Co dnes ještě znamenají interpretační soutěže? Jak poznat osobnost za dokonale zvládnutými notami a proč je Bachova Partita skutečnou zkouškou hudební zralosti? Rozhovor s Philippem Bernoldem, letošním předsedou flétnové soutěže Pražského jara, se dotýká dramaturgie soutěže (začíná 7. května), proměn hudebního vzdělávání i inspirací, které formují uměleckou osobnost na celý život.

Mezinárodní interpretační soutěž Pražského jara má dlouhou historii a patří mezi nejprestižnější světové soutěže. Čím myslíte, že se liší od jí podobných?

Nevím, jestli jsem ten pravý, kdo by na tuto otázku měl odpovědět; sám jsem se jí nikdy neúčastnil jako soutěžící. Ale byl jsem tu v porotě i před sedmi lety a přišlo mi, že je tu takové vlídné, téměř rodinné prostředí. Soutěž je skvěle zorganizovaná a je myslím znát, že ji tvoří hudebníci pro hudebníky. Mám teď na mysli osobnost Michala Kaňky, který dává soutěži skutečně laskavou tvář.

Jaký je repertoár letošní flétnové soutěže? V programu mě zaujala sonáta Guillauma Connessona… Co je to za skladbu?

S Guillaumem jsme přátelé a sonátu věnoval svého času právě mně. Myslím si, že je to dobrá skladba, která má budoucnost. Chtěl jsem, aby ji díky soutěži poznalo více flétnistů. Vybrali jsme do soutěžního programu jen dvě věty, protože celá skladba by byla příliš dlouhá. Ale budu rád, když někoho ze soutěžících zaujme, nastudují i zbylé věty a zařadí Connessona na program svých koncertů.

Podobně je to s Weberovou sonátou. Jde o dobovou transkripci klavírní sonáty As dur, op. 39 a je skvělá. Snad se teď dostane více do povědomí. Místo toho, abychom hráli pořád dokola Schubertovy Variace, můžeme přece hrát Webera. A ne jen jako Taffanelovu Fantazii na Čarostřelce, ale skutečnou Weberovu skladbu. I to je za mě smysl hudebních soutěží – určitá osvěta.

Ve finále soutěže je letos poprvé flétnový koncert Jindřicha Felda. Jak byste tuto skladbu popsal někomu, kdo ji nikdy neslyšel?

Je to nádherná hudba. Okamžitě se mi vybaví skvělá nahrávka Jeana-Pierra Rampala. Je to velký koncert, byť v doprovodu jsou jen smyčce, perkuse, klavír a harfa. Možná není úplně virtuózní, ale rozhodně stojí za to si ho poslechnout. Bohužel se nehrává moc často, i proto myslím bylo na čase zařadit ho do finále Pražského jara. Právě spolu s Weberem a Connessonem tvoří určitou osu letošního programu. 

Jak jste přemýšleli o výběru skladeb Johanna Sebastiana Bacha a Wolfganga Amadea Mozarta?

Na velké flétnové soutěži by tito dva autoři rozhodně neměli chybět. Chtěli jsme ale také něco neotřelého. Takže ve druhém kole je Adagio – druhá věta z Mozartova Flétnového kvartetu D dur, K. 285, ale v úpravě s klavírem. A prubířským kamenem bude ve finále vedle Feldova koncertu Bachova Partita pro sólovou flétnu, BWV 1013. Partita bývá často ve výběrových předkolech, ale podle mě je to naprosté nepochopení. Není to tak, že když zvládnete Bacha, můžete hrát třeba už zmíněného Čarostřelce. Právě naopak. Je to náročná skladba, těžší než Jolivetova Chant de Linos. Těžší než cokoli jiného. Hrál jsem Partitu na koncertech jen několikrát, vždy zpaměti a se všemi repeticemi. Rázem je z ní téměř dvacetiminutová skladba – a když jste tak dlouho sama na pódiu, musíte mít publiku co říct. Opravdu, pro mě je Bachova Partita absolutní vrchol.

Na co se při posuzování soutěžních výkonů jako člen poroty zaměřujete?

