Hudební cesta sopranistky Lucie Kaňkové byla všechno jen ne přímočará. Zpěv vystudovala ve švýcarského Bielu a dnes vystupuje na českých i evropských operních scénách jako Donizettiho Lucia, Verdiho Violetta či Gilda, přičemž nezanedbává ani český repertoár a vedle pěvecké kariéry se věnuje i výuce mladých talentů. Pražské publikum bude mít možnost si jí poslechnout 20. října v Rudolfinu na zahajovacím koncertu festivalu Svátky hudby v Praze, kde vystoupí vedle Daniela Matouška, orchestr Prague Philharmonia bude řídit Ondřej Vrabec. Jak se rodí pěvecká osobnost a jaké jsou její stěžejní role? I o tom je následující rozhovor.

Začnu náš rozhovor poněkud provokativně: vaše cesta ke zpěvu nebyla zrovna přímočará ani jednoznačná, sama jste studium několikrát vzdala. Pak vás ale přijali do operního studia ve švýcarském Bielu. Zajímal by mě ten zlom, ten přechod, kdy jste se rozhodla, že se zpěvu budete zcela věnovat, můžete ho popsat?

Ono to bylo všechno ještě trošku jinak. Už v deseti letech jsem dělala přijímací zkoušky na Hudební gymnázium Jana Nerudy, a to jak na housle, tak na zpěv. Tehdy se rozhodlo, že mám větší talent na housle, a tak jsem zůstala v pěvecké třídě paní Bělohlávkové pouze v rámci základní umělecké školy. Během následujících dvanácti let mě lidé spíš odrazovali, a to včetně mého manžela, který mi kdysi po jednom koncertě se švýcarskou diplomacií doporučil, abych dál hrála na housle. Soutěže pro mě většinou končily zklamáním, ale paní Bělohlávková mě vždycky dodala novou naději, a i nadále jsme spolupracovaly.

Jeden zlom ale opravdu nastal – tehdy jsem se rozhodla, že se zpěvem definitivně skončím. Byla jsem na soutěži hudebních škol v Praze a zpívala jsem první árii Královny noci. Říkala jsem si, že když už jsem zvládla něco tak náročného, musím dostat alespoň nějakou cenu. Nakonec jsem ale nedostala vůbec nic. To už mi bylo dvaadvacet a už mi to stačilo. Necelý týden nato mi ale najednou zavolali ze Švýcarska. Na druhém konci byl operní režisér a ředitel operního studia v Bielu Mathias Behrens, který mi oznámil, že se rozhodl mě přijmout. Později jsem se od své profesorky Barbary Locher dozvěděla, že celá odborná porota byla proti mému přijetí do tohoto magisterského studia. Pan ředitel se prý postavil, zeptal se Barbary, jestli mě to naučí, ona kývla a on mě přijal jako svůj vlastní experiment.

Dokážu si představit, že taková výchozí pozice na škole asi nebyla zrovna výhodou…

Vedle starších a zkušenějších spolužáků to bylo zpočátku hodně náročné, ale po dvou letech jsem absolvovala v hlavní roli Teofane v Händelově opeře Ottone v tamním divadle, a to s nejlepším hodnocením. O rok později jsem vyhrála operní kategorii soutěže v Karlových Varech a připravila vlastní projekt – operu Ariane Bohuslava Martinů –, se kterou jsem se dostala až do Deutsche Oper am Rhein.

Pocházíte z hudební rodiny a jak jste zmínila, od dětství hrajete a na housle. Byla hudební cesta – ať už jakákoliv – vaší jasnou volbou, nebo jste měla i nějaký nehudební plán B?

Myslím, že mě nikdy nenapadlo hudební svět opustit. Věnovala jsem se ale i jiným zálibám. V osmnácti jsem spoluotevřela Visage Studio a pracovala pro firmu Mary Kay. V devatenácti jsem si založila vlastní malou taneční školu pro dospělé, kde jsem učila standardní a latinskoamerické tance. Vždycky jsem měla ráda pohyb, chvíli jsem dokonce chtěla být i instruktorkou lyžování, ale všechno to byly spíš koníčky.

