V dubnu vyšlo u labelu Navona Records nové album sopranistky Martiny Jankové a klavíristky Barbary Marii Willi s názvem Antonín Dvořák: Early Songs, obsahuje tedy rané písně Antonína Dvořáka. Obě umělkyně si hned zkraje zaslouží bezvýhradnou pochvalu za to, že se rozhodly nahrát právě tyto rané a méně známé Dvořákovy písně a představit posluchačům opomíjenou část tvorby českého génia vrcholného romantismu. Nahrávka přichází v době, kdy se pozornost interpretů i muzikologů stále výrazněji obrací ke Dvořákově písňové tvorbě – album Martiny Jankové a Barbary Marie Willi představuje dosud nejucelenější interpretační příspěvek k tomuto znovuobjevovanému repertoáru.

Posluchači očekávající další „Best of Dvořákových písní“ budou z alba pravděpodobně poněkud rozčarováni. Ti, kteří chtějí poznat mladého Dvořáka, jehož tvorbu dosud známe jen okrajově, a proniknout do jeho rané písňové tvorby šedesátých a sedmdesátých let 19. století, však budou odměněni vrchovatou měrou. Album navíc obsahuje dvě písně, které zde zaznívají vůbec poprvé. První z nich je Vzpomínání, které nahrávku otevírá a jejíž autograf byl dlouhá léta považován za ztracený. Druhou je Rozmarýna (Der Rosmarin), která byla po mnoho let známá pouze jako fragment.

Dvořákova písňová tvorba samozřejmě od svého vzniku láká přední české pěvkyně a pěvce k interpretaci a nahrávání. Z úspěšných projektů poslední doby zmiňme alespoň Album Ester Pavlů a Charlese Spencera Dvořák: Songs, které letos vyšlo u ArcoDiva, či Moravské dvojzpěvy v podání Simony Šaturové, Markéty Cukrové, Petra Nekorance a Vojtěcha Spurného (v roce 2018 vydal Supraphon). 

Dramaturgie reflektovaného alba nabízí pozoruhodný pohled na genezi Dvořákova písňového stylu. Malá forma zde neznamená menší umělecký význam – naopak umožňuje nahlédnout do intimnější vrstvy Dvořákovy hudební imaginace, v níž se postupně formoval jeho osobitý melodický jazyk. Navíc album není pouhým výběrem méně známých skladeb z katalogu skladatele, ale promyšlenou cestou sledující jeho postupné hledání vlastního výrazu. Rané písně šedesátých a sedmdesátých let 19. století zachycují skladatele v období intenzivního hledání. Dvořák zde experimentuje s formou, harmonií i způsobem hudebního zpracování slova a postupně překonává dobové vzory ve snaze nalézt svůj styl. Právě toto z alba činí mimořádně cenný dokument skladatelova uměleckého zrání.

Úvodní cyklus Písně na texty Elišky Krásnohorské pochází z období, kdy byl Dvořák teprve na počátku své skladatelské dráhy. Tyto kusy ještě nesou stopy vlivu německého romantismu, zejména písňové tradice Schumanna či Mendelssohna, zároveň však již naznačují rysy budoucího Dvořákova rukopisu. Vedle výrazné melodické invence se v nich objevuje mimořádný cit pro propojení hudby s básnickým textem.

Významnou roli v dramaturgii alba hrají také písně inspirované lidovou poezií – Čtyři písně na slova srbské lidové poezie, op. 6 a Čtyři písně z Královédvorského rukopisu, op. 7. Právě zde se začíná naplno projevovat jeden z nejvýraznějších rysů Dvořákovy tvorby: schopnost využít lidový inspirační zdroj nikoli jako pouhou stylizaci, ale jako přirozený základ osobitého uměleckého výrazu.

Zajímavým aspektem nahrávky je také práce s jazykem. Tyto písně vznikaly v prostředí tehdejší česko-německé kulturní symbiózy a skladatel komponoval nejen na české, ale také na německé texty – k tomuto tématu se ještě vrátím. 

Závěrečný cyklus V národním tónu, op. 73 pak opisuje působivý oblouk k pozdější vrcholné písňové tvorbě. Ačkoli časově už nespadá do období raného Dvořáka, potvrzuje, jak hluboko v jeho hudebním myšlení zakořenila inspirace lidovou písní, a připravuje cestu k pozdějším cyklům, jako jsou Cikánské melodie, op. 55, Písně milostné, op. 83 či Biblické písně, op. 99.

