Na nádvoří Městského úřadu Třeboň se 11. července slavnostně uzavřel 23. ročník mezinárodního hudebního festivalu Třeboňská nocturna. Skvělý výkon přizvaného orchestru Filharmonie Bohuslava Martinů, kterou řídil její šéfdirigent Robert Kružík, umocnil výkon sopranistky Adriany Kučerové a basbarytonisty Theodora Šimáčka, kteří byli přizváni jako sólisté večera. Večer byl věnován Emě Destinnové.

Úvodem večera vystoupila tradičně Martina Kociánová. Slovy „příběh odchodu je vždy příběhem o návratu“ poděkovala ředitelce festivalu Irmě Mrázkové, že pokračuje v tradici pořádání festivalu. Poutavě a stručně převyprávěla život „božské Emy“, které byl večer věnován. Dovolila si také osobní vzpomínku, že festivalové koncerty uvádí již 13. rokem a když sečte všechny dny, které v Třeboni příjemně strávila, jsou to již dva měsíce. Na závěr svým ušlechtilým hlasem zanotovala píseň Široký, hluboký, ty Vltavský tůně, měl jsem já panenku…

Slavnostní večer zahájila skladba, napsaná na objednávku festivalu a uvedená v Třeboni v premiéře. Lukáš Sommer je mladý, ambiciózní autor, jehož skladby byly uvedeny již na třech kontinentech. Pro třeboňský festival chtěl dle svých slov napsat „něco rázného“, což se mu povedlo. V rytmické nápadité skladbě Švihák Lázeňský jako ústřední motiv zazní citace písně Až já půjdu od Třeboně. V orchestru hraje řada melodických bicích nástrojů a skladba je velmi rytmicky nápaditá. V díle autor použil i krátkou citaci Bizetovy Carmen nebo Bernsteinovy West Side Story. Druhou polovinu díla, kde začíná skladba znovu „od nuly“ gradovat, uvedl nástroj pro symfonický orchestr neobvyklý – zobcová flétna. Dle mého názoru se jedná o zdařilý kus, který si snad najde cestu i mimo Třeboň. 

Následoval dramaturgicky vhodně sestavený program z úryvků oper, písní a symfonických skladeb. Nejprve to byla předehra k opeře Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta. Skvěle nazvučený orchestr podal soustředěný výkon. Šéfdirigent Robert Kružík zvolil vhodná tempa. Překvapení večera nastalo ale ve chvíli, kdy na pódium vstoupily dva pěvci, sopranistka Adriana Kučerová a basbarytonista Theodor Šimáček. Zpočátku nesmělého pěvce kolegyně v interpretaci zamilovaného dueta Zerliny a Dona Giovanniho Là ci darem la mano brzy vtáhla do děje. Mimochodem, bylo skvělé, že posluchači měli k dispozici české překlady všech uváděných árií. Svým pěveckým i hereckým výkonem si oba pěvci brzy získali publikum. Oba zpívali intonačně bezvadně a mají velmi příjemný hlasový fond. Člověk by ani nevěřil, že mladý muž je teprve v začátku svého vysokoškolského studia na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění… Jako předěl do děl období romantismu zazněl instrumentální Tanec cikánů Georgese Bizeta z opery Carmen. Osobně mne přímo nadchl měkký zvuk sólového klarinetu a trubek před Codou. Prioritou interpretace byla snaha o společný zájem, nikoli o zviditelnění se. Vhodně zvolené dílo ke konci dirigent dobře vygradoval a v publiku se po doznění poprvé ozvalo volání „Bravo“, které následovalo po doznění každé další skladby. Následovala píseň Dívky z Cádizu, jejímž autorem je Leo Delibes. Příjemný hlas Adriany Kučerové dosahoval s lehkostí všech výšek. Použití vibrata bylo citlivé, vždy bylo bezpečně poznat, o jakou notu se jedná. Umělkyně sklidila za svůj výkon zasloužené ovace. Ještě před přestávkou následoval první blok ze skladeb Antonína Dvořáka. Nejprve to byla instrumentální Polonéza z Rusalky. Vynikající výkon hráčů na trubky v úvodu, skvěle zřetelný rytmus i vřelá melodie ve smyčcích gradovala k přesvědčivému konci v „tutti“ orchestru. Následovala árie Vodníka z opery Rusalka Celý svět ti nedá. Odmysleli jsme si mladistvý vzhled pěvce a slyšeli jsme výkon zralého umělce nepostihnutý zbytečným patosem, zřetelně znějící i v hlubokých polohách. Konečně jako poslední číslo před pauzou zazněla prubířská árie každé sopranistky ze stejné opery Měsíčku na nebi. Již úsměv na tváři umělkyně při orchestrálním úvodu dal tušit, že se nastudování zhostila bez sebemenšího problému. Zaujal temně zabarvený hlas v úvodu árie, který se později patřičně rozsvítil. Kučerová zpívala jedním slovem skvěle, rovněž spolupracující orchestr byl úžasný a třeba i v choulostivé souhře hry pizzicat spodních smyčců obstál na výbornou.

Druhou polovinu večera zahájila předehra k opeře Il signor Bruschino Gioacchino Rossiniho. Skladba oslavila umění většinou nedoceněné skupiny druhých houslí, která na předepsaných místech hrála col legno, tedy druhou stranou smyčce, dřevem. Kromě rozpačitě vyznělého prvního taktu předepsaného místa, zazněla všechna další již přesvědčivě a dirigent po doznění předehry celou skupinu zvedl ze židlí. Následovala autorova árie Una voce poco fa (Hlas, který zazněl) z opery Lazebník sevillský. Precizní vyznění všech koloratur s úsměvem na tváři se vidí málokdy. Orchestrální Intermezzo z opery Manon Lescaut Giacoma Pucciniho uvedlo opět skvostně podanou árii O mio babbino caro (Můj drahý tatínku) z opery Gianni Schicchi. Provedení se dalo přirovnat podobným open-air představením s italskými pěvci ve Veroně. Následovaly tři Dvořákovy Biblické písně v orchestrální úpravě. Theodor Šimáček interpretoval pátou Bože! Bože! Píseň novou, zprvu bez přizvučení. Dále čtvrtou Hospodin jest můj pastýř a desátou Zpívejte Hospodinu píseň novou. I tyto texty Bible kralické měli posluchači před sebou k nahlédnutí, přestože výslovnost Theodora Šimáčka byla naprosto srozumitelná. Orchestr se pak rozloučil interpretací Furiantu z České suity, op. 39 Antonína Dvořáka. Dirigent mohl z provedení vytěžit možná více detailní práce, kontrastů. Správně pak po doznění pozvedl ze židlí celý orchestr. Posledním číslem večera byl duet Adiny a Dulcamara Quanto amore! – Bella Adina (Tolik lásky! – Krásná Adino) z opery Nápoj lásky. Zpočátku koncertu nesmělý Theodor Šimáček se zde herecky opravdu rozvášnil, duet vyzněl výborně.

Robert Kružík se musel odvděčit publiku dvěma přídavky, nejprve to byl Slovanský tanec č. 15 C dur, op. 72 a ještě zopakováním dueta Là ci darem la mano. Koncert byl pro všechny posluchače nevšedním zážitkem.

Foto: David Peltán

Facebook X E-mail WhatsApp