Festivalový epilog, který se uskutečnil 3. července na Hukvaldském dvoře v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka, znamenal komorní písňový večer. V prostředí silně spjatém s Janáčkovým životem zazněl výběr písní z odkazu hukvaldského rodáka a dále také Vítězslavy Kaprálové, Bohuslava Martinů a Mikuláše Schneidera-Trnavského. Zvolený repertoár interpretovala sopranistka Alžběta Poláčková ve společnosti klavíristy Martina Levického, přičemž dramaturgie stavěla na intimním formátu písňového recitálu, který umožnil plné soustředění na detail hudebního sdělení, práci s textem a vzájemný dialog obou interpretů.

Před začátkem koncertu měli posluchači možnost zúčastnit se komentované prohlídky Hukvaldského dvora a dozvědět se informace ohledně rekonstrukce, navštívit tamní prostory a vyslechnout si plány do budoucna.

Úvod samotného koncertu pak patřil výběru z Moravské lidové poezie Leoše Janáčka. Sopranistka Alžběta Poláčková, které je Janáček velmi blízký, dokázala velmi dobře vystihnout dvojí polohu písní – na jedné straně lyrickou křehkost, na straně druhé dramatický emocionální výboj. V lyrických částech kultivovaně pracovala s jemnou dynamikou a nechala vyniknout přirozenou melodickou linii. Naopak v písních výrazově či rytmicky živějších dokázala hlasem vytvořit napětí, aniž by šlo o patetické gesto. Výsledkem byla interpretace, která působila živě i kontrolovaně.

Podstatnou roli během celého večera hrál klavírista Martin Levický. Jeho hra nebyla pouhým doprovodem, ale plnohodnotným partnerstvím, které spoluvytvářelo hudební strukturu každé písně. Levický citlivě reagoval na zpěvní linku, ale zároveň ji aktivně formoval dynamicky, tempově i výrazově. Dokázal vystavět napětí v klavírních mezihrách, zvýraznit rytmické impulsy a zároveň ponechat dostatek prostoru. V lyrických pasážích naopak jeho hra získávala jemnost a podtrhovala intimní charakter hudby. Rovnováha mezi interprety byla silnou stránkou večera. Písně působily jako skutečný dialog dvou rovnocenných osobností.

V písňovém cyklu Jablko s klína, op. 10 Vítězslavy Kaprálové ukázala Alžběta Poláčková schopnost přizpůsobit svůj výraz jinému hudebnímu jazyku a její interpretace splňovala nároky na barevnou plasticitu, jemnou práci s frází a cit pro harmonické nuance. Zvláštní důraz byl kladen na práci s výrazovými proměnami, které jsou pro písně Kaprálové zásadní. Kultivovaný a komorně laděný projev zpěvačky respektoval psychologii jednotlivých písní, pracovala s odstíny hlasu, který ani v nejjemnějších částech neztratil nosnost. To vše podpořil Levický, který výborně vystihl měkkost harmonických ploch i jejich vnitřních napětí, citlivě reagoval na každou pěveckou frázi; vznikl přednesově kompaktní celek.

Také známý cyklus Písničky na jednu stránku Bohuslava Martinů potvrdil vysokou úroveň interpretační souhry. Skladatelův písňový jazyk klade důraz na přesnost a výrazovou střídmost. Alžběta Poláčková zde využila schopnost stylizace, aniž by se vytratilo sdělení. Stavěla na přirozenosti výrazu a pečlivé práci se slovem a jemně modelované dynamice. V tklivějších písních dokázala vystihnout jejich bezprostřední lyriku, aniž by sklouzla k sentimentu. V rytmicky živějších kusech pak byla patrná lehkost frázování a přesná artikulace. Klavírní part v těchto písních vytváří mnohem více než harmonickou oporu. Určuje jejich rytmický puls, barevnost i celkovou atmosféru. Levický vystihl specifickou průzračnost hudebního jazyka Martinů. Jeho hra byla kultivovaná, rytmicky pevná a zároveň plastická v místech, kde bylo potřeba reagovat na změny pěveckých frází. Jemně odstíněná dynamika a citlivě vedené mezihry vytvářely se zpěvem organický celek.

Závěrečný písňový blok věnovaný Mikuláši Schneider-Trnavskému přinesl do programu další výraznou proměnu hudebního výrazu. Po Janáčkově expresivitě, harmonické promyšlenosti Kaprálové a rytmické lehkosti Martinů, představovaly písně Trnavského návrat k tradičněji pojaté lyrické písni, která staví na silné melodii a kultivovaném vokálním projevu. Soprán Alžběty Poláčkové zde získal měkčí a kantabilnější charakter. Široce vedená kantiléna, práce s dechem a schopnost vystavět dlouhý melodický oblouk bez poklesu napětí patřily k největším kvalitám její interpretace. Respektovala charakter písní, nechávala vyniknout krásu melodie, přirozenou zpěvnost a lyrickou niternost. Lehká dramatizace a výrazová energie nikdy nesklouzly k nepřirozeně vystupňovaným emocím, které by překryly charakter a obsahovou náplň písně. Martin Levický zde opět potvrdil své kvality citlivého hudebního partnera. V písních spoluvytvářel lyrickou atmosféru, modeloval dynamiku a kultivovaně pracoval s agogikou, aniž by narušil přirozený tok melodie. Blok vyvrcholil skladbou Vysoko zorničko, v níž se k interpretům připojila houslistka Pavla Slavíková. Její houslový part obohatil dosavadní komorní dialog o další barevnou vrstvu.

Večer uzavřela Janáčkova Zdrávas Maria, která se v podání všech třech interpretů stala důstojnou a symbolickou tečkou za letošním festivalem. Její duchovní charakter vytvořil kontrast k předchozí písňové rozmanitosti a oba interpreti zde znovu potvrdili mimořádnou schopnost vzájemného naslouchání a společného formování hudebních frází. Právě ZdrávasMaria jako by v sobě symbolicky shrnula celý Festivalový epilog. Večer nebyl postaven na efektních interpretačních gestech ani na virtuózních okázalostech, ale na respektu k hudebnímu textu, kultivovanému komornímu projevu a promyšlené dramaturgii, která nechala zaznít čtyři výrazné osobnosti písňové tvorby. Alžběta Poláčková zde potvrdila své kvality spočívající v technické jistotě, stylové citlivosti a schopnosti výrazové proměnlivosti; Martin Levický se projevil coby rovnocenný hudební partner, který dokáže klavírní part proměnit v aktivní součást dialogu. Společně oba interpreti přinesli soustředěný a hudebně přesvědčivý večer.

Foto: archiv Janáčkovy filharmonie Ostrava

Facebook X E-mail WhatsApp