Operní soubor Divadla F. X. Šaldy uvedl v premiéře velmi zdařilou inscenaci slavné Mozartovy opery. Již brilantně zahraná předehra byla příslibem mimořádného hudebního zážitku. A když se otevřela opona, bylo brzy zřejmé, že ani scénicky ledabylost tentokrát nedostala šanci. S rozvíjejícím se dějem, kdy na jeviště vstupovaly další postavy, se rodil v divákovi pocit, že tentokrát je přítomen něčemu mimořádnému.

Ale od začátku. Základem dobrého operního představení je samozřejmě hudební provedení. Liberecké divadlo přizvalo k nastudování Mozartova veledíla dirigenta Paola Gatta. Tento italský umělec působí v České republice již dlouhá léta, činný byl především v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, dnes pedagogicky působí na Fakultě umění tamní univerzity. Bylo zřejmé, že hudebnímu nastudování věnoval velkou péči. Již předehra překvapila dokonalou souhrou smyčcových nástrojů, přesnou rytmickou artikulací a diferencovanou dynamikou. Dirigentova pečlivá práce byla zřejmá nejen na výkonu orchestru, ale i všech pěvců. Díky tomu nemuseli zpěváci „viset očima“ na dirigentovi a mohli plnit mnohdy nelehké úkoly, které od nich vyžadovala režie. Činili tak se samozřejmostí a zdánlivou lehkostí, což by bez dokonalé hudební přípravy nebylo možné. Někdy se v divadle stává, že v průběhu představení se dokonalost vytrácí, něco se nestihlo pořádně nastudovat a hudební provedení upadá do průměrnosti. Tak tomu tentokrát v Liberci nebylo, i v tempově náročných ansámblech vše „šlapalo“ tak, jak má, v přesné souhře orchestru se sólisty. A že takových míst je ve Figarově svatbě hodně, zmiňme jen finále druhého jednání! Hudební provedení nejen, že neztrácelo svoji brilanci, ale respektovalo i jevištní dění, resp. bylo s ním v dokonalém souladu. Žádný kostýmovaný koncert, ale operní divadlo tak, jak má být!

Vedení liberecké opery mělo tentokrát velmi šťastnou ruku při obsazení sólistů. Pravda, z drtivé většiny hostujícími umělci, z domácích sil byla obsazena jediná role. Při dnešní redukci stálých souborů ve všech českých a moravských divadlech, to liberecké nevyjímaje, to ani jinak nejde. Většina pěvců ve svých rolích debutovala, pro některé je to i první vstup ve velké roli na operní jeviště. Figarova svatba je příběhem mladých lidí. To, že tomu odpovídal i věk pěvců, je velkou devizou inscenace.

Jako Figaro v této roli debutoval Josef Kovačič, pěvec disponující hlasem vzácné barvy, typově basso profondo. Ačkoliv partie Figara je spíše pro vyšší hlasy a bývá obsazována i barytonisty, Kovačič se své role zhostil se ctí. Jeho partnerkou v roli Zuzanky byla Karolina Levková. Má lehký soprán, u kterého trochu ruší drobné tremolo, nicméně přes choulostivé místo v tercetu ve druhém jednání se přenesla bez potíží. Byla živou, přirozeně hrající a půvabnou Zuzankou. Jako Hrabě vystoupil Jiří Brückler, umělec, o kterém lze říct, že patří k nejvýznamnějším současným českým pěvcům svého oboru. Proto také jsou jeho výkony dopředu vnímány jako zaručená kvalita. Ani tentokrát tomu nebylo jinak, zpíval krásně. Hraběnkou byla Magdalena Rovenská. I ona disponuje lehkým hlasem, pro roli Hraběnky až příliš lehkým, takže v ansámblech se její hlas neodlišoval od barvy Zuzančina hlasu. Tato lehkost jí také dovolila zakončit velkou árii ve 3. jednání odvážnou kadencí. Krásný výkon v roli Cherubína odvedla Jolana Slavíková. Její mezzosoprán má krásnou barvu a pěvkyně jím dokonale vládne ve všech polohách i dynamických odstínech. Představitelsky se této choulostivé kalhotkové role zhostila s vkusem a suverenitou. Ozdobou inscenace byl Jan Hnyk jako Bartolo. Byl to výkon evropských parametrů, obstál by na kterémkoli velkém světovém jevišti. Jako zástupce domácího souboru vystoupila Petra Vondrová jako Marcellina. Její barevný hlas je pro tuto roli ideální, dobře se uplatnil v náročných ansámblech. Basiliem byl mladý tenorista Eduard Kácal, pěvecky poněkud nevýrazný, jako by svůj příjemně znějící hlas šetřil. Naproti tomu Micheal Robotka jako Don Curzio se svým výrazným tenorem v ansámblu ve třetím jednání dobře prosadil. Zajímavou postavu křupanského zahradníka Antonia hlasově i představitelsky vytvořil Roman Vocel. Part Barbarinky spolehlivě odvedla Radka Černíková. Při vší úctě k jejímu výkonu: zpívají-li hlavní role čerství absolventi uměleckých škol, nenašla by se mezi studentkami vhodnější představitelka pro tuto, byť epizodní, nicméně nepřehlédnutelnou roli? Zbývá zmínit tradičně dobře zpívající sbor liberecké opery, nastudovaný sbormistrem Tadeášem Tulachem.