Ale pokud to mám shrnout, neumím si představit život bez hudby. Nicméně vedle aktivního vystupování mě ale vždycky bavilo také učení. V poslední době mě těší o to víc, když vidím, že jsou moji studenti a studentky úspěšní v soutěžích, dostávají se na dobré univerzity nebo si třeba jen upevňují pěveckou techniku, kterou potřebují ve své rozjeté kariéře.

Dokázala byste nějak popsat zásadní rozdíly mezi vzděláváním v Praze a ve Švýcarsku? Záměrně nejmenuji žádné školy, instituce ani osnovy, zajímal by mě spíše obecnější přístup k hudebnímu vzdělávání tady a tam.

Já jsem v Čechách studovala pouze hru na housle, zatímco ve Švýcarsku zpěv. Svět instrumentalistů a svět pěvců jsou přece jen hodně rozdílné. Teď mám ale žáky, kteří se dostali třeba na HAMU, takže do tamního systému vidím o něco lépe. Sama jsem na HAMU dokončila doktorské studium, to se ale týkalo spíše teoretického bádání.

Asi největší rozdíl vidím v množství repertoáru a v přístupu k herectví. Ve Švýcarsku mi jednou řekli, že ode mě příští týden očekávají, že budu umět celou roli Noriny z Donizettiho opery Don Pasquale – samozřejmě z not. A bylo to považováno za naprosto normální. V herecké přípravě jsme hodně pracovali pocitově. Měli jsme mnoho hodin pohybu, improvizace a vyjadřování emocí. Tedy žádná naučená operní gesta, jen přirozený projev, který vychází z nás samotných. Museli jsme rozumět každému slovu a umět se prostřednictvím role vyjadřovat. Pamatuji si, že jsme jedno odpoledne věnovali výhradně tomu, jak lze různými způsoby zemřít. (úsměv) Výuka navíc probíhala ve čtyřech jazycích a všem nám oznámili, že očekávají, že do roka budeme plynně mluvit německy. Rozhodně tedy nebyl čas nazbyt.

Na HAMU jste později složila doktorát na téma Romantická operní hrdinka Violetta Valéry v tvorbě Giuseppe Verdiho. Tato postava je poměrně široce známá a oblíbená. Co si myslíte, že o ní lidé nevědí a měli by vědět? Podělte se o některé své poznatky se čtenáři…

To by bylo téma na delší povídání. Už jen to, že člověk trochu porozumí ženě, která skutečně žila ve Francii v 19. století a stala se předobrazem této postavy, mu může pomoci věrohodněji prožít a interpretovat tuto Verdiho hrdinku. Stačí znát základní informace o jejím osudu. Byla zneužívána vlastním otcem, který ji dokonce prodával sousedům, a nakonec ji nadobro prodal do Paříže. Z vesnické dívky se stala ikonou pařížské společnosti. Změnila si jméno, osvojila si noblesní francouzský akcent, doplnila si vzdělání a udávala módní trend Paříže. Přesto zemřela velmi mladá a zcela opuštěná.

I takto stručně lze pochopit osud ženy, do které se zamiloval Alexandre Dumas mladší. Po jejich odloučení už ji bohužel nezastihl živou, ale napsal o ní krásný román a divadelní hru, která nadchla Verdiho. Díky tomu si užívám každé představení Traviaty. S touto operou jsem se dosud setkala v pěti inscenacích ve čtyřech zemích a další se už rýsují na obzoru.

Dokáže se člověk po tak hlubokém teoretickém studiu ještě na jevišti jednoduše nechat unést postavou?

Určitě. Naopak ji dokážu mnohem lépe procítit. Po svém prvním představení Traviaty jsem byla dva týdny nemocná. S postavou a její tuberkulózou jsem se tehdy ztotožnila natolik, že jsem skutečně skončila v posteli a jen kašlala. Tehdy jsem se naučila, že se s rolí musíme rozloučit hned prvním krokem z jeviště.

Vaší další zásadní postavou je Lucia di Lammermoor. To je pro koloraturní soprán svého druhu zkouška ohněm. Co je pro vás na Lucii obtížnější – samotná vokální technika, nebo psychologický oblouk postavy?