Barbara Maria Willi vnímá interpretaci raného Dvořáka jako mimořádně inspirativní setkání s hudbou plnou experimentů, emocí a hledání vlastního jazyka. Navíc si jako nástroj zvolila kopii křídla Johanna Baptista Streichera z roku 1868, což znamenitě přibližuje zvukové možnosti klavíru, jaký mohl Dvořák znát v době vzniku těchto skladeb. Transparentní zvuk nástroje, jeho barevnost i schopnost jemných dynamických odstínů podle Willi umožňují lépe propojit klavírní part s lidským hlasem a podtrhnout význam zhudebněného slova. Naše přední odbornice jak na starou hudbu, tak na hru na fortepiano nemohla zanechat než výborný dojem a excelentní výkon dalece přesahující „pouhý klavírní doprovod“. Fascinující je její cit pro dramatické napětí – například v baladě Sirotek, kde se klavír stává rovnocenným partnerem hlasu a pomáhá vytvářet prostor pro nevyřčené emoce. Společným cílem obou interpretek bylo co nejvěrněji zachytit Dvořákův jedinečný způsob, jakým proměňuje poezii v hudbu, ať už v českém, nebo německém jazyce.

Právě Dvořákovy písně v němčině budou možná pro posluchače jedním z nejzajímavějších objevů této nahrávky. Martina Janková je interpretuje s mimořádnou jazykovou citlivostí, precizní deklamací a naprostou přirozeností. Troufám si dokonce tvrdit, že skladby Das Sträußchen, Die Rose, Der Kuckuck, Die Lerche a již zmiňovaná Der Rosmarin patří umělecky i interpretačně k vrcholům celého alba a jistě by se vyjímaly i v programech koncertů na předních zahraničních pódiích, zejména pokud by byly interpretovány s takovou muzikální svrchovaností a jazykovou korektností, jakou jim propůjčila právě Janková.

Ta patří již řadu let k evropské pěvecké špičce a tato nahrávka znovu potvrzuje její technickou suverenitu, hlasovou kulturu i schopnost zachovat lehkost a pružnost výrazu. Její interpretace se vyznačuje až brahmsovskou střídmostí, elegancí a precizností. Soprán Martiny Jankové navíc získal krásně vyzrálou barvu s jemným mezzosopránovým odstínem, aniž by ztratil cokoli ze své flexibility – a právě tato svěžest hlasu je u pěvkyně s takto dlouhou kariérou skutečně obdivuhodná.

Při opakovaném poslechu jsem se však občas neubránil dojmu, že některým písním – například Překážkám nebo Sirotkovi – by možná prospěl ještě civilnější a prostší výraz, který by ještě výrazněji odkryl jejich intimitu, pokoru a zdánlivou prostotu.

O to silněji pak působí závěrečná píseň Ej, mám já koňa faku. Janková v ní jako by odložila veškerou stylizaci a proměnila se v moravskou děvčicu, která se rozběhne do strání a zpěvem oslavuje svou svobodu a nespoutanost. Je to působivá a zároveň symbolická tečka za mimořádně zdařilým albem.

***

Antonín Dvořák: Early Songs
Martina Janková – soprán
Barbara Maria Willi – kladívkový klavír (fortepiano)

_

Tracklist:

1. Písně na texty Elišky Krásnohorské (B 23): Vzpomínání 
2. Písně na texty Elišky Krásnohorské (B 23): Proto 
3. Písně na texty Elišky Krásnohorské (B 23): Lípy 
4. Písně na texty Elišky Krásnohorské (B 23): Přemítání 
5. Písně na texty Elišky Krásnohorské (B 23): Překážky 
6. Sirotek, op. 5 
7. Der Rosmarin (B 24bis) 
8. Vier Lieder nach serbischen Volksdichtungen, op. 6: Das Mädchen und das Gras 
9. Vier Lieder nach serbischen Volksdichtungen, op. 6: Mahnung 
10. Vier Lieder nach serbischen Volksdichtungen, op. 6: Blumendeutung 
11. Vier Lieder nach serbischen Volksdichtungen, op. 6: Kein Entrinnen 
12. Vier Lieder aus der Königinhofer Handschrift, op. 7: Das Sträußchen 
13. Vier Lieder aus der Königinhofer Handschrift, op. 7: Die Rose 
14. Vier Lieder aus der Königinhofer Handschrift, op. 7: Der Kuckuck 
15. Vier Lieder aus der Königinhofer Handschrift, op. 7: Die Lerche 
16. Šestero písní z Králodvorského rukopisu, op. 17: Opuščená 
17. Šestero písní z Králodvorského rukopisu, op. 17: Jahody 
18. Zwei Lieder auf Volkstexte (B 142): Gestörte Andacht 
19. Zwei Lieder auf Volkstexte (B 142): Wiegenlied 
20. V národním tónu, op. 73: Dobrú noc 
21. V národním tónu, op. 73: Žalo dievča, žalo trávu 
22. V národním tónu, op. 73: Ach, není tu 
23. V národním tónu, op. 73: Ej, mám já koňa faku 

Foto: Navona Records, archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp