaujmout dnešní děti a zda by mu neprospělo radikální krácení. K tomu je hned nutné říci, že jsem byl na druhé premiéře dětmi (nejen vlastními) doslova obklopen a že se zdály být úplně vtaženy a ponořeny do dění na scéně a odcházely z divadla nadšené, ale také to, že tato inscenace původní rozsah díla již značně redukuje. Činí to však citlivě a s respektem ke kráse a bohatosti původního autorského záměru. Ano, ten, kdo od dětské opery očekává úspornost, rychlé střídání atrakcí a stálou kontrolu nad pozorností dítěte, může Trojanovi vyčítat rozlehlost a bohatost. Jenže Trojan nevychází z představy dítěte jako netrpělivého konzumenta. Zkrátit jeho Kolotoč na pouhou řadu pointovaných epizod by znamenalo odstranit z něj právě to nejpodstatnější: čas pro okouzlení.

Nesmírně si proto vážím toho, že režisérka Magdalena Švecová neuchopila Kolotoč „jen“ jako roztomilou dětskou podívanou, ale jako divadelní metaforu dětské imaginace. Ta totiž dovede všechny situace, vztahy a prostředí prožívat naplno, někdy v transu dovádivé hry, jindy zase s nefalšovaným napětím a vážností. Hlavní slovo v tom, jakou optikou jsou situace nahlíženy a rozehrány, má vždy hudba. Švecová ji nechápe jako dílčí složku scény, ale jako strukturální východisko nesoucí hlavní informaci sdělení, vytváří skutečné hudební divadlo. Ve sborových scénách nabývají scénické obrazy až rituálního charakteru, který posiluje prostorové rozmístění komentujících starších dětských sborů do bočních lóží, ale umocňuje ho také skoro oratorní povaha některých ploch Trojanovy hudby. Naproti tomu inscenace nabízí i mnoho pohybu, jehož hlavním nositelem jsou tu děti. Na jevišti se často objevují ve skupinách a nejrůznějších formacích, avšak nejsou tu dekorací či ilustrací dětskosti; jsou silou, která skutečně rozhýbává jeviště a přináší sem spontánní a ničím nenahraditelnou energii. Zároveň se režie scén nikdy nezakládá na nahodilém hemžení (jakkoli je scéna často zalidněna až po okraj), nýbrž na přesně motivovaném jednání sólistů i skupin. Postava Měsíce, vznášející se prostorem jako magický svědek, pak staví vůči tomuto zalidněnému světu čitelnou vertikálu tiché ochrany. Scénické řešení této figury přesně vystihlo její dvojí povahu: Měsíc se ve většině scén zjevuje jako balón, jehož kulovitá část představuje měsíc jako nebeské těleso, zatímco pěvec v koši zůstává viditelnou lidskou bytostí, která je dětem blízká a kterou lze oslovit.

Také pro scénografii a kostýmy Zuzany Přidalové zůstává dětská fantazie hlavním inspiračním zdrojem – scéna nelíčí realistickou cestu kolem světa, ale dětsky stylizované představy, které se vždy rodí z jediného pevného středu: z kolotoče. Ten není jen rekvizitou, nýbrž principem celého prostoru. Jeviště se kolem něj skládá a znovu rozkládá a spolu s malovanými horizonty a dalšími jasně čitelnými divadelními znaky se mění v exotická prostředí, která nemají být doslovnou geografickou ilustrací konkrétních zemí, ale jejich ozvěnou v dětské obraznosti. Je pravda, že by bylo možné si pro Kolotoč představit ještě radikálnější prostorové řešení – téměř imerzivní divadlo blízké poetice Divadla bratří Formanů, v němž by se divák ocitl přímo uvnitř fantastických světů, obklopený světelnými atmosférami, stíny, barvami a vůněmi. Pražská inscenace zůstává v rámci kukátkového operního divadla zdrženlivější a méně fyzicky vtahuje publikum do exotičnosti jednotlivých prostředí, její síla ale spočívá v jasné a čitelné kompozici prostoru.

Ozvaly se také hlasy, že režisérka Švecová „musela naplnit dějem“ instrumentální části, které prý podle recenzenta mají „neúnosnou délku“. To je velké neporozumění. Trojanova intermezza totiž nejsou výplňová vata, ale fungují jako brány imaginace. Nejpřesvědčivějším důkazem je pátý obraz odehrávající se v Americe. Děvčátko na kachničce se ocitá ve světě filmové slávy, reklam, davového obdivu, nucených úsměvů a hluku. (Mimochodem, dítě vystavené veřejnému obrazu, proměněné ve značku a obklopené dozorci vlastní popularity – to není zaprášená meziválečná satira, to je náš dnešní svět v groteskní zkratce.) Při druhé premiéře bohužel zvukově trochu zanikal reprodukovaný řízný americký pochod za scénou a jeho harmonická bohatost a ostrost tak nemohla přes povykující hlasy na scéně plně vyniknout. O to působivější byl ale následující zlom! Režijně přidaná pantomimická postava Snílka pomáhá nešťastné holčičce kouzlem přivolat Měsíc a velká, pečlivě v gradačním oblouku budovaná orchestrální passacaglia, která tuto rozsáhlou scénu doprovází, má takový účinek, že je beze sporu jedním z vrcholů představení. Hudba se tu totiž stává skutečnou nositelkou děje. Nedoprovází záchranu; sama ji uskutečňuje. Rozpoutala v divadle pravou, ničím netlumenou magii.

A právě tady se ukazuje, čím je Kolotoč nadčasový. Ne proto, že by nepatřil do své doby, patří do ní zcela zjevně – do meziválečné kultury rozhlasu, poetismu, revue, jazzu, výtvarné fantazie a víry v uměleckou výchovu dítěte. Ale z této doby vyrůstá k něčemu obecnějšímu: k přesvědčení, že dětská fantazie není únikem před světem, nýbrž jedním ze způsobů, jak svět pochopit hlouběji. Trojan svou operou nenabízí dětem jen poloviční svět, dává jim ho celý – komický, strašidelný, něžný, hlučný, smutný, slavnostní i magický. Pokud někdo tvrdí, že takový jazyk je dnešním dětem vzdálený, zní v tom podivná nedůvěra k dětem samotným, jako by dítě bylo schopno přijmout jen to, co odpovídá rytmu současných médií. Jenže děti jsou víc než algoritmy krátké pozornosti. Děti dovedou naplno vstoupit do hry, pokud je hra pravdivá. A Trojanova hra pravdivá je. Když se v závěru opery naši čtyři hrdinové po noční cestě vracejí ke kolotoči, nevrací se do téhož světa, ze kterého odešli. Vidí a slyší ho teď jinak. Fantazie totiž není útěk od skutečnosti, ale způsob, jak skutečnost rozezpívat.

Když se tedy na samém konci představení znovu vrací ústřední heslo opery „radost lacino prodáme“, je důležité si uvědomit, že to není radost laciná, protože prošla dlouhou nocí mnoha nebezpečí a zkoušek. Také v Národním divadle se minulý týden podařilo něco opravdu vzácného: radost jménem Kolotoč byla po dlouhém čekání znovu nabídnuta dětem, dospělým i české kulturní paměti.

Mikoláš Troup

***

Autor je varhaník, hudební skladatel a vedoucí hudební přípravy opery Jihočeského divadla.

Reflexi Kolotoče z pera Tomáše Šimerdy čtěte ZDE.

Foto: ND / Martin Špelda

Facebook X E-mail WhatsApp