Za mě je nejdůležitější osobnost. Což není až tak samozřejmá věc. Lidé se často zaměřují na to, co je v notách, ale to, co je v notách, naprosto nestačí. Absolutně. Takže už při výběru nahrávek byla pro nás důležitá především osobnost soutěžících, jejich temperament. Zajímalo nás, co chtějí svým hraním říct.

Jak jako porotce vnímáte chyby?

Pro mě je dělat chyby úplně normální věc. Jsme lidé, ne roboti. Preferuju hraní, které mě osloví svou osobitostí a hloubkou, tomu dávám přednost před bezchybnou sterilní hrou. Mám rád, když se v interpretaci trochu riskuje i za cenu nedokonalostí. Možná jsem v tom poněkud staromódní, protože zároveň vnímám, že na soutěžích se stále více cení spíše ta dokonalá bezchybnost. 

Interpretační soutěže sehrály v kariérách řady proslulých hudebníků velmi důležitou roli. Jak vnímáte jejich význam dnes?

Mám pocit, že oproti minulosti význam soutěží poněkud upadá. V první řadě je jich stále více… Nedávno jsem viděl jeden umělecký životopis, kde bylo vyjmenováno na třicet mezinárodních soutěží. Hodnota takového soutěžního ocenění pak přirozeně ztrácí na váze. Další věc je, že lidem se už dnes nechce na soutěže jezdit. Většina mladých hudebníků je posedlá konkurzy do orchestrů. Vidím to i jako učitel. Z mojí třídy se letos na velké soutěže přihlásili jen čtyři studenti. Většina ostatních to vnímá jako ztrátu času, který mohou věnovat právě přípravě na orchestrální konkurzy.

Co tedy může být motivací k účasti v soutěži?

Před časem jsem se setkal s jedním mladým flétnistou, dnes je ve středním věku a poměrně známý, takže ho nebudu jmenovat, ale chci, aby tu zazněl jeho příběh.

V té době jsem byl porotcem v řadě soutěží a skoro všude jsem potkával i jeho. Ptal jsem se ho, jestli ho to stále baví, jestli už nemá soutěžení dost a zda mu to cestování stojí za to… On mi řekl, že s velkou pravděpodobností z něho nebude světový sólista a že na soutěže jezdí, aby si zahrál s orchestrem. Mnohokrát se dostal do finále, takže si už zahrál Rodrigův koncert, Iberta, Mozarta a spoustu další skvělé hudby. To mi připadá jako krásný a legitimní důvod, proč na soutěž jet.

Kdo (nebo co) vás v mládí nejvíc hudebně inspiroval? Vzpomenete si na nějaký silný hudební zážitek?

Samozřejmě. Vyrostl jsem v malém alsaském městě Kolmaru. Byl zde malý, poloamatérský orchestr. Každý rok o Velikonocích hrávali Matoušovy pašije. Když mi bylo asi šestnáct, hrál jsem tehdy na flétnu čtvrtým rokem, svěřil mi můj učitel part čtvrté flétny právě v tomto Bachově oratoriu. Když jsem usedl v orchestru a poprvé slyšel pohromadě celý orchestr a sbor, vyhrkly mi slzy. Brečel jsem, nemohl jsem hrát a hrozně jsem se styděl. Dojímá mě to ještě teď, když o tom mluvím. V orchestru už jsem hrál od té doby nespočetněkrát, ale Matoušovy pašije jsou pro mě stále naprosto úžasnou skladbou.

Napadá mě ještě jeden podobně silný zážitek, bylo mi tehdy třináct. Získal jsem na základě konkurzu možnost zpívat chlapeckou roli v jednom muzikálu, který uváděla kolmarská Opéra National du Rhin. Byla to profesionální produkce, můj učitel flétny hrál dole v orchestřišti a já jsem poprvé zpíval na divadelním pódiu. Měli jsme sedm představení, dokonce jsme s tím jeli do dalších měst a já tak měl možnost trochu nahlédnout do fungování profese hudebníka. Samozřejmě jsem byl díky tomu vždycky odpoledne taky omluvený ze školy, což bylo prima. Dodnes mi z tohoto období utkvěla specifická vůně, kterou divadlo má: opona, kostýmy, líčidla… a kdykoli vejdu do jakéhokoli operního domu, vrací mě to k těmto vzpomínkám.

Vybaví se vám ještě nějaká konkrétní osobnost, která na vás silně zapůsobila?

Jednoznačně Jean-Pierre Rampal. Měl jsem to štěstí, že jsem s ním mohl na sklonku jeho života hrát a trochu ho poznat. Byl jako můj otec, jednak věkem, ale podobal se mu i postavou. Byla to úžasná, velice inspirativní osobnost, skvělý muzikant. Technicky to možná nebyl až tak skvělý flétnista, v tom se nemohl vyrovnat třeba Jamesi Galwayovi. Ale byl mimořádný v tom, jak dokázal svou flétnou zpívat. Možná mu to někdy neznělo, občas hrál trochu falešně, nebyl dokonalý. Byl víc než to, byla to skutečná osobnost!

Jste zároveň flétnistou i dirigentem. Jak dirigentská zkušenost proměnila váš pohled na interpretaci a flétnu?

Zcela zásadně! Dirigování přináší určitý odstup od toho, jak interpretaci vnímáme jako flétnisté. Jako dirigent musíte obsáhnout mnohem větší spektrum. Podívejte se třeba na Debussyho Preludium k Faunovu odpoledni. Flétnisté se běžně snaží zahrát úvod tohoto slavného flétnového sóla na jeden dech. To je hezká myšlenka, proč ne. Ale kdykoli jsem tuto skladbu dirigoval, měl jsem před sebou hráče, kteří byli tak vystresovaní, aby to zahráli na jeden nádech, že samotná interpretace pak vyzněla úplně ploše. Často pak sám prosím flétnisty v orchestru, ať se nadechnou – jednou, nebo klidně i dvakrát! Vždyť jde o hudbu a hrajeme na dechový nástroj. Už z podstaty dýchat musíme. 

Jako dirigent jste zodpovědný za interpretaci, přemýšlíte o tempech, frázích a tektonice celého díla. Jako flétnista v orchestru se soustředíte spíš na to, kde (ne)dýchat, na ladění, správný rytmus. Někdy se v tom všem ale právě vytratí ta hlavní myšlenka.

Jako pedagog jste stále v kontaktu s nastupující generací flétnistů a flétnistek. Můžete srovnat výzvy, které před nimi jsou v dnešní době, s těmi, kterým jste čelil vy?

Tenkrát byl úplně jiný svět, celkově jiná atmosféra. Já jsem netoužil být v orchestru, věděl jsem, že chci učit a hrát. Najít si různé příležitosti k hraní s komorními ansámbly. Tenkrát pro mě bylo asi nejtěžší dostat se na Pařížskou konzervatoř, kam se hlásilo přes sto fléten a brali čtyři. To byla skutečně výzva. Ještě před dvaceti lety mladí snili o tom, že se stanou sólisty. Dnes je největším cílem získat místo orchestrálního hráče. Pohled na studium se v tomto hodně změnil.

Co je podle vás nejdůležitější výbavou pro dnešní mladé flétnistky a flétnisty?

Když přemýšlím nad dnešním hudebním světem, napadá mě francouzský výraz „touche-à-tout“. Znamená to něco jako „od všeho trochu“. Podle mě by měli dnešní hudebníci využít co nejvíce možností rozšiřovat si své obzory. Nehrát jen na flétnu, ale také třeba na traverso nebo indickou flétnu, zabývat se starou hudbou, herectvím, zpívat. Koncerty ve formátu předehra – koncert – symfonie už jsou dnes celkem přežitek. Ano, dělají to tak velké orchestry a koncertní domy a může to být hezké. Ale být současný hudební umělec vyžaduje mnohem širší rozhled, zkušenosti a otevřenou mysl.

***

O letošní soutěži Pražského jara KlasikaPlus.cz informovala ZDE.

Foto: Jean Baptiste Millot, Blaise Adilon, web Philippa Bernolda

Facebook X E-mail WhatsApp