Rozsahem své činnosti i rozměrem svého díla se Jaroslav Krček nesporně řadí k velikánům české hudby současnosti. Tím spíš, že kvantita jeho tvorby není na úkor kvality. Šéfuje, moderuje, píše… a dost možná ze všeho nejraději komponuje. Kdo se 29. dubna vypraví na Hlubokou, setká se tam s jeho Svatým Václavem, operou s letitým příběhem a jihočeským rozuzlením.

Už Voltaire na začátku debat říkával: „Pánové, ujasněme si pojmy.“ Proto prosím, Mistře, čtenářům KlasikyPlus.cz připomeňte, co se v rámci vašeho díla skrývá od roku 2013 pod opusovým číslem 146. Je vaše tehdejší „Za oponou času – o sv. Václavovi“ něco zcela jiného než vaše nynější opera „Svatý Václav“? Anebo ne?

Odpověď je prostá. Jedná o stejné jedno dílo. Abych to vysvětlil: Když mi bylo oznámeno, že chce operní soubor Jihočeského divadla koncertně provést moji operu „Za oponou času“, byl jsem jimi požádán o změnu názvu na „Svatý Václav“. Souhlasil jsem a vyhověl, neboť se opera svatého Václava a jeho potupného zavraždění skutečně týká. Můj původní název vycházel z incipitu zpívaného prologu, který začíná takto: „Za oponou času osud krví psal, do paměti hvězd příběh, jenž se stal.“ A pro připomenutí, pokračuje takto: „Ukován byl slovem a završen mečem, týrán zradou byl a násilím vlečen.“ Příběh dále připomíná nadčasovou skutečnost, že „meč a krev zrádná moc, chtěla zemi vládnout. Pravda, moudrost, poctivost musela proto padnout…“.

Svatý Václav není prvním velikánem českých dějin, jehož jste se ujal, vždyť už roku 1990 vznikla vaše Symfonie č. 3 „Jan Amos“. Jakými prostředky, vzhledem k povaze skladby čistě instrumentálními, jste se „učitele národů“ snažil zpodobnit? 

Musím úvodem podotknout, že symfonie, o které hovoříte, ve skutečnosti není skladbou čistě instrumentální. Svou úlohu, svou roli v ní má recitátor. Jedná se totiž o melodramatickou symfonii, jejímž obsahem je Komenského kniha Labyrint světa a ráj srdce, ovšem zpracovaná básníkem Zdeňkem Barborkou…

…tedy – pokud se nemýlím – operním libretistou a hudebním redaktorem v plzeňské redakci Československého rozhlasu, ze které byl nicméně z politickým důvodů propuštěn a působil pak jako učitel hudby v seveerních Čechách… 

Ano. Pro mě bylo lákavé použít v Symfonii č. 3 snad všechny možné instrumentační prostředky, které umožňuje velký symfonický orchestr. V partituře je kromě běžných nástrojů použito například tolik bicích instrumentů, že je muselo obsluhovat sedm hráčů. Využil jsem ale také smíšený sbor, varhany, klavír, harfu, celestu, zvonkohru a tak podobně. Jen k tomu ještě drobnou poznámku: Jedním z mých děl je také kantáta k poctě Jana Husa.

Díky za připomenutí! Znovu jsem při vašich slovech divákem na Smetanově Litomyšli, píše se rok 2015 a zní vaše Krédo Mistra Jana… Ale zpět k hlavnímu tématu našeho rozhovoru a k přechozí paralele. Při vší úctě k Janu Amosovi, svatý Václav je jako ten, k němuž se v nejrůznějších dějinných chvílích národa vracíme a upínáme, naší ikonou vyššího řádu. Jeho příběh lze jistě uchopit z různých úhlů pohledu, něco zdůraznit víc, něco míň. Jak jste téma, které je tak velké, že zároveň láká i odrazuje, uchopil?

Odpověď na tuto otázku je velmi těžká. Pokusím se to nějak zformulovat. Svatý Václav se dá označit králem vznešenosti. Byl to král-kněz. Je naším patronem, ochráncem a je všemi respektován. Kdykoli se něco děje, lidé se shromáždí u jeho sochy na Václavském náměstí. Kdykoli se vystaví korunovační klenoty, které na jeho počest nechal zhotovit Karel IV., stojí v dlouhých řadách davy lidí, jen aby je mohli spatřit. Tato skutečnost je impulsem k návratu duchovnosti. A proto nelze jakékoli dílo, ve kterém je postava svatého Václava ztělesněna, vytvořit bez duchovního rozměru. Alespoň já jsem to tak cítil. Avšak teď šlo o to, jak toto téma zpracovat. 

