Na program Národního divadla Brno se v dubnu vrací inscenace Janáčkovy opery Osud, jejíž premiéra se konala v rámci tamního janáčkovského festivalu roku 2020. Inscenaci režíroval proslulý kanadský divadelník Robert Carsen, který hlavní roli skladatele Živného rozdělil mezi dva interprety – ti jej představují v mladém a starém věku. Mladého Živného zpíval tehdy italský tenorista Enrico Casari, který se prvně 25. dubna objeví i v obnovené inscenaci.

Dočetla jsem se, že jste byl původně rockovým bubeníkem. Jak jste se dostal k opernímu zpěvu?

Nepocházím z hudební rodiny, ale u nás doma se poslouchaly všechny hudební žánry. Moji prarodiče a matka byli velcí milovníci opery a protože žili ve Veroně, dodržovali zdejší velkou tradici a každé léto navštěvovali operní festival v Areně, jeden z nejvýznamnějších na světě. Můj otec, který byl sochařem a malířem, poslouchal vše od klasické hudby po jazz a rock. Vždycky jsem si myslel, že je mi souzeno být bubeníkem. Od dětství jsem projevoval zájem a talent pro vše, co souviselo s rytmem. Už od svých čtrnácti let jsem asi deset let hrál na bicí v různých rockových kapelách. Současně jsem zpíval popovou hudbu a také hrál na kytaru. Když jsem na fakultě začal studovat muzikologii, seznámil jsem se s profesorem hudební dramaturgie Michelem Girardim, jedním z největších odborníků na Pucciniho. Díky němu jsem se tak nadchl pro operu, že jsem se chtěl něco dovědět o klasickém zpěvu. Po dvou letech soukromých lekcí jsem se rozhodl úplně opustit bicí a věnovat se naplno studiu operního zpěvu. V říjnu 2026 uplyne dvacet let od mého profesionálního debutu.

A kromě pana Girardiho, který z vašich pedagogů vás nejvíce ovlivnil?

Každý učitel zpěvu, kterého jsem měl, byl pro mě důležitý, ale kdybych měl poděkovat někomu nejvíc, byl by to Augusto Vicentini (italský tenorista, který vyvíjel kariéru od padesátých let minulého století, v sedmdesátých letech vystupoval několik sezon ve veronské Areně – pozn. red.). Bez něj bych dnes nebyl profesionálním zpěvákem. Bohužel už není mezi námi, ale jeho lekce mě provázejí stále. Byl to on, kdo objevil a rozvinul můj skutečný hlas.

Zmínil jste studium muzikologie. Pomáhají vám nabyté vědomosti při práci na repertoáru?

Ano, rozhodně. Když se začínám věnovat nové roli nebo novému repertoáru, tak se můžu okamžitě ponořit hlouběji do studia hudby a lépe porozumět roli, kterou mám zpívat. Průprava, kterou mi poskytlo studium muzikologie, je pro mě opravdu zásadní, je to krok před samotným zpěvem.

Jak byste popsal svůj hlas a repertoár? A jakým směrem byste se chtěl dál vyvíjet? Je nějaká role, kterou jste zatím nezpíval, ale ke které byste chtěl v dalších letech dozrát?

To je složitá otázka, protože nejsem typický italský tenor. Samozřejmě jsem studoval a zpíval italský repertoár a bel canto, ale v průběhu let jsem se začal více věnoval jinému repertoáru, jako je německá a francouzská soudobá hudba a samozřejmě český repertoár. Vždycky mi – řekněme – šly dobře cizí jazyky, a to mě vedlo k objevování nového repertoáru. Můj hlas je plný lyrický tenor s kovovým leskem, který je schopen dramatických i jemnějších tónů. Nevím, kam mě budoucnost zavede, ale budu pokračovat ve studiu tak, abych respektoval přirozený vývoj mého hlasu. Přál bych si zpívat nové role v janáčkovském repertoáru, například Števu v Jenůfě, a také Benjamina Brittena. Peter Grimes je určitě jednou z mých vysněných rolí.

Zpíváte role, které vyžadují i výrazné herectví. Jak důležité a obtížné je vybalancovat vokální preciznost s dramatickým jevištním výrazem?

V otázce se objevuje přesně to slovo: „rovnováha“. A právě v tom je háček. Pokud jde o herectví, mým cílem je vžít se do postavy, snažím se prožívat emoce, a dokonce se snažím i fyzicky ztělesnit danou roli. Zároveň se ale musím soustředit na zpěv a na hudbu. To je během představení ta největší výzva – snažit se vybalancovat tyto dvě složky a udržet je v harmonickém spojení.

Který debut byl pro vás zásadní?

Můžu vybrat dva, které pro mě osobně byly opravdu důležité, i když musím říct, že jsem měl to štěstí zažít i objektivně významnější debuty. Jedním z těch dvou byl můj debut v Teatro Filarmonico ve Veroně, mém rodném městě, kde jsem ztvárnil Narrabotha v opeře Salome od Richarda Strausse. Konečně jsem mohl vystoupit před celou svou rodinou a přáteli – prožíval jsem emoce, které se nedají popsat. A tím druhým byl určitě debut v roli Živného v Osudu tady na Janáčkově festivalu v Brně. Bylo to v roce 2020, kdy jsem si mohl splnit sen ztvárnit hlavní roli v nové inscenaci Roberta Carsena.

Spolupracoval jste s režiséry jako jsou Robert Carsen, Krzysztof Warlikowski a další. Do jaké míry ovlivňují vaši interpretaci?

