Patří k nejvýraznějším tvářím nastupující skladatelské generace, přesto ho v akademické škatulce neudržíte. Skladatel a multiinstrumentalista Jan Kotyk, který aktuálně studuje na pražské HAMU pod vedením Martina Smolky, úspěšně boduje v prestižní skladatelské soutěži Generace v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka. V patnácti letech měl naposlouchané kompletní dílo Maurice Ravela, dnes se ve své tvorbě inspiruje americkým minimalismem, mikrotonální hudbou, ale nepohrdne ani skeptickými písněmi Karla Kryla či kapelou Buty. KlasikaPlus.cz s mladým umělcem přináší rozhovor.

Soutěž Generace je pevně spjatá s Mezinárodním hudebním festivalem Leoše Janáčka v Ostravě. Výsledky budou vyhlášeny už 18. června. S jakým pocitem do tohoto finále jdete a co pro vás osobně znamená uspět na platformě, která nese jméno tak nekompromisního a originálního inovátora, jakým byl právě Janáček?

Hudba je můj život a s úspěchem v soutěži přichází možnost se o tento život dělit a být s druhými, protože moje skladba zazní a zazní před lidmi. Pocit je zároveň zadostiučinění, kdy po letech studia harmonie jsou mé nové akordy součástí celku, který má mezinárodní úspěch. Je nás pět finalistů a v soutěži jde o velkou skladbu pro symfonický orchestr. Těším se na orchestrální zvuk, většinu svých skladeb jsem realizoval na klavír, kdežto orchestr se umí „hemžit“ a semknout v harmonický celek a táhnout tak, jak to klavír prostě neumí. 

S osobností Leoše Janáčka jsem spojen rád a s velkou ctí. Rozhodně je jedním z nejdůležitějších skladatelů minulého století a jestli ve své tvorbě částečně navazuji na americké minimalisty, tak musím vzpomenout výrok Philipa Glasse, že prvním minimalistou byl náš Leoš Janáček. Ještě na klavírním oddělení na konzervatoři jsem Janáčka studoval na klavír a v harmonii máme mnoho společného, což bude slyšet i v soutěžní skladbě s názvem Světlosmutnění. 

Na HAMU aktuálně studujete u Martina Smolky, dříve jste prošel třídami Hanuše Bartoně, Miloše Orsona Štědroně a konzultoval jste s také se skladatelem Ondřejem Štochlem. Každý z nich reprezentuje trochu jinou estetiku a autorský přístup. Jak moc vás tito mentoři formují a daří se vám mezi jejich silnými osobnostmi obhajovat svůj vlastní autonomní hlas?

Ano, autonomii si udržuji v každé konzultaci se všemi zmíněnými, ale je potřeba nevnímat hodiny jako duely, ale jako spolupráci. A formují mě značně. Byl jsem na hodinách u největších jmen současné vážné tvorby: Orson, Bartoň, Smolka, Štochl, ale třeba i Peter Graham, Pavel Zemek Novák, Petr Bakla, Slavomír Hořínka, Luboš Mrkvička. Už na základce mě učil výjimečný skladatel Jan Stojánek. Každá skladba, kterou pod vedením hnětu, je zároveň částečně odrazem vztahu k učiteli, tak to má asi každý autor pod supervizí. S profesorem Smolkou, se kterým studuji poslední tři roky, mám složitý vztah.

To zní zajímavě, můžete to nějak rozvést? 

Už na konzervatoři byly jeho skladby součástí mého top playlistu. Když jsem k němu měl jít studovat, byl jsem napjatý, ale nakonec se nám daří hezká spolupráce na několika skladbách včetně Světlosmutnění, s kterým jsem uspěl v soutěži. Nicméně s každou hodinou se pojí stres, abych v kontaktu obstál. 

Proč jste ji nazval takto hrabalovsky „Světlosmutnění“?

Původně se jmenovala Symfonie Sedmi Světlosmutnění, ale odevzdaný materiál přišel kvůli rozměru o sonátovou větu… Tím pádem to není symfonie a vět není sedm. V původní verzi, která je na kanále v demu, je v úvodu text Vladimíra Křivánka Pijáci melancholie: „A budeš-li se zpovídat ze všeho, co Tě dneska tísní, neomlouvej se, žes měl rád a sděl to tesknou písní.“ Jsou tam věty věnované přátelům, někteří jsou po smrti, jiní jsou pryč z jiného důvodu, někteří jsou blízko. Světlosmutnění je vyjádřením toho pocitu, který z harmonií dýchá…

S dalšími zmíněnými skladateli máte jiný vztah? 

