Historicky nejmladší člen Moravské filharmonie Olomouc, dnes perkusista Pražských rozhlasových symfoniků, ale také všestranný hudebník, který i učí a skládá… Ladislav Bilan mladší patří k nejvýraznějším představitelům nastupující generace českých hráčů na bicí nástroje. Před komorními koncerty na festivalech Za poklady Broumovska a Festival Krumlov v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz hovoří o rodinném zázemí, prvních zkušenostech a jejich stinných stránkách, ale i kráse marimby a o tom, proč by technika hry nikdy neměla převážit nad hudební výpovědí.

Vaším prvním učitelem byl váš otec, také respektovaný perkusista. Byla to výhoda, nebo vás to někdy naopak svazovalo?

Myslím, že pro mé další směřování bylo rozhodně přínosné být od útlého věku obklopen hudbou; jako velmi malý jsem mohl svět bicích objevovat přímo z domova. To byla rozhodně výhoda. Ovšem v případě, že se blížila soutěž či vystoupení, byla tato situace, tedy syn/student – rodič/učitel v jednom domě, někdy náročnější. Obdobně s mojí maminkou, která na začátku mé hudební cesty dohlížela i na pravidelné cvičení na zobcovou flétnu a klavír.

Vzpomenete si, kdy jste přestal být především synem svého učitele a začal jste se vůči jeho hudebnímu světu vymezovat po svém?

Myslím, že jsem se definitivně osamostatnil odchodem do Prahy na Akademii múzických umění. I přesto jsem však studium posledních dvou ročníků na Konzervatoři Evangelické akademie v Olomouci paralelně dokončil, a stal se tak absolventem v tamní třídě mého otce.

Ve třinácti letech jste se stal historicky nejmladším členem Moravské filharmonie Olomouc. Když se dnes ohlédnete, co vám tahle zkušenost dala a o co vás možná i připravila?

Jednalo se o jedinečnou zkušenost, ze které dodnes těžím. Měl jsem pod taktovkou tehdejšího šéfdirigenta Petra Vronského možnost odehrát množství nejrůznějších programů a skladeb. Cítil jsem, že do mě byla vložena velká důvěra a já nechtěl zklamat. Tam jsem také poprvé vystoupil jako sólista s orchestrem, měl jsem například pět sólových marimbových koncertů s orchestrem, které postupně probíhaly v několika regionálních městech Olomouckého kraje, poslední byl pak v Olomouci. Zároveň jsem tam získal taky cenné nahrávací zkušenosti, kromě marimbových koncertů jsem natočil například i kus od Matthewa Fieldse nazvaný Space Sciences, který je určený pro set laditelných kravských zvonců, takzvaných almglocken.

Když se nad tím tak zamyslím, tak mám pocit, že mě tyto velké příležitosti možná až příliš vzdálily od běžného života mých vrstevníků. Byl jsem docela brzy součástí dospělých kolektivů a v těch dorosteneckých pak tápal.

Vaše profesní dráha vede od orchestrálního hráče přes sólistu až k pedagogovi a skladateli. Která z těchto rolí vás dnes nejvíc formuje jako hudebníka?

Za skladatele se rozhodně nepovažuji. Myslím si, že jako hudebníka mě právě díky spojení orchestrálního a komorního hráče s přesahem do sólové oblasti nejvíce určuje moje univerzalita. Tím, že se snažím věnovat všem třem oblastem, mohu navzájem jejich specifika a znaky kombinovat.

Měl jste možnost vystoupit v Carnegie Hall, Royal Albert Hall nebo Musikvereinu. Změní takové zkušenosti pohled na vlastní ambice a na to, co v hudbě považujete za důležité?

Ano, díky těmto zkušenostem v průběhu mého angažmá v Orchestrální akademii České filharmonie jsem mohl tato místa v roli hráče navštívit. Rozhodně to může člověku pomoct s rozhodnutím, kudy dále ve své kariéře kráčet a kudy radši nejít. A ano, rozhodně to změní také pohled na to, co v hudbě považuji za důležité.

Když se řekne perkusista, většina posluchačů si představí rytmus, energii a možná i trochu hluku. Co byste si přál, aby lidé ve světě bicích nástrojů objevovali mnohem častěji?

Můžeme být vděční, že jsou bicí nástroje a koncerty bicích nástrojů pro posluchače velmi atraktivní. Mám radost, když si obecenstvo všímá nejrůznějších detailů, které musel interpret v průběhu času stráveného se skladbou postupně vymodelovat – mám na mysli to, co činí jeho hru jedinečnou.

Často mluvíte o zpěvnosti marimby. Dá se říct, že perkusista musí ve skutečnosti uvažovat podobně jako zpěvák nebo houslista, přestože pracuje s nástrojem, jehož tón rychle zaniká?

Rozhodně, perkusista je především hudebník, který by se měl snažit – stejně jako jakýkoliv jiný hráč – interpretovat co nejlépe dotyčnou hudební náplň a k tomu i u bicích nástrojů existují různé cesty.

V jednom z předchozích rozhovorů jste uvedl, že jedním z úkolů marimbistů jednadvacátého století je přiblížit se výrazem klavírní hře. Posunul se od té doby váš pohled na možnosti marimby?

Můj pohled na možnosti marimby se rozšiřuje za pochodu. Rozhodně tomu přispívá také má pedagogická činnost, kdy se v rámci hodin se studenty obohacuji jejich, pro mě někdy novými pohledy. Obohacující v tomhle ohledu bylo studium na marimbovém oddělení u Ludwiga Alberta. V hráčsky velmi silné třídě jsme měli možnost účastnit se pasivně i hodin ostatních studentů. Bylo velmi podnětné sledovat ve hře silné, ale i slabší stránky hry každého z nás a tvořit si vlastní úsudek a názor, proč tomu tak je.

Velká část repertoáru pro marimbu vznikla až v posledních desetiletích. Jaký je podle vás vztah interpreta a skladatele v takto mladém repertoáru? Má hráč větší možnost spoluutvářet výsledný tvar díla?

V současné době například konzultuji nově vznikající skladbu Ondřeje Kukala a rozhodně vnímám, že je otevřen a vítá mé návrhy a poznatky, čímž se do skladby mohu také trochu otisknout.

Které osobnosti nebo skladby podle vás nejzásadněji proměnily pohled na perkuse jako na plnohodnotný sólový nástroj?

Tohle je pro mě velmi těžká otázka, hlavně proto, jak širokým oborem bicí nástroje jsou. Například jen v Česku má vliv na rozvoj a popularizaci bicích spousta faktorů, od různých osobností až po různé festivaly. Nechci jmenovat nikoho konkrétního, protože mě v jednotlivých odvětvích bicích inspirují různí umělci a já bych nerad na někoho zapomněl. Těch osobností je zkrátka celá řada…

Když posloucháte jiného marimbistu, podle čeho poznáte opravdu výjimečného interpreta? Co je pro vás důležitější než samotná technická zdatnost?

Asi jak je s nástrojem celkově spjat, jak jej probádal. To znamená, jak moc interpret nástroj zná a kolik času s ním strávil. Při hře je vidět i jeho flow a focus a to, jak je ponořen do hry, případně jestli má nadhled. U interpreta oceňuji, když jeho cílem není se jen zavděčit, ale naopak svobodně naplňuje svou představu hry.

V červenci vás čekají koncerty na dvojici letních festivalů. Na přehlídce Za poklady Broumovska vystoupíte v duu Fratelli Bilan společně se sestrou Adélou, která hraje na harfu. Jak se hraje s někým, s kým sdílíte nejen hudební cítění, ale i celý životní příběh?

Jsem moc vděčný za to, že jsme pořadateli zváni k vystoupení na kolikrát velmi zajímavých a netradičních místech, sdílíme díky tomu jak zážitky z cest, tak i koncertní pódia. I když je někdy náročnější, kvůli našim dalším pracovním povinnostem, nalézt i s festivaly společný termín akce, je hraní se sestrou vždy za odměnu, a to i díky podobnému hudebnímu cítění.

Vibrafon a harfa nejsou nástroje, které by se na koncertních pódiích setkávaly často. Čím vás tato kombinace fascinuje a jaké barevné možnosti nabízí?

Byli jsme až překvapeni, jak dobře se zvuková spektra obou nástrojů pojí, což nás vedlo k postupnému zkoumání a hledání repertoáru, který by pro tuto dvojici mohl nejlépe vyhovovat. Například díky pedálu vibrafonu, který prodlužuje doznění odehraného tónu, podobně jako u klavíru, se tak můžeme i v tomto složení pouštět do úprav skladeb například Debussyho nebo dalších.

Program spojuje Bacha, Masseneta, Debussyho i Philipa Glasse. Existuje mezi těmito autory něco společného, co jste chtěli posluchačům ukázat?

Představujeme známá díla v unikátním spojení vibrafonu a harfy. Hrajeme hudbu, se kterou souzníme a která nás baví dělat na nástroje, které jsou většinou vnímány pouze jako jeden z hlasů orchestru.

Následně se vypravíte na Festival Krumlov, který vás představí v programu věnovaném výhradně perkusím. Máte pocit, že publikum dnes vnímá bicí nástroje jinak než před deseti nebo patnácti lety?

Mám pocit, že je z koncertů bicích nástrojů publikum stále stejně nadšeno a reaguje na takové koncerty vesměs pozitivně.

Večer propojí folklorní inspirace, autorskou tvorbu, soudobou hudbu i tradice různých kultur. Jsou podle vás právě bicí nástroje nejuniverzálnějším hudebním jazykem, který máme?

Dalo by se to tak říct, nějaká forma perkusí se objevuje ve všech známých hudebních kulturách světa. Zároveň k bicím autoři často přiřazují na první pohled nehudební předměty, což univerzálnost tohoto jazyka ještě zvýrazňuje.

Součástí programu bude také workshop pro veřejnost. Co vás na setkávání s posluchači mimo koncertní pódium nejvíc baví?

Mám radost, když po koncertě potkám posluchače, které v mých očích vystoupení nějakým způsobem energeticky nabilo a něco si odnáší. Užívám si jejich zájem a rád odpovídám na nejrůznější dotazy ohledně života hráče na bicí nástroje. Na konci května jsme například vystupovali na Hudebním festivalu Antonína Dvořáka, na koncertu s názvem Rytmy bez hranic. Vzhledem k zaplněnosti pódia nástroji jsme ještě týden po koncertě publiku skrze pořadatele odpovídali na dotazy ohledně konkrétních nástrojů.

V programu zazní i skladby autorů, kteří jsou zároveň interprety večera. Cítíte potřebu vstupovat do hudby i jako tvůrce, nebo se stále považujete především za interpreta?

Já sám sebe zatím vnímám hlavně jako interpreta. Jinak je tomu ale u mých spoluúčinkujících na letošním Festivalu Krumlov, Matěje Diviše a Antonína Procházky, kteří hledají i v tvůrčí rovině a jsou autory několika vlastních kusů.

Bicí nástroje byly po staletí spojovány především s rytmem. Nemáte pocit, že současná perkusní literatura postupně stírá hranici mezi rytmem, melodií a harmonií? Jak se podle vás proměnil svět bicích nástrojů během jedné generace, když se vrátíme k vaší rodinné linii?

Neřekl bych asi úplně, že stírá hranici mezi rytmem, melodií a harmonií, spíš se v dnešních kusech poměrně akcentuje technická náročnost, jako by se v některých případech hledala hrana toho, co zahrát možné je a co ne, a hudba jde v mých očích lehce stranou. Výjimkou pak nejsou marimbové kusy pro šest a více paliček. Hraje se více s podkladem a podobně.

Byl jsem hrdý na to, že se v květnu na Akademii múzických umění v Praze podařilo uspořádat masterclass s dnes už legendárním hráčem a autorem Neyem Rosaurem. Když se je řeč o práci s rytmem, melodií a harmonií, které jsou pro tohoto autora stěžejní, můžeme být ve srovnání s některými dnešními soutěžními kusy poměrně zaskočení proměnou.

Při jedné z mých studijních cest za Ludwigem Albertem, který bývá pravidelně zván do porot soutěží po celém světě, mi vyprávěl o jedné soutěži v Číně, kde ve finále soutěžící za doprovodu hudebního podkladu imitují robota. Řekl mi: „To už by bylo zajímavější sledovat opravdového robota, o hudbě zde nemůže být řeč.“

Závěrem: Kdybyste měl dnes přesvědčit talentovaného desetiletého hudebníka, aby si místo houslí nebo klavíru vybral právě svět bicích nástrojů, jak byste argumentoval?

Upřímně si takovou situaci moc nedokážu představit, protože výuka hry na bicí nástroje je s dnešními možnostmi a vybavením velmi populární, takže se často nesetkáváme s nutností někoho přesvědčovat. Navíc, pakliže se jedná o talentovaného a snad i disciplinovaného hudebníka, studium dalších nástrojů mu rozhodně nebude na škodu. Například hra na klavír by měla v budoucnu přispět k rychlejšímu a spolehlivějšímu čtení not v různých klíčích, což je dobrý trénink pro hru na marimbu.

Foto: archiv Ladislava Bilana jr.

Facebook X E-mail WhatsApp