Každý divadelní režisér je samozřejmě jiný, má svůj jedinečný přístup a způsob práce. Mně z hlediska interpretace nejvíce pomáhá, když má režisér jasnou představu o postavě a poskytne mi důležité detaily, na jejichž základě mohu rozvíjet svou interpretaci. Podle mých zkušeností mají významní divadelní režiséři, jako jsou Robert Carsen, Laurent Pelly a další, úžasné nápady, které vás v herectví posouvají stále dál. Práce s takovými umělci je vždycky velkou lekcí.

Právě Robert Carsen režíroval v Brně Janáčkův Osud. Jak se s ním pracuje?

Robert Carsen je režisér, se kterým jsem spolupracoval nejčastěji. Poprvé jsme se potkali při inscenování Janáčkovy Věci Makropulos, což byla i moje první Janáčkova opera – z mého pohledu mistrovské dílo. Práce s Robertem Carsenem je, jak jsem už řekl, velkou školou. Pokaždé, i když se jedná o nový repertoár a jinou roli, se naučím něco o herectví, interpretaci a přístupu k roli; a to takovým způsobem, že to zvyšuje mou úroveň jako zpěváka i herce. Carsen od nás vždycky vyžaduje, abychom šli dál a hlouběji. Práce s ním je jistě velmi náročná, ale posune vás na jinou úroveň a přináší velkou satisfakci.

Jak jste se vlastně dostal k roli Živného? Zpíval jste v Janáčkových operách Káťa Kabanová a Věc Makropulos, které se, zvláště ta první, uvádějí poměrně často, ale opera Osud je málo známá. Jaký byl váš první dojem z tohoto díla a z vaší role, když jste se ji začal učit?

Robert Carsen byl velice spokojený s mými výkony v operách Káťa Kabanová a Věc Makropulos a napadlo ho, že by mohl rozdělit roli Živného na dvě části s tím, že já bych ho ztvárnil v mladém věku. Je pravda, že Osud není tak známý a nehraje se tak často jako Káťa Kabanová nebo Jenůfa, ale není o nic méně zajímavý, právě naopak. Z dramaturgického hlediska je poměrně složitý, libreto je velmi obtížné i pro české mluvčí kvůli své abstrakci, ale orchestrální doprovod je působivý a dokonale vystihuje příběh a pocity postav. V roli Živného jsem objevil mnoho zajímavých momentů a nuancí. Živný je vášnivý, ale i plný zášti. Je velmi labilní, což je pro interpretaci velká výzva. Během společné práce s Carsenem se nám podařilo najít klíč, který je srozumitelný jak pro nás, tak pro diváky. Důraz je kladen na vztah s Milou a na Živného hudební pouť, která je zcela spjata s jeho životem. V každé mé scéně jsem propojený s Milou. Smyslem kreace je přiblížit divákům tragédii, která ovlivní život starého Živného.

Jak náročné je pro Itala učit se specifický rytmus a výslovnost českého jazyka?

Je to velká výzva, měsíce jsem pracoval na výslovnosti s přítelem, českým zpěvákem. Italština a čeština jsou dva zcela odlišné jazykové světy. Rozdíly ve fonetice, samohláskách a souhláskách vás mohou dovést k tomu, že příliš změníte polohu hlasu. Musel jsem tedy pracovat na tom, abych našel způsob, jak zpívat legato a plynule, ale se správnou výslovností. Hudebně Janáčka znám, ale teď lépe chápu i jeho způsob komponování pro hlasy.

Jak vzpomínáte na představení v Brně v září 2020? Bylo to už během pandemie…

V té době prožíval celý svět něco neskutečného. Mně se těsně před začátkem pandemie narodila dcera, pak jsem po sedmi měsících, kdy jsem byl zavřený doma, přijel do Brna a začal pracovat, jako by se skoro nic nestalo. Po úžasných a intenzivních zkouškách jsme konečně mohli mít premiéru. Byl to jeden z vrcholných momentů mé kariéry. Ale pak, po druhém představení, jsme bohužel museli přestat a všechno se zase zavřelo.

Inscenace na světových operních scénách jsou dnes často extravagantní. Jak se s tím vyrovnáváte, máte nějakou hranici, kterou byste nepřekročil?

V dnešní době vidíme spoustu šílených věcí, ale myslím si také, že existuje i spousta skvělých operních inscenací. Když chce režisér přenést místo děje do současnosti, souhlasím s ním – ale musí zachovat smysl a záměr libreta. Není přijatelné měnit děj nebo vytvářet něco, co nesouvisí s dramaturgií díla.

V čem se operní život v Itálii liší od provozu v německých, francouzských nebo českých operních domech?

Itálie a Francie si jsou dost podobné v tom, jak u nich fungují operní domy, v organizaci kulturních akcí a v kulturním životě obecně. Německý a český operní systém je zcela odlišný. Funguje převážně na principu ansámblového systému, založeného na stálých souborech zpěváků zaměstnaných na plný úvazek. V Itálii se jedná o model založený výhradně na hostujících umělcích.

Jak se vám líbí Brno? Stihl jste navštívit například Janáčkův památník?

Do Brna jsem se zamiloval na první pohled. Miluju tohle město i okolní krajinu. Líbí se mi život v Brně, pokaždé, když tam přijedu, cítím se jako doma. Navštívil jsem i místa spojená s Janáčkem; dojala mě. Teď můžu v jeho hudbě skutečně vnímat českou krajinu a kulturu.

Foto: web Enrica Casariho, archiv Opéra national du Rhin

Facebook X E-mail WhatsApp