Jak tedy?

Zde musím konstatovat skutečnost, že k napsání této opery mě vyzvala zpěvačka Lilka Ročáková, která za mnou přijela z Plzně, kde žije. Sama chtěla napsat libreto a myslím, že ho i napsala, ale já jsem se s jejím pojetím neztotožnil, a tak jsem si libreto napsal sám. Použil jsem však její námět a osnovu, kterou jsem rozšířil o jeden obraz. Tolik stručně k tomu, jak to vše začalo.

Dobrá, ale z čeho vlastně vyjít, čeho se takříkajíc chytit, když – jak správně uvádíte – z historického hlediska o svatém Václavovi nevíme mnoho?

Jsou tu legendy. Když si představíme, jak taková legenda vznikla, musíme uznat, že impulsem musela být skutečnost jako silný zážitek, na který se nezapomíná. Lze tedy brát legendy o svatém Václavovi jako do jisté míry možnou historickou skutečnost. To mě vedlo k napsání celého příběhu dvou bratrů Václava a Boleslava až ke konečné bratrovraždě. Závěr ovšem vyzní – alespoň doufám, že tomu tak bude – podle těchto slov, která se na konci opery zpívají: „Však sílu ducha nemůže ani smrt porazit, je na nebesích psáno, že Václav bude věčně žít.“

Jak vlastně postupujete? Vzniká ve vaší tvůrčí dílně napřed text, příběh, který následně opatříte hudbou? Nebo je váš postup svébytný, možná dokonce svérázný?

Nejprve musel uzrát celý text a smysl libreta. I když při vytváření různých scén přicházely i nápady hudební. Myslím si, že když si skladatel text vytváří sám nebo si jej upravuje podle svých představ, je to ideální. Bylo to u mnoha skladatelů běžné, například u Bohuslava Martinů.

Kdy jste začal na Svatém Václavovi pracovat a kolik času vám – při vašich dalších činnostech – zabral? A jedná se o dílo na objednávku anebo tvořené „jen“ z vnitřní potřeby, na které jste následně hledal odbytiště? A jde-li o druhou z variant, měl jste už při psaní, při komponování na mysli konkrétní pěvkyně a pěvce, představitele klíčových rolí?

Nevím to přesně, ale bylo to asi v roce 2012. Když komponuji takto rozměrné dílo, tak na něj myslím skoro neustále. Není to jen čas, kdy sedím u klavíru a hledám ty správné tóny, harmonii, polyfonii a tak podobně. Dílo se tvoří v mysli a také v něčem, co lze jen těžko pojmenovat. A tak jsem operu v sobě nosil snad celý rok. Nebyla to objednávka. Ale původně se uvažovalo o provedení v plzeňské opeře. Mně by se samozřejmě líbilo, kdyby se opera provedla v Národním divadle, kam by podle námětu patřila. 

Premiéra této vaší opery se odehraje v Zámecké jízdárně na Hluboké. Byl to váš nápad, k němuž jste s ohledem na tamní prostor od počátku přihlížel, anebo šlo o návrh ze strany Jihočeského divadla a jeho operního souboru?

To, že se provede na Hluboké v jízdárně, byl nápad ze strany Jihočeského divadla. A jsem tomu rád. Tamní prostor totiž znám a myslím, že je velmi vhodný.

Přirozeně nám nebudete v předstihu prozrazovat děj, ale snad můžete alespoň naznačit, zda jde takříkajíc o velkou historickou fresku, ukotvenou do konkrétní epochy s jejími výzvami, nebo spíš intimní drama ve vztahu dvou bratrů, které by možná šlo vnímat i nadčasově?

O historickou fresku opravdu nejde. To bych si netroufl, protože se nelze opřít o žádná konkrétní fakta. Jde o můj postoj k věčnému sporu dvou protikladů – s touhou, aby zlá moc neměla nikdy navrch. A také s touhou probouzet v nás lidech více lásky, naděje a víry.

Při premiéře 29. dubna, která se mimochodem odehraje týden po vašich sedmaosmdesátých narozeninách, budeme tedy svědky koncertního provedení opery „Svatý Václav“. Je v plánu i její jevištní provedení?

To bych si opravdu přál, neboť tak bylo dílo zamýšleno, aby se provedlo scénicky. Jsem však velmi vděčen Jihočeskému divadlu, že se ujalo alespoň koncertního provedení. Co bude dál, nevím. Ale budu doufat.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, web Jaroslava Krčka, Wikipedia

Facebook X E-mail WhatsApp