S Orsonem jsme si začali na HAMU tykat a vždycky byl v blízkosti mé tvorby spíš starší kamarád, který mě zejména chránil před slepými ulicemi tvorby. Dávali jsme spolu dohromady například minulou vítěznou skladbu z Generace 2020 s názvem Malý harmonický labyrint nebo opusy jako Dodekafonní sonátu a Pět drobností pro mamku. Štochl mě nejvíc naučil o harmonii, typech disonancí v chromatice, stabilitě akordu, funkcích, napětí souzvuku, vnitřním kontrastu, harmonické polaritě a dalších termínech, které jsem pod jeho vedením pochopil. S Bartoněm jsem měl asi nejspřízněnější spolupráci. Jeho analytické myšlení vstupovalo do mých systémů mikrotonality nebo řazení tónů podle matematických křivek. 

Projevovala se vaše spřízněnost s Bartoněm nějak i v osobní rovině?

Když mi bylo zle, půjčil mi knížku o objektivismu. Měli jsme společné vnímání společnosti, kde je primární racionální sobectví. Kniha, kterou mi pan profesor Bartoň ukázal, reformuje právě pojem sobectví jako ctnost. Spolu jsme vybudovali velkou část mého kontrapunktického jazyka. Před třemi roky, krátce po společném dokončování mých Návratů do dětství, mě pozval na návštěvu, abych to prý u nich ještě viděl. Ke schůzce už nedošlo, ale předtucha mi řekla, že se se mnou ten večer, kdy odcházel, ještě rozloučil.

Slyšel jsem o vás, že už v patnácti letech jste měl naposlouchaného kompletního Maurice Ravela. To je u teenagera poměrně neobvyklá vášeň. Čím vás francouzští impresionisté (včetně Debussyho) tehdy tak uhranuli? Propisuje se jejich smysl pro barvu zvuku a detail do vaší současné kompozice?

Ano, Ravela jsem znal kompletního až na písně. Ty jsem neposlouchal, protože neumím francouzsky. V patnácti letech jsem poprvé začal poznávat taje rozšířených harmonií a pod vlivem Ravela vznikla i moje virtuózní klavírní skladba s úsměvným názvem „Vařím vodu“. Připadá mi dnes nepovedená, a tak patří k několika skladbám, které nezveřejňuji. Hlásil jsem se v patnácti na konzervatoř na klavír a v repertoáru jsem měl i Ravelovu Pavanu. Na impresionistické harmonii mě fascinuje navoněná, někdy sentimentální tonalita a šíře výrazu, kterého jde v tomto skladatelském stylu dosáhnout. 

Ve vašem posluchačském portfoliu figurují jména jako Tom Johnson nebo průkopník mikrotonální hudby Ben Johnston, potažmo projekt Planet Microjam. Láká vás jako skladatele opouštět tradiční dvanáctitónový systém a experimentovat s čistým laděním či mikrointervaly?

Ano a velmi! Tom Johnson myslím do téhle party nepatří, je průkopníkem algoritmického minimalismu a vyjádřím se k němu později. Když se u Bena Johnstona ozve ve čtvrtém kvartetu Amazing Grace v pythagorejském ladění, mám zlost na všechny klavíry, že mi o kvintě lhaly. Ještě větší rozčílení přijde, když zjistíte, že ty nejkrásnější septimální intervaly na světě se z většiny nástrojů ani neozvou. Septimální a pythagorejské intervaly kombinuje monumentální skladba La Monte Younga The Well Tuned Piano a není přemrštěné tvrzení, že jde o „akordy lásky“. Existují asi dvě dosud nevyčerpaná kompoziční pole a těmi jsou polyrytmy a mikrointervaly. Osobně vnímám mikrotonalitu jako potenciál pro mladé skladatele. To je samozřejmě nadsázka, originální skladba může vzniknout i v tónině C dur, jak se ostatně snažím psát někdy i já sám. Zmíněný Tom Johnson je největší strukturální inspirací, kterou znám. Jeho knihu Self-similar melodies cituji v bakalářské práci o Soběpodobných melodiích Toma Johnsona, Pera Nørgärda a mých vlastních. 

Jste multiinstrumentalista – prošel jste trumpetou, klavírem a na konzervatoři jste studoval varhany. Varhany jsou monumentální nástroj. Jak se v jednom člověku potkává svět kostelních kůrů s energií grungeových kapel jako Nirvana, Pearl Jam nebo Led Zeppelin? Má pro vás syrovost Seattlu devadesátých let nějakou paralelu v moderní vážné hudbě?

Co člověk naposlouchá ve třinácti a čtrnácti letech, to má rád celý život, o čemž svědčí psychologické výzkumy. Je to věk, kdy začínají jinak fungovat hormony a s budováním identity se pojí i hudební vkus. Já začal do hodin skladby chodit ve třinácti, ale to, že bych tehdy poslouchal klasiku, nepřišlo hned. Od starších bratrů jsem měl v playlistech Nirvanu, Foo Fighters, Led Zeppelin, ACDC, Beatles, Boba Dylana a Rolling Stones. Ve třinácti a čtrnácti jsem se tak identifikoval i s partou ve třídě. Pak jsem našel zálibu v Ravelovi, ale třeba i Schnittkem, Sciarrinovi a Scelsim, to jsou jen ti na Š. (úsměv) To už mi bylo ale patnáct, a tak mám k pubertě přivázaný jiný hudební vkus.

Setkal jste se během svého dospívání i s duchovní hudbou?

Kostelní hudbu mám pod kůží ještě z dřívější doby, protože jsem z věřící rodiny. Teprve nedávno jsem se ale začal odhodlávat k tomu, že bych mše doprovázel. Udělal jsem to v poslední době jen dvakrát, a to na pohřbu babičky a dědy, kdy součástí mší byly mé skladby věnované prarodičům a ta pro babičku zazní i v letošní soutěžní skladbě. Z psychologického hlediska je zajímavé i zmíněné téma mikrotonality, na přednášce Tomáše Reindla jsem se totiž dozvěděl, že čisté intervaly působí na dítě jinak než temperované, nebo falešné a prý se se slyšením čistých intervalů probouzí stejná část mozku, jako když mluví maminka. 

Vedle světové avantgardy máte rád Karla Kryla, Kašpárka v rohlíku a ostravskou legendu Buty. U kapely Buty se často vyzdvihuje jejich geniální muzikantství skryté za zdánlivou naivitou a skvělá práce s náladou. Inspiruje vás tato specifická česká písňová poetika i v instrumentální tvorbě, kde chybí slova?

Když slyším od Kašpárka v rohlíku Píseň o ničem, mám podobně dadaistický pocit, jako když přednáším Dvanáctitónovou pohádku. To je pohádka o violistovi, který se snaží najít a pochopit tóniku a najde přitom dodekafonii. Buty mám rád i kvůli staršímu bratru Františkovi a naší topolové plantáži, ale Nad stádem koní je prostě nejkrásnější „smuteční“ píseň, kterou znám. Jedna skladba z mé dílny se jmenuje „Tajemství Seikilovy písně“. Na náhrobku z druhého století před Kristem je psáno: „Dokud jsi naživu, zař, nepochmuřuj svoji tvář, jen krátce navštívíš svět, než čas vezme svůj dar zpět.“ Když jsem na facebooku nasdílel, že v jisté podobě může píseň zaznít jako kánon v inverzi a že tedy staří Řekové mohli znát kontrapunkt, zahlásil facebook, že šířím fake news a příspěvek o hádankovém kánonu smazal. Karel Kryl je pro mě pak hrdina skeptické písně a patří k rodinnému repertoáru písní, kterou zpíváme s mámou u kytary a klavíru.

Mezi vašimi oblíbenci jsou i klavíristé Piotr Orzechowski, Vijay Iyer nebo Misha Alperin. Všichni tři pracují velmi osobitým způsobem s časem, folklorními kořeny a improvizací. Půjčujete si jako komponista něco z jejich jazzového cítění, nebo je to pro vás čistě relaxační zóna?

24 preludií a improvizací a Critique of swing in two parts od Piotra Orzechovského je jako učebnice klavírního úhozu a artikulace. Neznám vytříbenější klavírní přednes. Vijay Iyer a jeho Accelerando je nejlepší rytmická hudba, co znám, snad vedle Tigrana Hamasyana a Thomase Adèse. Misha Alperin zůstává u klavíru velice milý a hravý jako malé dítě. Nesmíme zapomenout zmínit mezi těmito velkými klavíristy Keithe Jarretta, který hraje tak srdceryvně, až to fyzicky bolí.