Režie se ujala šéfka činoherního souboru libereckého divadla Kateřina Dušková, která není v oboru opery debutantem, tím byla v roce 2020 režií Dvořákova Jakobína.  Byla-li zdůrazněna práce, kterou do inscenace vložil dirigent, platí to samé o režii. S velkým respektem k této práci konstatuji, že je na výsledku zřejmá. Všechny situace jsou detailně vypracovány, nic nepůsobí dojmem nahodilosti nebo improvizace. Režisérka otevře oponu ještě během předehry, což nepůsobí nijak rušivě, a nápaditě rozehrává úvodní duet. Podobně, jako bylo konstatováno u hudebního provedení, i tady divák brzy vycítí, že večer slibuje zajímavou podívanou. K poctivé režii tedy pouze několik drobných připomínek: Hrabě nemůže dát závoj na hlavu Zuzanky hned v 1. jednání, o tomto symbolu se hraje i dále. Z textu i z Mozartova zhudebnění této scény je to zřejmé. Hraběnka nemůže Cherubína zamknout, ten se musí zevnitř zavřít sám, vždyť Zuzanka zpívá aprite, tedy otevřete. To, že Zuzanka spadne ve čtvrtém jednání do kašny, bylo zbytečným a prázdným efektem. Jestli nám chtěla režisérka něco sdělit prostřednictvím moderního fotoaparátu, kterým stále pořizoval snímky Basilio, nebylo toto sdělení čitelné. Ostatně tato postava vůbec prochází příběhem bez bližší charakteristiky.  Nějakým sdělením možná měly být i kostýmy sboru, kde vedle sebe jsou kostýmy historické i soudobé. Čímž se dostáváme ke kostýmní výtvarnici, kterou je Ola Křížová. Kostýmy podařené nejsou. Především nedostatečně rozlišují sociální postavení jednajících postav: Figaro je komorník, v době příběhu by měl možná livrej, rozhodně však ne košili bez vesty a fiží. Šaty Zuzanky a Hraběnky jsou stejného dobově neurčitého střihu a podobného materiálu, totéž platí o kostýmu Marcelliny. Vůbec je problém poznat, v jaké historické době se příběh odehrává: Hraběnka má rokokovou paruku, naproti tomu Hrabě má alonžovou paruku, která byla v módě o století dříve. Basilio je učitel hudby, v holínkách vypadá jako sedlák. Slabinou inscenace je také scéna, jejímž autorem je Hynek Dřízhal. Tvoří ji malované kulisy, poněkud chaoticky rozestavené po jevišti. V posledním jednání s nimi ostře kontrastuje realistická kašírovaná kašna s vodou.

Inscenace je nastudována v jednom obsazení, což má své přednosti i zápory. Přednosti jsme ocenili při velmi zdařilé premiéře. Jako zápor se mohou ukázat problémy s reprízami, které jsou pravděpodobně naplánované v určitém omezení. Proto by liberečtí příznivci opery neměli váhat a některou z repríz co nejdříve navštívit. Čeká je krásný zážitek.

foto: DFXŠ / Daniel Dančevský

Facebook X E-mail WhatsApp