Já mám psychologické oblouky ráda. Člověk může vyjadřovat různé emoce, ale také používat různé rezonance, výrazové prvky, pracovat s hlasem mnoha způsoby. Pamatuji si, že mi snad všichni pedagogové během studií ve Švýcarsku opakovali: Hledej barvy. Nemám ráda jednotvárné postavy. Paradoxně i u Královny noci, která na jevišti netráví mnoho času, se objeví úplně všechno – od recitativu přes lyrickou část až po dramatické koloratury. Lucia a Violetta to mají podobně, jen se jejich proměny rozprostírají do podstatně větší plochy, a o to větší je to prožitek.

Zatím největší vokální i psychologický prožitek jsem ale zažila s Annou Bolenou, kterou jsem ztvárnila v Národním divadle v Košicích. Možná se s ní brzy objevím i na dalším zahraničním jevišti, ale o tom zatím nesmím veřejně mluvit. Každopádně pro mě to není zkouška ohněm, ale spíš příležitost k ještě větší radosti z krásné muziky.

V nadcházející sezoně vás čeká mj. role Barče ve Smetanově Hubičce v belgické Opéra Royal de Wallonie-Liège. Myslíte, že belgické publikum dokáže ocenit a pochopit Smetanovu operní tvorbu? 

Já jsem v belgickém Lutychu už jako doma a z českého repertoáru jsem se tam účastnila produkce Rusalky. Tehdy se vedení divadla do české hudby zamilovalo a v poslední době uvedlo i několik Janáčkových oper. Hubičku jsem doporučila já, protože jsem ji v té době zpívala v Ostravě. Dokonce jsem vedení poslala i záznam z naší premiéry. Takže, jak vidno, čeští autoři je očarovávají i nadále. Těším se na spoustu známých tváří a na další krásnou operní produkci.

Dalším závazkem, u kterého ale nemusíte mít obavy z přijetí, je Verdiho Gilda v Sofii. Bude to i váš debut v roli? A jak k ní chcete přistoupit, aby nevyzněla po tisící stejně?

Gildu jsem dosud zpívala ve třech produkcích a všechny provázely nějaké karamboly. Nastudovala jsem ji v Opavě a když nastal premiérový večer, zasekla se železná opona, a nakonec jsme zpívali jen vybrané části z přední lóže. Vznikla z toho pěkná nahrávka árie Caro nome, která je, tuším, stále na YouTube a která mi pomohla dostat se na prkna královské opery v Lutychu.

Tam jsem původně přijela v době covidu alternovat Donnu Annu a Philine. Hned první týden mého pobytu ale měla představitelka Gildy pozitivní test, a tak si mě zavolal dirigent Daniel Oren. Vzala jsem do ruky noty a jen řekl – budete zpívat i na jevišti s notami? To byla naše celá konverzace, noty jsem zavřela a už jen zpívala. Seděl ode mě asi dva metry a dirigoval moje scény od začátku do konce. Jen jednou mě zastavil a zeptal se, jestli bych to vysoké es3 v árii mohla zazpívat slabě a trošku ho podržet. Pak zašel za vedením, které mi jen oznámilo, že zítra zpívám já. Bez zkoušky. Od té doby se do Belgie často ráda vracím, ale stále jim tajím, že to bylo moje vůbec první představení Rigoletta v životě.

Třetí Gilda na mě čekala ve Státní opeře v Praze. Zrovna jsem v Budapešti zkoušela Kouzelnou flétnu pro turné po Japonsku, když mi zavolali z Prahy, jestli bych mohla přiletět hned druhý den. Dirigent dorazil kvůli zpoždění letadla pouhých patnáct minut před začátkem. Tenora jsem potkala až na jevišti a po duetu, během něhož nám diváci zatleskali, mě objal a řekl: Nice to meet you. Byl to zkrátka pořádný adrenalin. Pokud tedy všechno dobře dopadne a vrátím se na jeviště v Sofii i v této roli, už teď jsem zvědavá, co mě čeká.

Letos v září jste se svým otcem Michalem Kaňkou založila nový hudební festival Klasická hudba na Slapech, který se koná v barokním kostele postaveném Janem Blažejem Santinim. Povězte nám o tomto projektu…

Je to zatím úplný začátek. Moji rodiče si poblíž koupili domek a fascinace tímto kostelem je přivedla až k myšlence založit tam komorní festival klasické hudby. Letošní ročník měl velký úspěch a atmosféra byla opravdu příjemná. Doufám proto, že nejpozději na podzim příštího roku vytvoříme malou sérii komorních koncertů a podaří se nám tuto tradici dobře zakořenit.

