Zpěváci popu a rocku příležitostně spojují síly s operními umělci do společných projektů. Mnozí operní pěvci a pěvkyně si během svých kariér zazpívají muzikálové či popové evergreeny. Méně častá je varianta, kdy hvězda popu nebo rocku natočí vážnou hudbu. Ale i takové počiny existují. Ty, které stvořili Sting a Barbra Streisandová, letos slaví kulatá jubilea – dvacet a padesát let od vydání. Určitě je lze označit za umělecké počiny a v rámci ,crossoveru‘ za klasiku ve významu toho, co přetrvává a určuje kritéria.

Anglický zpěvák, kytarista a skladatel Sting, vlastním jménem Gordon Matthew Thomas Sumner, letos v říjnu oslaví pětasedmdesátiny a ve svém oboru je už dávno živá legenda. Napřed vystupoval se skupinou The Police, pak se vydal na sólovou dráhu, v níž spojuje rock, pop i jazz.

Mezi jeho patnácti studiovými alby najdeme i jedno, které se Stingově celoživotnímu zaměření vymyká. Jmenuje se Songs from Labyrinth a vyšlo roku 2006 u prestižní ‚vážnohudební‘ firmy Deutsche Grammophon. Sting na něm zpívá písně anglického renesančního skladatele a loutnisty Johna Dowlanda. Překvapivá volba samozřejmě vyvolala debaty, milovníkům rocku se nahrávka mnohdy zdála příliš klasická, milovníkům klasiky zase příliš rocková.

Svou cestu k tomuto repertoáru Sting podrobně popsal v bookletu. Mezi osobnostmi, které ho tímto směrem povzbuzovaly, jmenuje třeba klavíristku Katiu Labéque (švagrovou dirigenta Semjona Byčkova), která ho doprovodila při prvním pokusném provedení několika Dowlandových písní. Další přítel, kytarista Dominic Miller, nechal Stingovi vyrobit loutnu s ,labyrintem‘ uprostřed rezonanční desky, jako odkaz na zpěvákovu posedlost tímto vzorcem, který je vsazený do podlahy katedrály v Chartres – Sting si podle něj nechal dokonce vybudovat zahradu. Miller ho však především seznámil s loutnistou Edinem Karamazovem, rodákem ze Sarajeva, s nímž posléze Sting album natočil.

V Dowlandovi našel, jak říká, archetyp muzikanta, jenž sám zpívá i skládá, a zaujaly ho i jeho pohnuté osudy, zvláště zklamání z toho, když po smrti loutnisty Johna Johnsona nedostal jeho místo u dvora Alžběty I. Dowland to přičítal (není jasné, zda oprávněně) své konverzi ke katolictví. Putoval po Evropě, působil ve službách různých aristokratů i dánského krále. Nakonec přece jen vstoupil do služeb anglického panovníka – to už jím byl Jakub I. Zanechal několik sbírek skladeb pro sólovou loutnu, pro zpěv s doprovodem loutny i pro loutnu a další nástroje.

Sting vybral ty nejznámější písně, jako Flow my tears, Come, heavy sleep, In darkness let me dwell, Five knacks for ladies a několik dalších, k nimž symbolicky připojil ještě jednu píseň od Roberta Johnsona, syna onoho Johnsona, na jehož pozici chtěl Dowland nastoupit. Kromě instrumentálních loutnových vsuvek, jež obstaral Karamazov, je proložil ještě recitací úryvků z Dowlandova dopisu adresovanému siru Robertu Cecilovi, prvnímu ministrovi královny Alžběty I., v němž ho ujišťuje o své loajalitě a předává mu některé informace, což by potvrzovalo domněnku, že na kontinentu plnil i špionážní poslání. Třebaže se Sting naučil hrát na loutnu, doprovod raději přenechal Karamazovi; připojil se k němu pouze ve skladbě, kterou Dowland napsal pro dvě loutny.

Stingův tenor je neškolený, rockově chraplavý a zastřený. Písním s loutnou však rozhodně neškodí, ba naopak, dodává jim vlastní, zvláštní zabarvení. Koneckonců nevíme, jak zněly hlasy zpěváků u renesančních dvorů. Dowland byl znovuobjeven až ve 20. století a zvolený repertoár se může podobat písničkovému repertoáru moderní hudby. A především, muzikálnímu Stingovi nelze upřít, že má v hlase silný emocionální náboj a instinktivně dokáže vystihnout melancholii, kterou je většina písní prostoupena.

Také ho šlechtí, že i když občas přidá zvukový efekt v podobě vícehlasu, tak během celého pomyslného putování ,labyrintem‘ zůstává pokorný a zachovává prostou a syrově mužnou intimitu. Spolu s virtuózním Karamazovým doprovodem i celým osobním a historickým kontextem, který Sting vtělil do vlastního průvodního slova v bookletu, šlo bezesporu o smysluplný projekt. Dodejme, že Songs from the Labyrinth se staly nejprodávanějším klasickým albem roku 2006.

Barbra Streisandová, která se letošního 24. dubna dožila 84 let, měla jakožto nadaná všestranná interpretka oproti Stingovi tu výhodu, že její hlasové možnosti byly v technickém slova smyslu podstatně větší. Její hlas má na nahrávce přirozený rozsah, zvuk je čistý, jemný a tvárný. Album nazvané jednoduše Classical Barbra vyšlo poprvé roku 1976, začátkem devadesátých let se pak objevilo i na CD u vydavatelství Sony Classical.

I Barbra Streisandová očividně pečlivě zvážila, co vybrat aby hudbu ozvláštnila, publikum zaujala a příznivce klasiky neurazila. Obsáhla větší stylové rozpětí než později Sting, nicméně všechny skladby spojuje lyrická, klidnější až melancholická nálada. Nepouštěla se do dramatičtějších výrazových poloh, kde už by její styl zpěvu mohl působit nepatřičně.

Album natočila za doprovodu The Columbia Symphony Orchestra s dirigentem Clausem Ogermanem (1930–2016), který vytvořil i nevtíravé orchestrální aranže. Barbra Streisandová zpívá v několika jazycích. Asi největší kouzlo a šarm propůjčuje francouzským písním, jmenovitě od Clauda Debussyho, Gabriela Faurého (Pavanu zpívá jako vokalízu) a Josepha Cantelouba. Troufla si i na Hugo Wolfa (Verschwiegene Liebe) a Roberta Schumanna (Mondnacht), a to na původní verze s klavírním doprovodem, který obstaral dirigent Ogerman. A výsledný dojem není vůbec špatný, její hlas, podobně jako Stingův, se chvěje citem a s textem umí zacházet.

Zvukem příjemná a přednesem jímavá je i píseň In trutina z Orffovy kantáty Carmina burana, dále slavná árie Lascia ch’io pianga z Händelova Rinalda a skladba Dank sei dir, Herr, připisovaná rovněž Händelovi, i když patrně mylně. Jedinou píseň na anglický text – a jedinou novou – pro ni napsal Claus Ogerman, který vyšel z básně Alexandra Puškina ,Miloval jsem vás‘. 

Zkrátka, obě poklony mistrům klasiky od zpěváků jiných žánrů se povedly a i po letech stojí za to se k nim vracet. Klasiku nezneuctily a přitom zachovaly autenticitu interpretů. A kdo ví, možná některé posluchače ke klasice i dovedly.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp