Poté co vystudoval hru na hoboj a dirigování na Pražské konzervatoři se Tomáš Brauner rozhodl absolvovat dirigování i na pražské HAMU a na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst. Dnes patří mezi nejvýraznější dirigentské tváře naší koncertní i operní scény. Jako bývalý šéfdirigent Filharmonie Bohuslava Martinů se 30. dubna podílí na slavnostní koncertu u příležitosti osmdesátých narozenin tohoto orchestru. Ve svém nabitém programu si našel čas i na rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz. 

Patříte k našim nejúspěšnějším a také nejvytíženějším dirigentům. I tento rozhovor vedeme během připrav na koncert v Temešváru. Jak to zvládáte? Máte nějaké techniky na uvolnění či uzemnění se? Jaké nehudební záliby vám pomáhají se vracet na zem?

Dirigentská profese je krásná, ale zároveň mnohdy velmi intenzivní, neboť je člověk neustále v pohybu, mezi orchestry, městy, repertoáry. Postupem času jsem se naučil, že stejně důležité jako práce je i umění jednoduše vypnout. Pomáhá mi obyčejná chůze, kterou výrazně preferuju před jakýmkoliv jiným pohybem. Velice rád poslouchám mluvené slovo, například v různých podcastech. A když je čas, sáhnu po knize nebo si pustím film, který nemá s hudbou vůbec nic společného. A pak především má rodina a mé dvě dcery. Ty mě vrátí zpátky na zem raz dva. (úsměv)

Mnozí dirigenti jsou aktivní hráči na klavír či housle, ale musím říct, že jsem se nikdy nesetkal s dirigentem-hobojistou. Popište nám vaši cestu od tohoto ušlechtilého nástroje k dirigentské taktovce…

Myslím, že byste byl překvapen, kolik hobojistů je mezi dirigenty. Připomenu Zbyňka Müllera, Charlese Mackerrasa, Maria Klemense, Václava Smetáčka, Heinza Holligera či Paula Goodwina. Pro mě byl hoboj jasná volba. Byl jsem ovlivněn z domácího prostředí. Můj otec Jiří Krejčí byl významným hobojistou a ač si moc nepřál, abych šel v jeho šlépějích, stalo se tak. Nicméně při studiích na Pražské konzervatoři jsem postupně cítil, že mě víc přitahuje orchestr a hudba celek, ne je jen její jednotlivý hlas. Fascinovalo mě, jak se jednotlivé nástroje propojují, jak vzniká architektura skladby. Dirigování pro mě bylo přirozeným pokračováním, možností vidět hudbu v širším horizontu.

Hrajete stále na hoboj, ať už aktivně nebo pro radost?

Aktivně už ne. Taktovka mi bere veškerý možný čas.

Jste známý i jako operní dirigent. Kdo by měl mít podle vás poslední slovo: dirigent, nebo režisér?

Opera je pokaždé dialog. Pokud má být inscenace živá a přesvědčivá, musí spolu dirigent a režisér mluvit, hledat společný jazyk. Nemyslím si, že by měl mít někdo „poslední slovo“. Hudba je základ, ale divadlo je komplexní organismus. Ideální je, když se oba světy propojí a vzájemně obohatí. Nejlepší projekty vznikají tam, kde panuje respekt a otevřenost. 

Existuje nějaký skladatel či epocha, která je vám jako dirigentovi nejbližší?

To je vždycky pro mě těžká otázka. Mám blízko k pozdnímu romantismu a rané moderně – Mahler, Strauss, Janáček, Martinů, Suk a mnoho dalších. Fascinuje mě, jak se v této době láme svět, jak se hudba stává osobní výpovědí. Ale stejně tak miluju francouzský impresionismus, jeho barvy a jemnost. Vlastně mám pocit, že každá epocha má něco, co mě přitahuje. Naštěstí je stále co objevovat a v tom je naše profese tak barvitá a krásná.

Jaké dílo, ať už orchestrální nebo operní, by si zasloužilo znovuobjevení či větší uvádění?

Myslím, že by se více pozornosti mělo věnovat české hudbě 20. století, třeba Kabeláčovi, Kalabisovi nebo Slavickému. Je v ní obrovská síla, originalita a duchovní hloubka. V opeře bych rád viděl častěji některé méně hrané opery Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Nabízí se ale mnoho jiných titulů a skladatelů, kteří čekají na své znovuobjevení.

Když se ohlédneme zpět, jak vnímáte ve svém životě epochu, kdy jste byl šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK? 

Spolupráce s FOK pro mě jako šéfdirigenta byla velmi důležitá životní etapa. Orchestr má krásnou tradici, specifický zvuk a velkou muzikalitu. Vzpomínám na to období s velkou vděčností – nejen kvůli koncertům které jsme společně provedli, ale i kvůli lidem, kteří tvoří jeho atmosféru. Byla to práce plná energie, hledání a společného růstu. FOK vždy zůstane v mém srdci a jsem rád, že spolu můžeme i nadále spolupracovat, byť v jiné funkci.

30. dubna se zúčastníte koncertu s podtitulem Naplno! Naživo! Nazdraví!, který je oslavou osmdesátého výročí založení filharmonie ve Zlíně. Na něm vystoupí mimo vás i další dirigenti: Robert Kružík, Vojtěch Spurný a Stanislav Vavřínek.  Nabízí se Cimrmanův bonmot: „Dva kuchaři, jeden host – nikdo neměl dost.“

Myšlenka spojit několik dirigentů, kteří mají k orchestru vztah, tedy vztah bývalých šéfdirigentů se současným, vznikla přirozeně. Je to především oslava a ty mají být pestré. Každý z nás přináší jinou zkušenost, jiný pohled, jinou energii. A ano, Cimrmanův bonmot se nabízí, ale myslím, že v našem případě platí spíš opak: čtyři kuchaři, hodně hostů a všichni budou mít dost! (smích)

Jaké dílo budete konkrétně vy dirigovat?

Vybral jsem si Ravelovo Bolero; dílo, která má pro mě osobní význam a zároveň dobře reprezentuje charakter orchestru. Čeká nás pak ještě jedno společné překvapení, kde sám zatím nevím, co od toho očekávat. Uvidíme a uslyšíme… (úsměv)

Není vám líto, že na koncertu nevystoupí ani jedna dirigentka? Jak vnímáte jejích postavení v roce 2026?

Dirigentky dnes přicházejí do popředí stále výrazněji a je to dobře. Talent každopádně není otázkou pohlaví. Rád bych připomenul, že sám jsem vystudoval Pražskou konzervatoř u báječné paní profesorky Miriam Němcové, která byla obrovskou inspirací a oporou. Dnes vnímám, že prostředí je otevřenější než dřív, ale zároveň je před námi ještě kus cesty. Na tomto konkrétním koncertu jde o výběr dirigentů, kteří mají k Filharmonii Bohuslava Martinů dlouhodobý vztah, je to tedy otázka historie. Věřím, že příležitostí pro dirigentky bude stále víc.

Co dalšího váš čeká v této sezóně a na co se těšíte do budoucna? Máte nějaký svůj dirigentský sen?

Čeká mě několik krásných projektů – návraty k orchestrům, se kterými mám dlouhodobý vztah, i nové spolupráce. A sen? Možná spíš přání: mít stále možnost dělat hudbu s lidmi, kteří ji berou vážně a vnímají ji srdcem. 

Kdybyste mohl pozvat na sklenku vína jakéhokoli skladatele, minulého či současného, koho byste si vybral, o čem byste mluvili a jaké víno byste podával? 

Lákavá pozvánka. (úsměv) Asi bych pozval Gustava Mahlera nebo Wolfganga Amadea Mozarta. Fascinuje mě jejich schopnost spojit intimní svět s kosmickým rozměrem. Mluvili bychom o životě, o přírodě, o tom, jak se rodí velká hudba. A podával bych bílé víno z Wachau; něco minerálního, čistého, co má hloubku i lehkost. 

Foto: Ondřej Melecký, Petra Hajská, Lenka Hatašová, archiv KlasikaPlus.cz, web Tomáše Braunera

Facebook X E-mail WhatsApp