Britská klavíristka Isata Kanneh-Mason je nejstarší ze sedmi sourozenců hudebního klanu Kanneh-Mason, jehož členy jsou i další profesionálně etablovaní hudebníci, například violoncellista Sheku Kanneh-Mason. V pondělí 20. dubna Isata rozezní Dvořákovu síň Rudolfina provedením Klavírního koncertu č. 3 Sergeje Rachmaninova za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Vedle českého debutu aktuálně představuje také nové album věnované tvorbě Sergeje Prokofjeva a rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz jsme vedly nejen o tomto projektu, ale i o trémě, rodinném zázemí a uměleckých plánech.

Před pár dny vám vyšlo nové album s díly Sergeje Prokofjeva, kde kombinujete jeho Třetí klavírní koncert s kousky z různých klavírních cyklů. Mohla byste nám album krátce představit? Jak jste jej sestavovala?

Začalo to Prokofjevovým klavírním koncertem, který byl základem celého alba. Přála jsem si ho nahrát už celkem dlouhou dobu, protože jsem se na něj vždycky cítila hluboce napojena. Poprvé jsem ho slyšela v době, kdy jsem neměla velkou motivaci ke cvičení. Bylo mi tehdy kolem osmnácti let. Právě tato skladba mě z mého propadu dostala a znovu inspirovala k hraní. Tím album tedy začalo.

Zbytek jsem pak dotvořila z mých oblíbených Prokofjevových skladeb a z několika dalších, které mi byly navrženy. Hlavně jsem ale chtěla zahrnout veškeré styly a nálady, které dokáže Prokofjev ukázat – od scénické hudby přes Toccatu až po koncerty. Chtěla jsem ukázat všechny jeho tváře – lyrickou, hravou, ale i dramatickou.

Jak probíhalo samotné nahrávání? Muselo to být náročné.

Nejprve jsme nahrávali samotný koncert, a to během jediného dne. Trvalo to asi sedm hodin. Předešlý den jsme se sešli s dirigentem Ryanem Bancroftem, se kterým jsem prošla celý koncert. Společně jsme sdíleli své nápady a pracovali na vzájemném porozumění. V den nahrávání jsme zahráli celý koncert dvakrát. Pak jsme nahrávali menší části. Chtěli jsme ale společně s producentem i s Ryanem Bancroftem zachovat pocit živého koncertu, proto jsme se snažili nahrát co nejdelší fráze a části. Museli jsme být velice koncentrovaní, byl to vlastně koncert s opakujícím se Prokofjevovým koncertem trvající celých asi šest hodin.

Podobné to bylo se sólovým repertoárem. Nahrávali jsme ho dva dny asi měsíc po koncertu. Opět jsem chtěla zachovat pocit živého vystoupení, proto jsem volila nahrávání delších částí, i celých skladeb.

Dávala vám zpětnou vazbu i vaše rodina?

Asi měsíc před nahráváním jsem jim přehrávala připravované skladby, během nahrávání ale jen nadšeně poslouchali.

V Praze budete hrát úplně jiné monstrózní dílo, a to Rachmaninovův Klavírní koncert č. 3. Je to extrémně náročný koncert, co se týče nejen techniky, ale i vyjádření emocí. Mnozí klavíristé ho popisují jako „Mount Everest klavírního repertoáru“. Jaký vztah s ním máte vy?

Myslím, že pro mě je nejdůležitější to, že má příběh. Autor vede opravdu dlouhé fráze a staví velké plochy, které chci, aby se propojily. Samozřejmě všichni mluví o tom, že koncert má hodně not, ale podle mého názoru to není ten úhel pohledu, ze kterého by člověk měl vycházet. Je to více o tom, jak jednotlivé sekce propojit do jednoho celku.

S Rachmaninovovou hudbou jsem propojena už od útlého dětství. Skladbou, která mě se skladatelem seznámila a která ve mně zároveň probudila touhu být klavíristkou, byl jeho Druhý klavírní koncert. Myslím, že díky tomu jsem byla na jeho hudbu emocionálně napojená ještě před tím, než jsem začala studovat partituru. Nejdůležitější věc během nastudovávání pro mě bylo, kam chci s emocemi a pocity dojít.

Míváte před koncerty trému?

Myslím, že je to mezi hudebníky celkem časté. Samozřejmě se to liší koncert od koncertu. V mém případě je vlastně dobré být aspoň trochu nervózní. Trochu to pomůže k vyššímu adrenalinu a k určitému nadšení, a může to pomoct i ke koncentraci na pódiu. Myslím, že když člověk vůbec není nervózní, tak je mu to vlastně celé celkem jedno. Takhle je to tedy v mém případě… Jsou také koncerty, kdy jsem extrémně nervózní a to samozřejmě není moc příjemné. Když ale dojdu na pódium a začnu hrát, tak si trému dokážu změnit v něco jiného.

Když jste opravdu nervózní, pracujete s tím, nebo to necháváte být?

Pracuju s tím. Nervozitu spíš umocňuje, když ji nechávám jen tak být. Snažím se ji před hraním rozdýchat, často i v zákulisí tancuju. Nervozita je pro mě spíše tělesný problém. Když se více pohybuju, dokážu se dostat do bodu, kdy se cítím fyzicky volná. Nervy měním ve svou výhodu.

Myslím, že důležitou součástí hudební profese také je naučit se správně odpočívat. Jak relaxujete vy?

Mám moc ráda pohyb, protože u klavíru vlastně sedíte celý den sama. Chodím na kurzy s přáteli, například na různé tance, pilates, jógu… mám ráda takové zážitky, kde se můžu hýbat a zároveň být s lidmi. Také ráda čtu. Ale radši mám lidi kolem sebe. Často hrajeme různé hry, chodíme do kina; jsme jednoduše spolu.

Máte už vyvinutý nějaký systém cvičení na nástroj?

U cvičení rozhodně nejsem perfektní. Mám ale své vychytávky. První z nich je nenechávat telefon ve stejné místnosti. Člověk se pak lépe soustředí. Pak je dobré mít přesný plán, co chci udělat s konkrétní skladbou, vědět, na čem konkrétně chci pracovat. Často se taky sama nahrávám a poslouchám, abych měla určitý odstup od své interpretace.

Objevila jste v nedávné době nějakou skladbu, kterou jste dosud moc neznala a která vás úplně pohltila?

Teď je to Šostakovičův První klavírní koncert. Dlouho jsem znala jeho Druhý, první se mi vyhýbal, ale teď ho zbožňuju. Ráda bych se ho za pár let naučila.

A mluví k vám v tomto životním období určitý typ repertoáru nebo konkrétní skladatel?

Vždycky ten, kterého hraju. Jsem teď hodně napojená na Rachmaninova. Také na Beethovena a Ravela, protože hraju jeho Kašpara noci na nadcházejících recitálech.

To je opravdu náročný program. Co hrajete od Beethovena?

Od Beethovena hraju konkrétně Měsíční a Valdštejnskou sonátu.

Dočetla jsem se, že také aranžujete a skládáte. Před lety jste dokonce vydala album pro pokročilé studenty.

Album z předchozích let je nakombinované; pro něj jsem složila Waltz a pak ještě jinou skladbu pro naše rodinné příslušníky. Jmenuje se Hiraeth, je to velšské slovo, znamená touhu po domově. Teď jsem v aranžování a skládání stále více aktivní. Přijdou další skladby…

Hrajete je jako přídavky nebo jako součást svých koncertů?

Je to něco, co jsem se snažila držet spíše pod pokličkou, ale ráda bych je začala hrát jako přídavky v následujících měsících.

Zmínili jsme vaše album s aranžemi a vlastními skladbami pro pokročilejší studenty. Vyučujete?

Často dávám masterclassy v místech, kde hraju. Miluju to; snažím to dělat co nejčastěji.

Masterclassy bývají celkem krátké. Co je pro vás nejdůležitější studentům předat během té rychle plynoucí půlhodiny?

Chci po nich, aby věděli, proč danou skladbu hrají. Často vnímám tlak, aby zahráli všechny noty správně a aby bylo vše dobře provedeno. Snažím se rozšířit jejich představivost – co znamená tato fráze, jak chtějí, aby zněla… snažím se je dostat z jejich ulit, aby se více vyjádřili a ukázali své pravé já. Samozřejmě se také soustředíme na vedení frází, různé detaily, načasování a na podobné věci, které tam prostě musí být. Chci jim ale předat i emoce, které hudba vyjadřuje. Ne jen správné noty.

Co je nejčastější chyba, kterou studenti na masterclassech dělají?

Myslím, že se často potlačují. Často, když jim něco poradím, tak to sice udělají, ale jen náznakem. Snažím se jim ukázat, jak k tomu lépe přistoupit. Vždycky jim zdůrazním, že bych jim řekla, kdyby to bylo až moc. To se ale úplně nestává. Myslím, že je to způsobené i tím, že se moc snažíme v klasické hudbě zahrát všechno správně.

Před šesti lety vydala vaše matka knihu o vaší rodině a sourozencích, kteří jsou hudebníci. Jak se to stalo, že všichni hrajete na nějaký nástroj? Je to neuvěřitelné, je vás totiž docela dost…

Ano. Opravdu jsme všichni hudebníci. Myslím, že se to stalo celkem přirozeně. Hudba je zčásti založena i na komunitě, ve které existuje. Je to proto docela snadné, pokud jste obklopeni hudbou, se jí také aktivně zúčastnit. Když starší sourozenci hrajou na nějaký nástroj, pro mladší je vždycky jednodušší se také podílet. Je to vlastně velmi přirozené.

Mohla byste nám popsat, jak to v takové domácnosti vypadá? Je to asi hodně intenzivní, ale zároveň inspirující. Hádali jste se, kdo bude kdy cvičit?

Teď jste to asi z poloviny popsala – je to intenzivní, ale inspirující zároveň. Teď už bydlíme každý sám, ale potkáváme se vždycky o prázdninách; jsme často spolu. Musím říct, že to tehdy bylo opravdu hlučné. Měli jsme to štěstí, že jsme mohli všichni cvičit ve stejný čas. Měli jsme doma tři pianina, ostatní cvičili na smyčcové nástroje různě po domě, třeba v kuchyni nebo v koupelně. Jednoduše si na ten hluk zvyknete. Cvičit jsme museli, nebyla jiná možnost.

Se svými sourozenci hrajete společně i komorní hudbu. Jak vypadají zkoušky?

Teď už jsme více profesionální než dříve, kdy byly obvyklé menší hádky. Často jsem to byla já, která říkala svému bratrovi, ať se soustředí a přestane „blbnout“. Teď už jsme ale dospělí, víme, že se musíme připravit na nadcházející koncert. Sourozenci můžeme být předtím a potom.

Příbuzenský vztah má ale své výhody. Se sourozenci můžete být opravdu otevření, vyhnete se „mazání medu kolem pusy“.

Jakou „komořinu“ hrajete nejraději?

Na obsazení moc nezáleží. Všechno hraju ráda. Jde o to být s hudebníky, se kterými máte stejnou hudební vizi a kteří jsou stejně hudebně vášniví. Obecně zbožňuju Šostakoviče, Francka, také Mendelssohna a Schuberta.

Změnila byste něco ve společnosti klasické hudby?

Myslím, že může být otevřenější. Mám tím na mysli spíše její okolí než hudbu samotnou. Mám například moc ráda koncerty, kde interpreti mluví trochu o tom, co budou hrát. Samozřejmě mám ráda velké, prestižní sály, ale myslím, že je třeba také využívat menší pódia nebo třeba ještě ne tak konvenční koncertní lokality. Lidé pak můžou zažít hudbu z jiného úhlu. Jde v podstatě o to více klasickou hudbu zpřístupnit. Někdo se klasiky obává, myslím ale, že když překoná vnější bariéru, může si k ní najít svou vlastní cestu.

Často se objevuje názor, že „pravý umělec musí trpět“. Souhlasíte s tímto rčením, nebo to vnímáte úplně naopak?

Nemyslím si to. Samozřejmě ponoření se do jakéhokoli tématu vyžaduje určitou míru soustředění, což může být někdy opravdu náročné. Nemyslím si, že se tomu dá vyhnout. Utrpení ale vytváří spíše dojem nějakého potrestání, izolování. Myslím si, že by to mělo být o tom, co chcete sdílet s ostatními. Podle mého názoru je to o žití života naplno, životní zkušenosti pak můžete vyjádřit v hudbě samotné.

Máte nějaké téma nebo myšlenku, o které v poslední době hodně přemýšlíte?

Často přemýšlím o improvizaci. Ta není něčím, co bychom jako klasičtí hudebníci často provozovali. Myslím ale, že by se to mělo změnit. Se svými přáteli mluvíme o tom, že bychom se sešli k nějaké jazz session. Mělo by se celkově improvizovat více…

Na co se v nadcházejících měsících nejvíce těšíte?

Těším se na komorní koncerty v červnu a červenci se svými sourozenci. Dlouho jsme spolu nehráli, hlavně kvůli bratrově zranění. Opravdu se těším, až se opět sejdeme – budeme zkoušet, cestovat a společně hrát.

***

V loňském roce se pianistka představila na festivalu Smetanova Litomyšl jako klavírní partnerka Geralda Finleyho.

Foto: archiv KlasikaPlu.cz, fb/web Isaty Kanneh-Mason

Facebook X E-mail WhatsApp