Kariéry slovenských pěvců a pěvkyň jsme v Čechách vždy sledovali se zájmem. Navíc se nám tu od určité doby, konkrétně od normalizace, zdálo, že na Slovensku jsou na tom nějak lépe, že dovedou lépe vychovat více talentů. Dokonce se mluvilo o „slovenské pěvecké škole“. Jestli tomu skutečně tak bylo, může být stále předmětem diskuse; mohlo jít o klam, mající kořeny ve společenské situaci. Normalizační vývoj na Slovensku nebyl totožný s tím v českých zemích. Roli snad sehrála i blízkost Vídně, aspoň v podobě televizního a rozhlasového vysílání, nabízejícího srovnání. To všechno už je ale historie… Každopádně jsou tu osobnosti, které vzešly ze Slovenska, udělaly kariéru ve světě a všichni je znají. Ale pak tu jsou i jména, která jsou ne snad zapomenutá, ale jakoby v pozadí. Jedním z takových je Ľubica Orgonášová.

Narodila se roku 1961, čili je přibližně o generaci mladší než Edita Gruberová či Lucia Popp. Studovala na bratislavské konzervatoři a VŠMU, kde ji učila Mária Smutná-Vlková. Profesionální kariéru začínala v polovině osmdesátých let. Poté, co ji odmítli angažovat v bratislavském Slovenském národním divadle, prožila učednické roky v Banské Bystrici a následně jí, i když ne hned na první pokus, bylo umožněno bez nutnosti emigrace přijmout angažmá v západním Německu, konkrétně v Hagenu v Severním Porýní-Vestfálsku. Nedlouho před koncem totality se dostala do vídeňské Lidové opery.

Po pádu železné opony se její mezinárodní kariéra mohla rozvinout naplno. Ještě roku 1989 se stihla potkat s Herbertem von Karajanem, který ji obsadil do role Marzelliny v chystané produkci Beethovenova Fidelia na Velikonočním salcburském festivalu roku 1990. Produkce už se ale nedožil, představení místo něj oddirigoval Kurt Masur a následně v létě Horst Stein (Leonoru mimochodem zpívala Gabriela Beňačková).

O dva roky později debutovala Ľubica Orgonášová (alias „Ľuba) ve Vídeňské státní opeře, kde jejími vstupními rolemi byly Mozartovy hrdinky Konstance a Pamina, přičemž s prvně jmenovanou pak slavila úspěch i v Paříži a poté ji natočila i s Johnem Eliotem Gardinerem. Ten Orgonášovou obsadil i do Verdiho Requiem ve verzi s dobovými nástroji anebo také do Brittenova Válečného rekviem.

Kromě Mozarta se Orgonášová ve světě uplatnila především jako belcantová pěvkyně. A právě tento repertoár byl výrazně zastoupen na jejím profilovém albu Favourite Soprano Arias, které roku 1992 vydal label Naxos. Natočila ho ve třiceti letech, na prahu skutečné mezinárodní kariéry.

Když ji poslouchám v áriích z Belliniho Puritánů a Kapuletů a Monteků, z Donizettiho Lindy di Chamonix či Lucie z Lammermooru, slyším výjimečný hlas, který byl kulatější a plnější než hlas (při vší úctě) Edity Gruberové nebo než třeba hlas druhdy velmi slavné Francouzky Natalie Dessay. Přitom byl stejně flexibilní a průrazný, ovládaný výtečnou dechovou technikou a schopný kreativně modulovat fráze a završit je pevnými výškami. Prostě lyrický soprán ozvláštněný koloraturou, ideální předpoklad pro bel canto.

V jeho interpretaci se Orgonášová spíš blížila Joan Sutherlandové, aniž by ji ale vyloženě napodobovala, naopak, dokázala být svá. V „Ľubině“ zpěvu je pro italskou hudbu nezbytná lehkost propojená s expresí, ale také zvláštní hebkost a poetičnost, kterou bychom mohli pyšně – i když trochu klišovitě – nazvat „slovanskou slzou“.

Hrdinkám, jako je Amina z Náměsíčné i Lucia každopádně dodávala individuální kouzlo, výrazově přesně „ono něco“ mezi dívčí jemností a emočním patosem. Její zpěv, v němž dokázala využívat řady dynamických odstínů, byl vždy velice charismatický a technicky ukázněný. Když si vybavím, co lze v současnosti slyšet v belcantových operách dokonce i v Metropolitní opeře v rámci kinopřenosů, tak je dvojnásob užitečné vracet se k takovýmto nahrávkám.

Ľubica Orgonášová dokázala prozářit hřejivým témbrem i klasické lyrické party jako je Liù z Pucciniho Turandot nebo Lauretta z Gianniho Schicchiho, Magdu z Vlaštovky i Gildu z Rigoletta, která byla její hraniční rolí v belcantu verdiovském. I tyto ukázky najdeme na zmíněném albu, na němž pěvkyni citlivě doprovázel Orchestr Československého rozhlasu pod taktovkou Willa Humburga. Doporučuji si připomenout i zmíněnou Gardinerovu nahrávku Mozartova Únosu ze serailu, kde hlas slovenské pěvkyně zní, jmenovitě v pověstné árii Martern, aller Arten, jedním slovem grandiózně.

Ľubica Orgonášová se postupem času čím dál víc soustředila na koncertní repertoár, možná i proto dnes není tolik známá a zůstává podceněna. Je pravda, že operní divadlo, zvlášť to dnešní, ovládané často nekompetentními režiséry, není pro každého – diváka, ani zpěváka. V rozhovoru pro Hudobný život paní Orgonášová roku 2010 uvedla: „Moje idey sú niekde inde, akosi sa nezlučujú s dnešným vizuálne agresívnym svetom – či v realite, alebo na scéne. Opera nie je na rozmýšľanie, kvôli tomu sa radšej vyberme do činohry. Opera je estetický zážitok, má vzbudzovať emócie, rozvíjať citový život. Chápem snahy získať mladého diváka, ktorý je zo všetkých iných strán atakovaný šokujúcimi zážitkami. Ale nemyslím si, že kvôli tomu treba prevrátiť všetky hodnotové kritériá hore nohami. Čo je kvalitné, prežije storočia, len tomu nesmie chýbať srdce.“

Pěveckým kreacím paní Orgonášové srdce rozhodně nechybělo.

***

Favourite Soprano Arias
L’ubica Orgonášová – soprán
Orchestr Československého rozhlasu
Will Humburg – dirigent
CD 1992, Naxos 8.550605
Stopáž – 57:59

foto: archiv KlasikaPlus.cz, Wikipedia

Facebook X E-mail WhatsApp