20. října vystoupíte po boku Daniela Matouška na zahajovacím koncertu Svátků hudby v Praze. Jaký jste si připravili program? A je nějaká árie či duet, která je vám obzvláště osobně blízká?

Zazní spousta částí z La Traviaty, ke které mám velmi osobní vztah, ale také valčíková árie Juliette. Tu jsem chtěla zpívat už během studií ve Švýcarsku, ale tehdy mi ji zakazovali. V zahraničí se často dodržuje zásada, že pokud člověk zatím není schopný ztvárnit celou roli, neměl by zpívat ani jednotlivé árie. Počkala jsem si tedy, až dozraju i pro její mimořádně náročné dramatické finále, a teď už si ji s radostí a čistým svědomím můžu zazpívat kdekoli. Nejvíc se ale těším na duet s Danem z Bohémy, který budu zpívat úplně poprvé.

Profilujete se jednak jako operní, ale i koncertní umělkyně. V čem se liší emoce, s nimiž mladá sopranistka vstupuje na operní a koncertní podium?

Operní jeviště miluji. Člověk může během několika hodin vytvořit celou postavu s psychologickým i hlasovým vývojem, ponořit se do příběhu i do hudby, která jím prostupuje. Koncerty jsou pro mě jako zajet si do lázní. Vnímám je jako radostný večer, kdy si většinou můžu zazpívat, na co mám chuť, a užít si různé hudební styly i různé persóny. Zároveň mi vyhovuje herecká volnost, skladby můžu interpretovat podle svého aktuálního rozpoložení. Platí to obzvlášť pro operní a operetní gala. Sakrální hudba je ovšem zase něco úplně jiného. Tam si užívám především její spirituální přesah.

Máte mezi stále aktivními hudebníky a hudebnicemi nějaké vzory?

Největším vzorem pro mě byl vždycky můj táta Michal Kaňka a jeho pokora, přestože patřil ke světové sólistické špičce. Mezi zpěváky a zpěvačkami žádný jednoznačný vzor nemám. Když si chci naposlouchat různé interpretace skladeb, které se právě učím, většinou si najdu interpreta, který je mi v dané roli nejbližší. Často se mi ale stalo, že mě v jiné roli už vůbec nenadchl. Spíše než o jeden pěvecký vzor tedy jde o hledání inspirativního umělce pro konkrétní skladbu či roli.

Rád bych se závěrem našeho povídání vrátil úplně na začátek: vaše kariéra začala v určitém smyslu navzdory lidem, kteří vám říkali, že na zpěv nemáte hlas. Kdybyste dnes potkala tu mladou Lucii, která to tehdy slyšela, co byste jí řekla?

Asi bych ji nechala, aby si to všechno prožila znovu. Nic bych nechtěla měnit. Odmítání a neúspěchy mě velmi zformovaly a jen tak něco mě nepoloží. Ani tenor ze Scaly, ani Daniel Oren. Skoro dvacet let hry na housle mi dalo smysl pro harmonii, rytmus i intonaci. Velmi mi to pomáhá nejen při učení nových rolí. Dnes si myslím, že s operním zpěvem nemá smysl začínat o moc dříve než kolem dvaceti. Hlasivky jsou orgán, který se vyvíjí nejdéle, a jejich vývoj pokračuje až do třiceti let. Takže všechno mělo svůj čas. Život mě neustále utvrzuje v tom, že věci jsou tak, jak mají být.

Kdybyste mohla pozvat jakoukoli postavu z operní literatury na sklenku vína, koho byste si vybrala a o čem byste si s ní chtěla povídat?

Dnes jsme hodně mluvili o Violettě, takže mě napadla jako první. S mojí francouzštinou bychom si ale nejspíš popovídaly tak maximálně o počasí a nakupování. Teď mi ale běží hlavou nekonečný seznam jmen – od hudebních skladatelů až po samotné interprety napříč staletími. Určitě by mě zajímaly především zlomové okamžiky v dějinách opery. Třeba co Monteverdiho inspirovalo k tomu, aby dal hudbě novou emocionální rovinu. Proč propojil hudbu s dramatem. Troufám si říct, že za jediný lidský život bych se nestihla setkat se všemi, se kterými bych si ráda popovídala.

Foto: archiv umělkyně, archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp