Když jsem po roce 1990 vyrazila na Západ, samozřejmě i za operou, zamířila jsem napřed kromě Vídně a Salcburku též do Mnichova. Dodnes tvrdím, že éry Ioana Holendera ve Vídni, Gérarda Mortiera na Salcburském festivalu a Petera Jonase v Mnichově byly pro mne vysokou školou hudebního divadla. S rovnoměrným důrazem na obě slova. Z tohoto období Bavorské státní opery je také záznam Händelova Rinalda, který v režii Davida Aldena a s taktovkou Harryho Bicketa stojí za připomínku.

Peter Jonas byl britský hudební a divadelní manažer, který stál v osmdesátých letech v čele Anglické národní opery v jedné z jejích nejvýraznějších epoch, kdy tvořil triumvirát s dirigentem Markem Elderem a režisérem Davidem Pountneyem. Do Mnichova přišel roku 1993 a setrval tam až do roku 2006. Rozšířil repertoár mimo jiné právě o barokní opery, které svěřoval režisérům, jejichž divadelní fantazie se na míle vzdalovala od tradičních představ o tomto žánru. Připomeňme také, že jeho dlouholetou životní partnerkou byla slovenská sopranistka Lucia Popp. Peter Jonas zemřel roku 2020 ve věku 73 let.

Pamatuji si na své překvapení, když jsem kdysi přijela do Mnichova na inscenaci Händelovy opery Julius Caesar v Egyptě a na jevišti trůnil obrovský dinosaurus… Ale tento text pojednává o jiné Händelově opeře, uvedené za Jonasovy éry v Mnichově, o Rinaldovi. Dirigoval Harry Bicket a režíroval Američan David Alden, jeden z oblíbených Jonasových spolupracovníků. Premiéra se konala v Prinzregententheater roku 2000, o rok později byl vydán obrazový záznam, který lze stále ještě sehnat na DVD. Najít ho lze třeba i na Youtube.

Harry Bicket operu nastudoval s orchestrem Bavorské státní opery, s citem pro styl, drama i zvukovou grácii. Připomeňme, že letos 65letý dirigent stále patří k předním britským specialistům na barokní hudbu, kterou postupně dirigoval i na velkých scénách včetně Metropolitní opery (debutoval tam roku 2004 Händelovou Rodelindou s Renée Fleming). Významná je jeho spolupráce se souborem The English Concert, jehož uměleckým šéfem je od roku 2007.

Divadelní kariéra letos 77letého Aldena trvá půlstoletí a najdou se v ní práce různé úrovně, jak už to bývá i u největších režisérů. Rinaldo podle mne patří k nejlepším. Gejzír jevištních nápadů, jejž Alden vychrlil na diváky, si nezadá s těmi hudebními, jimiž Händel ohromil publikum v Londýně roku 1711 a které fascinují dodnes. Příběh skupiny křižáků, vystavených kouzlům Orientu, jehož předlohou byl epos Osvobozený Jeruzalém od Torquata Tassa, Alden obrátil vzhůru nohama a zamířil s ním k hranici perzifláže. Ale jaké!

Vystřelil si právě z křižáků, kterým v tomto případě nejde ani tak o víru, jako o kořist. Alden je proměnil ve skupinku protestantských kazatelů (a jedné pobožnůstkářské dámy), kteří přicházejí vnést „ty správné“ představy do jiné kultury. Se svými obleky z 20. století vyhlížejí trochu jako mafiáni, přesto každý je jiný, svůj, a současně jsou všichni ohromně zábavní ve své komické suverénnosti, která se však na druhou stranu nevylučuje se zranitelností a vůbec s hlubokými emocemi Händelovy hudby. Ty mají v produkci dostatečný prostor, zvláště když přijde řada na pomalé, jímavé árie.

Ale i figurky z Orientu si režisér „podal“, jsou úsměvné i cituplné, ať už to je svůdná Armida nebo pyšný Argante. Když ten při vstupní árii divoce vtrhne na scénu ve svém pohádkovém hábitu a zbroji a reakcí namyšlených a rezervovaných moderních křesťanů jsou rozpaky a zaražené a ohromené pohledy, je to výjev k popukání. A takových se v inscenaci najde mnohem víc.

Děj uhání kupředu v podstatě jako kaleidoskop provázaných klipů, které doprovázejí každou árii na pozadí proměnlivé scénografie s různými barevnými kombinacemi a vymalovanými symboly, jako je třeba Ruka Fatimy. Jeruzalém se zase prezentuje neonovou skluzavkou se siluetami klouzajících se dívek. Problém může být, že Alden zřejmě v některých případech dělá narážky na dobové americké reálie, které nemusí být čitelné (a je otázka, zda byly vůbec srozumitelné tehdejšímu mnichovskému publiku).

Jednotlivými scénkami očividně prolíná parodování některých mediálně známých amerických kazatelů a jejich vlivu, který někdy hodně daleko přesahuje náboženství – stejně jako ho přesáhli křižáci. Ale vše je zaobaleno do úsměvu a zábavy, na čemž mají zásluhu i sami zpěváci, kteří byli typově vybráni naprosto přesně. Režisér a jeho tým si očividně dali velkou práci s vymýšlením a scénickou realizací svých nápadů, včetně hereckých kreací.

Ve světové premiéře roku 1711 vystupovali tři kastráti, jejichž party v mnichovské inscenaci převzali kontratenoristé. Pěvec tohoto oboru byl navíc obsazen i do role Goffreda, kterého Händelovi zpívala altistka. Mezi čtveřicí kontratenoristů vynikal coby Rinaldo 34letý David Daniels, tehdy stoupající ke slávě, která však předčasně zhasla poté, co byl pěvec obviněn ze sexuálních útoků. Jeho pěvecké dispozice co do objemu hlasu, barvy i výrazu ovšem jasně převyšovaly tehdejší kontratenorový průměr, v němž se jinak pohybovali David Walker (Goffredo), Axel Köhler (Eustazio) a Charles Maxwell (mág, zde spíše šaman). Nicméně i oni podali komplexní herecko-pěvecké výkony.

Noëmi Nadelmann jako Armida vnesla do dění na jevišti atraktivní zjev i hlas, ale možná ještě víc zaujala Deborah York jako Almirena, která nejenže předvedla půvabný lehký a pohyblivý soprán a energický přednes, ale také komediální talent – scénka, kdy s ní „ptáčkové“ z její árie doslova „zamávají“, je neodolatelná. Jediný „mužský“ hlas v této produkci patřil barytonistovi lahodného témbru Egilsi Silinsovi v roli Arganta, který si ji jaksepatří vychutnal stejně jako všichni ostatní své role. Vitalita, chuť a radost z celé nahrávky přímo čiší a spolu se všemi jevištními efekty a zmíněným jemným satirickým podtextem baví dnešním jazykem tak, jako asi bavil své publikum Händel v 18. století.

Když se na mnichovskou inscenaci Rinalda dívám po více než čtvrtstoletí od premiéry, říkám si, jak neotřele, nápaditě a inspirativně mohlo působit „režisérské divadlo“. Dnes je až příliš často vyčerpané, nahodilé, opakující stále stejné postupy a vytvářející pouze nová klišé. Ještě že tedy existují historické nahrávky.

***

G. F. Händel: Rinaldo

Bavorská státní opera

Harry Bicket – dirigent

David Alden – režie

DVD 2001, Arthaus Musik

Stopáž – 163 minut

Foto: archiv KlasikyPlus

Facebook X E-mail WhatsApp