Na klavír stále cvičíte. Je pro vás důležité zůstávat v aktivním kontaktu s fyzickým nástrojem, abyste neztratil kontakt s realitou interpreta?

Cvičím ponejvíc své vlastní skladby, často by se jinak nehrály. Hráčskou kondici udržuju jakžtakž, umím toho jen málo: z Bacha pár kusů z druhého sešitu Temperovaného klavíru, po chvíli cvičení bych snad dal dohromady Francouzskou suitu G dur. V nedávné době jsem si objednal pár not mých oblíbených autorů: Nomos od Matthiasse Hauera, 4 Pieces od Fredericka Rzewského, 12 preludií a fug Davida Bordena, Time Curved Preludes od Williama Duckwortha a The melody at night with you od Keithe Jarretta. Ale nemám ty noty, abych je hrál koncertně, stačí mi si je chvílemi osahávat.

Jak často tvoříte hudbu? Vždy mě zajímalo, jestli se člověku, který denně sedí „u řemesla“ skladby píší lépe, než když je to spontánní a nepravidelné.

Píšu nárazově, ale vlastně velice často, v posledním roce jsem skoro každý týden vydal minimálně jednu skladbu. Je pravda, že v poslední době jsem dával přednost improvizaci před kompozicí a mé elektroakustické skladby jsou velice podobné a podobně generované. Systematická práce se týkala interpretovaných děl tria Horáková, Beinhauer, Lorenz a Orchestru Berg a našeho nového klavírního dua Prales 2.0, kde s Jiřím Pokorným rozjíždíme klavírní improvizace na mé elektroakustické zvukové krajiny. 

Soutěž, které se účastníte, se jmenuje Generace. Když se podíváte na své vrstevníky, mladé české skladatele, existuje něco jako společný jmenovatel vaší generace?

Jistě. Budu ale mluvit hlavně za sebe. Například tedy za svou tvorbu musím říct, že se nebojíme takové té linie, které Bartoň říkal „opuštěný romantismus“. Vystavit se spojům z pozdního Mahlera, studovat Sibelia… Prostě sám v sobě hledám nějakou zdravou míru romantismu. Další nové pole je mikrotonalita, chceme-li xenharmonie. S počítači se zpřístupnily intervaly, které nástroje dřív nedokázaly zahrát. A pak práce s časem, inovativní frázování a polyrytmy. Co se vytrácí, je sciarrienovské a lachenmanovské chápání barvy. Naopak mě zajímá nová harmonie a kontrapunkt, vše s vazbou na staré mistry, v některých spojích třeba tak staré, jako jsou Guillaume de Machaut nebo Carlo Gesualdo da Venosa. Zatímco autoři dvacátého století hledali inovace v nových hudebních prostředcích, my těm prostředkům dáváme význam.

Kam současná mladá česká hudba směřuje – utíká spíše ke konceptualismu, nebo se vrací k novému mysticismu a posluchačské srozumitelnosti?

Mladí už myslím píší dnes všelijak, ale čeho si všímám, je to, že v tom bývají dost dobří. Každý si najde svoje pískoviště a postaví na něm pyramidu. 

Jaké těžké je v dnešní době obstát jako skladatel, jehož hudba primárně nevzniká pro zábavu, ale z potřeby najít svůj vlastní rukopis nebo rozluštit kód tohoto světa?

To nevím, hudebními otázkami umím bavit tátovy spolužáky z kybernetiky. To není málo! Dnešní doba je poznamenaná hudebním smogem a poslechem nevyžádané hudby. Fakt, že dnes ještě někdo skládá po vzoru Janáčků a Smetany, vykolejuje některé lidi z míry. Často se neví, že se ještě dnes něco takového tvoří. O to větší je pak zábava s lidmi, kteří se začnou zajímat a já mohu doporučovat jména jako Michael Torke, Simeon Ten Holt nebo Tom Johnson.

Ať už dopadne vyhlášení soutěže jakkoliv, co vás čeká v nejbližších měsících? Máte v hlavě nějaký velký projekt, orchestrální skladbu, nebo se teď chcete soustředit na komornější formy?

Konkrétní projekt nemám, vypadá to na venčení psa, lázně, komponování a dobré pivo.

Foto: archiv Jana Kotyka

Facebook X E-mail WhatsApp